duben 2015

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

new

A Contra Blues - R&B (Rarezas & Blues) (2015)


Styles: blues rock, latin blues, modern electric blues

Label: Taller De Musics

Members: Alberto Noel Calvillo Mendiola-electric guitar, harp, ukulele & backup vocals, Héctor Martín Díaz-electric guitar, banjo & backup vocals, Joan Vigo Fajín-double bass & electric bass, Jonathan Herrero Herrería-lead vocals & acoustic guitar, Núria Perich Chastang-drums & backup vocals

Tracklist:
01. Don't Think Twice, It's All Right (6:37)
02. From Four Till Late (2:55)
03. Come On In My Kitchen (4:54)
04. Sinnerman (5:56)
05. Georgia On My Mind (6:28)
06. You Speak My Language (3:17)
07. Bamboozled By Love (5:12)
08. I Don't Need No Doctor (3:03)
09. Somethin' Else (3:56)
10. En El Lago (7:01)
11. Crossroads (5:11)

"A Contra Blues" je skupina, která vznikla ve španělské Barceloně a jejím hlavním hudebním žánrem je blues. Od svého založení v roce 2005 kapela vydává tuto desku jako třetí studiovou. Předcházely jí titulní "Contra Blue" (2008) a "Chances" (2013) a mimo toho jsou součástí jejich diskografie 2 záznamy koncertů, z roku 2010 v 'Sala Salamandra' (A Contra Blues II) a z roku 2012 v 'Conservatorio del Liceo (En vivo)'. Jejich energická živá show, někdy trvající až tři hodiny, je prý stále plná síly, pevnosti a odhodlání. A proto také "A Contra Blues" živá show milují. Také je mají pečlivě zaranžována, aby účinek jejich vystoupení byl maximální. Na svých koncertech chtějí dosáhnout vrcholných momentů a co nejvřelejšího vztahu s publikem, při vyexaltovaných okamžicích koncertu. Je přirozené že