září 2015
------------------------------------------------------------------------------------
new
One Hand Dan – Self-Medication (2015)
Styles: delta blues, swamp blues, dirty blues, cigar-box, juke joint blues
Label: C. B. Gitty Records
Members: Dan Russell - Guitar/Vocals/ Cigar-Box, Baby Bart- String Bass, Sunshine Che - Drums
Tracklist:
1. Bad Everything Blues (2:46)
2. Low Down Damn Dirty Shame (3:57)
3. 101 in the County (5:55)
4. Billy the Toad (4:23)
5. Magic Man (3:33)
6. Rollin' 'n' Tumblin' (3:13)
7. The Darkness (5:25)
8. John the Revelator (3:41)
9. Trailer Park Tracy (3:04)
10. Working Mans Blues (4:49)
Dan Russel alias One Hand Dan právě vydal se svou kapelou na labelu 'CB Gitty Records' svoje nové album s přiléhavým názvem "Self-Medication" (Samoléčba).
Dan žije v Tuscaloose v Alabamě a narodil se s nevyvinutými prsty levé ruky, v důsledku vrozené vady. Má za sebou však docela divoký život. Ve svých 30 letech absolvoval kariéru wrestlingového zápasníka a byl výborným atletem i v mnoha dalších sportovních disciplínách, jako jsou fotbal, baseball, zápas a různá bojová umění. Jeho zakrnělá ruka ho nikdy v těchto činostech nelimitovala a Dan si vedl jako plnohodnotný sportovec. Po třináctileté kariéře zápasníka wrestlingu, která počala v jeho 15 letech, se rozhodl ve svých 28 skončit.
Bylo mu už tehdy jasné, čím se chce v budoucnu zabývat. Bylo to blues a kytara. Byl fascinován bottleneckem a nadchnul se především pro delta blues a rezophonickou kytaru. Vedle ní byl dalším typem nástroje, nejvíce se hodícím pro hraní s jeho postižením, cigar-box.
Dan si začal tvořit svoje publikum především hraním po ulicích v Florence v Alabamě a v oblasti Muscle Shoals, kde tehdy žil. Později se se svojí ženou Lizzie přestěhovali do Tuscaloose.
Jeho snem se postupně stal 3 krký cigar-box, na který bohužel neměl peníze. Prodal proto svůj milovaný rezonator a tento unikátní cigar-box si nechal u firmy Banjukimer zhotovit. Začal rozvíjet úplně nový styl hry, který mu tato kytara umožňovala. A totiž mix tzv. 'claw hammer banja' a 'lap steel guitar', to vše ještě v kombinaci s klasickým 4-strunným cigar-boxem. To vše mu umožňoval tento jedinečný nástroj.
Russell byl dítě štěstěny, co vzal za nástroj do ruky, ten brzy dokonale ovládal, takže nebylo divu, že brzy získal titul “Cigar Box Ukulele Guru” a na svých internetových stránkách provozoval školu hry na cigar-box. Dnes už vlastní několik různých cigar-boxů vlastní výroby.
Učinkoval se svým vystoupením hojně nejen po ulicích celého jihovýchodu Spojených Států, ale hrál na celé řadě bluesových festivalů, zaměřených především na cigar-box. Zúčastnil se i slavného Bonnaroo Music Festivalu 2014.
Dokonce odjel i do Evropy, aby v Belgii absolvoval velice úspěšné turné. Po návratu se Russell v červnu letošního roku dává do realizace svého albového debutu "Self-Medication". Dan s kapelou, na vlastnoručně vyrobené nástroje na albu předvádí výborné tvrdé dunivé juke joint a delta blues, okořeněné výborným bottleneckem. Kolekce je složena jak z pževzatých titulů (Rollin' 'n' Tumblin', John the Revelator, Low Down Damn Dirty Shame, Magic Man, Working Mans Blues), které jsou pro potřeby kapely přearanžovány v pěkně tvrdě našláplé kousky. Zbytek písní je vlastních, nijak si nezadajících s těmi převzatými. Zpěv Russella chvílemi připomíná Rory Gallaghera, chvílemi George Thorogooda, což je velice příjemné zjištění.
Na to, že je to debut, je 'Self-Medication' deskou po čertech vyzrálou a chytlavou. A to jenom potvrzuje již několikrát zmíněnou podmínku, aby tomu tak bylo.
Je třeba mít cosi odehráno, být zocelen nekonečným hraním po ulicích a klubech. Z této zkušenosti pak může dozrát a vykvést album tak kvalitní jako je Danova 'Samoléčba'. Zkuste si ho poslechnou, snad uleví i vám po každodenním stresu a shonu.
------------------------------------------------------------------------------------
Hillfolk Noir – Skinny Mammy's Revenge (2010)
Styles: delta blues, urban folk, swamp-shack hillbilly, mountain music, old-timey, string band, jug & rag, bluegrass, acoustic hillbilly blues
Label: Petometz
Members: Travis Ward - rezonator, harmonica, kazzo, vocals, Mike Waite - upright bass, Alison Ward - banjo, washboard, harmony vocals, Jared Goodpastor - snare, washboard, tambourine and harmony vocals,
Tracklist:
1. Red Eyed Crow 4:14
2. Dying Bed Blues 1:54
3. Run, Mollie, Run 2:33
4. Somefolk 3:34
5. Washboard Blues 1:05
6. The Lord Will Come 2:25
7. Do It Again 5:23
8. Broken Record 1:11
9. L&N 3:10
10. Ragged and Dirty Blues 4:53
11. Choo Choo Stomp 1:17
12. Sail Away Ladies 2:37
13. The Love I Thought I'd Never Know 4:02
14. Before the Farm 2:57
15. Mr. Wilson's Lament 3:07
16. Charming Betsy 2:42
17. Jack of Diamonds 3:29
18. Coo Coo 2:17
19. Fast Train Blues 2:59
20. Train Comes Along 2:13
Toto album 'Hillfolk Noir' vládne ojedinělým zvukem nazývaným "Junkerdash". Znamená to, že bylo nahráno živě a muzikanti seděli kolem jednoho mikrofonu, který snímal zvuk hrající kapely přímo do magnetofonu Nagra. Nahrávací sezení se konalo v nahrávacím studiu Gage Street Market v Boise, Idaho. Manželé Travis a Alison Ward, ústřední to dvojice Hillfolk Noir, vsadili u svého debutového alba důzaz na uvěřitelnost a autencititu zvuku. Však si to také soubor jimi vybraných 20-ti písní alba zaslouží.
Obsahově kolekce zabírá všechny ty nejdůležitější zdroje a kořeny americké hudby. A ty jsou letité jako americké kopce samy a sahají až do dob slavných amerických osadníků. Americká potažmo světová hudba z těchto zdrojů čerpala a čerpá dodnes. Tyto zdroje, či chcete-li styly jsou v úvodu vyjmenovány s tím, že jich pravděpodobně bude ještě mnohem více. Hlavním zdrojem se však v případě tohoto CD zdá blues. Ostatní později vydaná 3 alba již takový příklon k blues jako toto jejich první nevykazují, i když jsou si ve výsledku vzájemně hodně podobná.
Všechny tyto různé hudební příměsy jsou smíchány dohromady a drží skvěle pohromadě především díky dokonalému talentu všech zúčastněných hudebníků. Stěžejní je hlavně multiinstrumentalista Travis Ward se svojí ženou. V některých okamžicích připomínají svým projevem výborné australské duo Hat Fitz & Cara Robinson. Není moc hudebních seskupení tohoto žánru, které se opírají především o rezonátorovou kytaru, basu, malý buben a tzv. "singing saw". To vše zvyšuje autenticitu alba, zvláště když Wardův zpěv má syrový old-timey feeling, jeho hra na rezonátor je dokonalá a dohromady s příspěvky ostatních členů bandu to integruje celý obsah alba do jednoho hrnce. Vše se tak stává instrumentálně dokonalé, rozmanité, barevné a vyhýbá se klišé.
Tento způsob prezentace je přece velice důležitý, je dost těch kteří proto, že když dílo neumějí podat tak jako třeba Hillfolk Noir, je raději aranžérsky znásilní, aby věc šla vůbec zpívat a zahrát. Vždyť si všimněme, že např. u vážné hudby se dirigenti a hudebníci vždy snaží o co nejtěsnější se přiblížení předloze, která vznikala před stovkami let. Přibírají si k tomu na pomoc i původní hudební nástroje a nejvěhlasnější dirigenti se moří s tím, jak to vše zaonačit. Občas někdo z takzvaných popularizátorů vážné hudby začne experimentovat s jejím spojováním tu s rockem, jazzem a někdy i s popem. To je ovšem neskutečná prasečina. "Každému co jeho jest", říkal už Cicero ve Starém Římě a s tím nelze než souhlasit.
Alison a Mike se nezávisle na sobě přistěhovali do Boise v Idahu. Mike vystupoval jako lidový písničkář po místních kavárnách a hrál na basu s tamními skupinami. Pochází z hudební rodiny, dědeček hrával na akordeon a foukací harmoniku a matka hrála na bicí v rock'n'rollové kapele.
Při jedné příležitosti Mika a Alison vzájemně představil jeden jejich společný přítel, padli si do oka a skončilo to manželstvím a 3 dětmi.
Brzy společně začali psát písničky a vystupovat. Mike dříve hrál spíše elektrickou formu hudby, nyní se však začal hudebně ubírat stále dál a dál do minulosti.
"Děláme tuto hudbu pro sebe, protože se nám líbí. Dnes je pro ni snad dobrá doba, a doufejme, že to je nakažlivé", říká Travis, "Hudba, zvláště živá hudba, může být silným zážitkem, hlavně proto že je sdílená", dodává. Proto aby bylo možno tento pocit zachytit i při poslechu alba se snaží kapela dosáhnout jeho singulárním zvukem, chcete-li 'Junkerdash'.
Písně alba jsou spíše kratší stopáže, takže se jich na ně vešlo úctyhodných 20. Je to směs balad, country blues, delta blues, hospodských dupáků, prison songů, osadnických písní a folku. Blíže se zaobírat jednotlivými tituly je asi zbytečné, neboť vyndávat ze zmíněného hrnce části jeho vzájemně propojeného chutného a lahodného obsahu by bylo neuvážené.
Když víme co chceme, tak se to dá v době digitálního věku bez větších problémů získat. Proto si toto album, nebo alespoň některé jeho písně poslechněte a uvidíte sami že bezezbytku platí to, co o Hillfolk Noir onehdy napsala hudební publicistka Amy Garrett v 'Boise Weekly: "Mnohem lepší než ty kecy v rádiu."
------------------------------------------------------------------------------------
KNiKi & Mike Beale – Dead On (2011)
Styles: electric blues, female vocals, blues-rock
Label: Moody Cow Records
Members: KNiKi Saleeba - vocals, Mike Beale - vocals guitar
& Eliotte Fuimaono - bass, Richard TeOne - drums, Dave Hillan - harmonica
Tracklist:
[5:58] 1. Love Me Like A Man
[2:52] 2. Rollin' N Tumblin'
[6:14] 3. Holding Hands With The Devil
[5:07] 4. Drowning
[3:36] 5. Dead On
[4:03] 6. Ain't That Lovin' You Baby
[3:43] 7. Tiny Little Pieces
[4:16] 8. Fishbones
[4:21] 9. Baby
[4:24] 10. Luv U Lies
[4:54] 11. Crashed
[3:34] 12. Holding Hands With The Devil (Acoustic)
[3:13] 13. Tiny Little Pieces (Acoustic)
[5:25] 14. Love Me Like Man (Acoustic)
Brilantní debutové album tohoto kanadsko-australského dua není tak skvostné jen tak samo sebou. Oba protagonisté už před tím, nežli spojili svoje síly, měli něco odehráno.
MIKE BEALE, který se narodil v Kanadě, začal svojí hudební kariéru v západní Autrálii, v přístavním městě Fremantle, kam se přemístil z Kanady.
Ovlivněn kytaristy 60 a 70. let minulého století Robinem Trowerem, Gary Moorem a Jimmy Pagem, se jal učit kytarovému řemeslu a postupně rozvíjel svůj jedinečný styl. Neostýchal se hraní jak s místními hudebníky, tak sólově akusticky. Objížděl dlouhé roky se svým repertoárem křížem krážem jak Austrálii, tak zavítal i do svoji rodné Kanady. Toto jeho počínání vyvrcholilo v roce 1986 vydáním jeho prvního alba "Breakaway".
Nedlouho po jeho vydání Mike opustil západní Austrálii, aby se odstěhoval do pohostinějších míst země. Přes Canberru a Cairns nakonec zakotvil na Queenslandu ve slunném Gold Coast.
V roce 2005 zformoval 3 členné trio MIB (Men In Blues), se kterým objížděl vyhlášené australské festivaly Broadbeach Blues Festival, Bridgetown Blues Festival, Gympie Muster a mnoho dalších.
Jeho druhé CD "Battered and Bruised" vyšlo v roce 2007. Skladba "Lost" z tohoto alba pronikla do hitparád australských bluesových rádií a posléze se dopracovala i do Evropy, kde se stala frekventovanou zvláště ve Francii. Paul Bondarovski komentátor francouzské bluesové stanice 'Midnight Special Blues Radio' o něm prohlásil, že v něm spatřuje spojení SRV s John Lee Hookerem. Postupně se dostával do povědomí i v ostatních státech Evropy a v roce 2008 byl přizván, aby s dalšími umělci spoluučinkoval na tributovém albu Boba Dylana "Ghostbones".
V roce 2009 si udělal Mike přestávku od živého hraní a dal se do realizace sólového akustického alba "Short Stories". Deska měla výborné recenze a velice dobře se prodávala.
Netušil však, že zanedlouho dostane do mobilu krátkou textovou zprávu a absolvuje telefonický rozhovor z druhého konce Austrálie. Byla to KNiKi, se kterou se Mike náhodně seznámil v roce 2009 na jednom z hudebních festivalů.
KNiKI se dala do skládání svého debutového alba "Stained" jako 24-ti letá. Album vyšlo v roce 2003 a bylo vyvrcholením tvrdé tříleté práce zpěvačky s jeho přípravou. Sklízela za ně mnohá uznání a ceny. KNiKi zaujala legendu australského blues a člena legendárních 'Chain' Johna Meyera, žijícího v Perthu. Stal se pro zpěvačku oporou a mentorem, který ji vedl tím správným směrem po cestě blues.
V roce 2008 začala umělkyně připravovat svoje první bluesové album "Just". V době realizace alba ji umírá otec a zdrcená KNiKi mu ho posmrtně věnuje. Album sklízí velký úspěch, KNiKi skladby z něj prezentuje na festivalech nejen v Austrálii, ale i mimo ni.
V roce 2009, kdy KNiKi hledá další téma pro svou hudbu, ji přítel doporučuje Mika Bealeho, se kteým se již letmo setkala a dochází k výše zmiňovanému telefonickému rozhovoru. A duo je na světě.
Dvojice má za sebou 2 vydaná alba, toto je jejich prvotina, která je dle mne nesrovnatelně silnější než jejich následné album "The KNiKi and Mike Beale Project" z roku 2013.
Album začíná sebevědomě a neohroženě hnedle peckou "Love Me Like A Man" (Bonnie Raitt), kterou střídá skvěle našláplý standard "Rollin' N Tumblin' " s dirty Bealeho kytarou a s podporou foukačky. Je to jedna z nejlepších prezentací této skladby v bluesrockovém hávu. Stejně tak je to i s úpravou první skladby od Bonnie Raitt. Úžasná je temná "Holding Hands With The Devil", kde zpívá Mike, doprovázen v pozadí expresivním zpěvem KNiKi. Mimochodem tato skladba má i svoji strhující verzi v podobě videoklipu (viz níže). K lehkému zklidnění posluchače přivádí "Drowning", autorská to píseň, opět skvěle vokálně vybroušená jak Mikem, tak KNiKi. samozřejmě nechybí, jako na celé desce rachotící cirgulárka Bealeho kytary a občasné přiznávání foukací harmoniky. Titulní "Dead On" je nádherná dojemná křehká věcička, které nesnižuje kvalitu alba ani o píď, pouze na chvíli mění jeho náladu. K rockovější poloze se album vrací v podobě "Ain't That Lovin' You Baby" a "Tiny Little Pieces". "Fishbones" je hutná šlapající věc, náladou podobná hitu alba "Holding Hands With The Devil", opět zpívaná Mikem Bealem. Poslední 3 písně alba v elektrickém provedení pokračují neúnavně v počátku nastolené kvalitě až do konce. V desáté "Luv U Lies" lze navíc může posluchač obdivovat skvělou Mikeho slide kytaru.
Elektrická část alba končí 11. písní a následuje bonus tří akustických verzí největších pecek alba ("Holding Hands With The Devil", "Tiny Little Pieces", "Love Me Like Man").
Toto smíšené australské bluesové duo na albu nasázelo jednu neskutečně silně provedenou skladbu za druhou, a to od začátku až do konce, aniž by dalo užaslému konzumentovi jejich alba sebemenší šanci sundat z hlavy sluchátka, či vypnout přehrávač.
Já již několikrát inzeroval, že australské blues je trochu jiné, ale o to nádhernější. Vřele všem doporučuji.
------------------------------------------------------------------------------------
new
Peter Struijk – Straight Blues (2015)
Styles: acoustic blues, delta blues
Label: Blueshine Records
Members: Peter Struijk – Resonator Guitar, Acoustic Guitar, Vocals; Rockin’ Johnny – Acoustic Guitar, Foot Stomping and Vocals on ‘Big Legs, Tight Skirt’, Acoustic Guitar on ‘Bump In The Love’; Liz Mandeville – Vocals On ‘Bump In The Love’. Riverside Jr. – Acoustic Guitar & Vocals on ‘Good Friend Feeling Bad’; Robin Van Roon – Harmonica on ‘Shining Moon’, Don’t Be So Mean’, Lowdown Woman’, ‘Going Down Slow’; Nicko Christiansen – Saxophone on ‘Fine Little Mama’; Peter van Zon – Harmonica on ‘Ramblin On My Mind’.
Tracklist:
01. Shinin' Moon (3:00)
02. Fine Little Mama (2:50)
03. Big Legs, Tight Skirt (3:36)
04. Don't Be So Mean (2:35)
05. Going To Brownsville (3:42)
06. Good Friend Feeling Bad (4:08)
07. Ramblin' On My Mind (2:46)
08. Had The Blues Today (2:29)
09. Bump In The Love (2:29)
10. Dark Was The Night (3:17)
11. Lowdown Woman (2:55)
12. Going Down Slow (3:37)
02. Fine Little Mama (2:50)
03. Big Legs, Tight Skirt (3:36)
04. Don't Be So Mean (2:35)
05. Going To Brownsville (3:42)
06. Good Friend Feeling Bad (4:08)
07. Ramblin' On My Mind (2:46)
08. Had The Blues Today (2:29)
09. Bump In The Love (2:29)
10. Dark Was The Night (3:17)
11. Lowdown Woman (2:55)
12. Going Down Slow (3:37)
Že byl a je Benelux místem zrodu mnoha velkých bílých bluesových umělců je všeobecně známo a dokládá to i osoba nizozemského zpěváka a kytaristy Petera Struijka. Jako téma svého letos vydaného alba si zvolil akustické delta blues. Bluesoví příznivci ho však spíše znají jako jednoho ze dvou hlavních protagonistů The Fossen-Struijk Bandu, kde spolupůsobí se zpěvákem a kytaristou Robertem Fossenem. Tento band však nabízí spíše skladby chicagského střihu. Mimo jiné Fossen se Struijkem doprovázeli chicagského bluesmana Tail Draggera při jeho vystoupeních v Evropě a z této spolupráce vzniklo výborné CD a DVD.
Peter Struijk se narodil 28. března 1985 v Boxtelu v okolí nizozemské Goudy. Vyrústal pak v okolí Haagu. Již jako dítě navštěvoval spolu se svými rodiči místní jazzové kluby. Tyto návštěvy klubů zprvu z duše nenáviděl, průběhem let se však jeho postoj k hudbě změnil. Zvláště poté co se začal učit na piáno a později, když mu jeho starší bratr pořídil jeho první kytaru, na kterou ihned počal zuřivě cvičit.
Struijk za dobu svého hudebního působení spolupracoval a natáčel s těmi největšími ikonami holandské bluesové scény (Robbert Fossen, Little Boogie Boy, Hammie van Hall, Peter van Zon, Dihl Bennink a již se zmíněným chicagským bluesovým zpěvákem Tail Draggerem).
Svůj debut "Human Ways" vydal v roce 2009 a spoluučinkuje na něm spolu s dalšími přizvanými hosty i Tail Dragger. Obsahuje výborně odehrané standardy chicagského a delta blues Sona House, Muddy Waterse a Elmora Jamese a dalších. Spolu s The Fossen-Struijk Bandem vydal v roce 2013 album 'Clubbing', představující hlavně skladby mistrů chicagského soundu (Muddy Waters, Magic Slim, Luther Johnson Jr.). V roce 2011 se navíc podílel na albu "Big Will & The Bluesmen-Hard Times", kde obsluhoval hlavní kytarový part. Album je opět plné standardů Sonny Boy Williamsona, Sona House a dalších.
Z uvedeného je patrné, že to co je Peteru Struijkovi srdci nejblíže je delta blues. To dokazuje i vydáním tohoto nejnovějšího alba "Straight Blues".
Plně autentický zvuk skladeb je zapříčiněn především Struijkovou technikou hry a nástrojem, na který je provozována. Je jedna z nejúžasnějších resophonických kytar vůbec a sice National Resonator 1931. Ten dává při hře k dispozici ten správný uspokojivě hluboký zvuk, který je tak typický pro delta blues.
Kolekci 12 písní netřeba komentovat co se týče jejich původu. Jsou to až na tři, všechno bluesové standardy a převzaté věci, které jsou bluesfans dostatečně známé. Ale co lze komentovat, je způsob jakým je Struijk spolu se svými hosty interpretuje. Album začíná skladbou "Shinin' Moon' (Cowboy Junkies) a ihned posluchače uchvátí způsobem Struijkova podání. Je to brilantní bezchybné delta blues předváděné bílým umělcem, který s blues dýchá a je to také z celého alba jednoznačně patrno. Doprovod mu dělá výborná citlivá harmonika Robina Van Roona, jako ostatně ještě několikrát. "Fine Little Mama" Elmora Jamese je vkusně protkána saxofonem Nicko Christiansena. Kupodivu je toto spojení velice působivé, i když zcela nečekané. V Hookerově "Big Legs, Tight Skirt" je Struijk v pozici doprovodného kytaristy a zpěv, akustickou kytaru a footstomping obstarává americký host Rockin' Johnny. Píseň "Don't Be So Mean" bývala ve 40 a 50. letech minulého století hitem bílé americké zpěvačky Peggy Lee. Na albu je podána jako akustické blues, opět za doprovodu harmoniky Robina Van Roona. Nádherné "Going To Brownsville", legendárního bluesového mandolinisty Yanka Rachella je jedním z vrcholů desky, i když vzhledem k její kvalitě je velice nesnadné jakýkoli titul vychvalovat na úkor ostatních.
Na albu jsou i dva autorské tituly a to "Good Friend Feeling Bad" a "Had The Blues Today". Jsou to příjemná akustická blues, velice podobná písním z pera Struijkova spolurodáka Hanse Theessinka. V první ze zmiňovaných dostal opět prostor ke zpěvu a hře na kytaru host Riverside Jr. Že Struijk není sobec a nechá se projevit, bylo patrno již u Rockin' Johnnyho. Nyní dává rovněž příležitost ke zpěvu ve skladbě "Bump In The Love" americké kytaristce a zpěvačce Liz Mandeville, která je její autorkou a sám sobě přisuzuje pouze roli dobrovodu. Prostor dostává i instrumentální záležitost v podobě songu Willie Johnsona "Dark Was The Night". Tady autor nechává plně vyniknou jak svoje umění hry, tak nádherný zvuk National Resonator 1931.
Na závěr jsem si nechal další 3 největší pecky tohoto CD a sice "Ramblin' On My Mind" (Robert Johnson), "Lowdown Woman" (Jimmy Lloyd Rea) a "Going Down Slow" (St. Louis Jimmy Oden). Doprovod na foukací harmoniku obstarávají Robin Van Roon (Lowdown Woman, Going Down Slow) a Peter van Zon (Ramblin' On My Mind). Nádherně předvedená delta blues ve 'first class' provedení, které odpovídá umu vycházející hvězdy evropského blues.
Toto album plné 'rovných přímých písní' v podání Petera Struijka a jeho přátel s názvem alba tedy souzní stoprocentně a neoddělitelně.
------------------------------------------------------------------------------------
Dr. K's Blues Band – Dr. K's Blues Band (1968) LP
Dr. K's Blues Band – Rock The Joint ! (1992) CD
Styles: electric blues, blues-rock, boogie blues
Label: Spark Records (LP first edition 1968 - UK) / See For Miles Records Ltd. (CD 1992 - UK)
Members: Bass – Harold Vickers, Drums – Eric Peachy, Guitar – Geoff Krivit, Guitar, Slide Guitar, Resonator Guitar – Roger Rolt, Piano – Doctor K (Richard Kay), Vocals, Harmonica [Mouth Harp] – Mick Hasse
Tracklist:
01. I Can't Lose (Arranged By – Krivit) 2:45
02. Walking (Written-By – Kivrit, Hasse) 3:25
03. Key To The Highway (Arranged By – Peachy, Krivit, Hasse, Richard Kay, Rolt) 2:06
04. Crippled Clarence (Written-By – Richard Kay ) 2:00
05. Pet Cream Man (Arranged By – Roger Rolt) 6:23
06. Messin' With The Kid (Arranged By – Krivit, Hasse, Richard Kay, Rolt) 2:42
07. Don't Quit The Man You Love For Me (Written-By – Michael J. Hasse, Richard Kay) 2:22
08. Rolty's Banjo Shuffle (Written-By – Krivit, Richard Kay, Rolt) 2:06
09. Strobe Lemming's Lament (Written-By – Richard Kay) 1:43
10. Long Distance Call (Written-By – Richard Kay) 4:27
11. Feel So Bad (Written-By – Richard Kay) 2:47
'Dr. K's Blues Band' jsou veteráni britského bluesového boomu. Pod tímto eponymním názvem nahrálo toto obskurní seskupení v roce 1967 pouze toto jediné album, které pak v roce 1968 vyšlo na značce Spark Records. Později pak bylo ještě vydáno ve stejném roce jako LP v Holandsku a ve Spojených Státech. Pak zůstal tento výborný materiál na dlouhých 24 let zapomenut, aby v roce 1992 vyšel již jako CD opět v Británii na etiketě 'See For Miles Records Ltd.' A to z neznámého důvodu pod změněným názvem "Rock The Joint !". Počet skladeb i jejich pořadí však zůstalo nezměněno. V roce 1998 pak bylo již pod původním eponymním označením album vydáno jako CD v Itálii, 2007 v Japonsku a 2013 opět v Británii.
Elektrické urban blues, především jeho chicagská varianta, se stalo v Británii velkým hitem v polovině roku 1960. Ne však v podání jeho amerických představitelů, jako spíše prostřednictvím nadšenců, kteří začínali jako fanoušci a následně přetavili své nadšení z této hudby do pozice jejich interpretů. Mezi představitele této post R&B scény patřilo i seskupení hudebníků říkající si 'Dr. K's Blues Band'. Rodilo se kolem výborného pianisty Richarda Kaye, říkajícího si 'Doctor K'. Vzniklo ve stejné části Londýna jako třeba 'The Kinks', tedy v Muswell Hill, v severní části Londýna. Spoluzakládal ho například i Ashley Hutchings, který později sklízel mnohem větší úspěchy s folkrockovými Fairport Convention. V rozsáhlém raném rodokmenu kapely se mihl třeba i Geoff Bradford (Blues By 6, Cyril Davis All Stars). Po odchodu Hutchinsona k Fairport Convention se sestava ustálila na Micku Haasovi (zpěv, harmonika), Geoffu Krivitovi (sólová kytara), Rogeru Roltovi (slide a resophonická kytara), Haroldu Vickersovi (basa), Ericu Peachym (bicí) a záhadném 'Dr. K.' (Richard Kay) na klavír. Geoff Krivit působil předtím krátce i v Mayallových Bluesbreakers v době, kdy odešel Eric Clapton a před příchodem Petera Greena. Avšak na žádném z Mayallových alb té doby není uveden. Stejně tak i bubeník Eric Peachey byl předtím krátce členem East of Eden a Mick Taylor Bandu.
Kapela začala vystupovat se svým bluesovým repertoárem zpočátku pouze v Londýně a jeho okolí, posléze však svoji aktivitu rozšířila po celé zemi a nakonec uspořádala své koncerty i na kontinentální Evropě v Dánsku a Itálii. V rodné Británii byly přirozeným domovem tohoto bandu převážně malé kluby a puby, později hojně vystupovali i na univerzitní půdě, kde si kapela udělala obrovské jméno.
Bohužel svoje dlouholeté živé hraní se jim podařilo vtělit na záznamové zařízení až v roce 1968. Jejich manažerovi Rogeru Simpsonovi se v době vrcholícího britského bluesového boomu podařilo podepsat vydavatelskou smlouvu s etiketou 'Spark Records', která s kapelou v Dánsku natočila toto jejich jediné album. Přestože se kapela svojí interpretací blues plně vyrovnala svým slavnějším souputníkům, vydavatelství 'Spark Records' postrádalo potřebné zkušenosti a odborné znalosti z oblasti propagace, distribuce, zajištění široké tiskové a mediální reklamy a album proto, bohužel víceméně nepovšimnuto, zákonitě zapadlo. Na konci dekády zájem o blues všeobecně silně poklesnul a kapela se začala pomalu a neodvratně rozpadat, mimo jiné také díky nezájmu o jejich album a tím pádem nastalým existenčním problémům. Nejprve se poroučel bubeník Eric Peachy a byl nahrazen Jeffem Alienem, rockovým a bluesovým session bubeníkem (East of Eden, Babe Ruth, Snowy White, Bonnie Tyler, Mick Taylor, Van Morrison). V polovině roku 1970 zůstal z původních členů pouze Mick Haase a Roger Rolt a skupina se nakonec definitivně rozpadla.
Přestože se 'Spark Rec.' nepodařilo album na trhu prosadit, stalo se brzy vyhledávaným sběratelským kouskem. O několik let později Viz Miles koupil nahrané pásky a převedl album na CD.
Skladby 'Dr. K's Blues Bandu' se stejně jako mnoho dalších kapel díky Johnu Peelovi ocitnuly i na jeho různých vydaných kompilacích.
Toto výborné, po všech stránkách perfektně zvládnuté album je typický produkt oné skvělé doby zázračných britských 60. let, podobno jiným albům slavnějších interpretů své doby, jako byl John Mayall, Fleetwood Mac, či některým raným deskám amerického harmonikáře Paula Butterfielda.
Na desce můžeme dnes ocenit především vynikající klavír 'Dr. K.' a souhru mezi slide kytarou Rogera Rolta a sólovou kytarou Geoffa Krivita, jejichž prolínání je působivé a na onu dobu i velice inovátorské. Deska obsahuje hlavně mistrovské interpretace bluesových klasiků a její součástí je i nezapomenutelné klavírní boogie kapely "Crippled Clarence", ve skvělém provedení Dr. K.
I když kapela občas vstávala v různých obměnách z mrtvých a vystupovala, již nikdy po sobě nezanechala pro bluesovou a rockovou historii žádnou další nahranou skladbu. Krivit nadobro zmizel z hudební scény a bubeník Eric Peachey krátce působil v 70. letech jako člen skupiny Steva Hillage a ve skupině Khan.
Po roce 2010 se objevila kapela 'Doc K's Blues Band' sestávající se pouze z jediného člena původní sestavy ze 60. let Micka Haase (harmonica, vocal). Novými členy jsou Dave "Mad Dog" Barnes- vocal,slide guitar, Malcolm Hine-lead guitar, Tony Williams-bass a Eddie Strain-drums. Občas se mění post basáka na Simona Fowleho a post bubeníka na Micka Parkera. Vystupují se žánrově totožným repertoárem jako jejich dávná verze po anglických klubech a bluesových festivalech.
Třeba dojde i k natočení desky, která by bluesovým fandům připomněla promarněnou dobu kapely ze šedesátých let, ze které nám tito, tehdy ještě mladí nadšení a našlápnutí muzikanti, ne svojí vinou, mohli zanechat podstatně více ze svého repertoáru. Ale buďme rádi alespoň za toto album, bylo tehdy nespočet podobných, možná stejně dobrých kapel, kterým se napodařilo po sobě zanechat vůbec nic.
------------------------------------------------------------------------------------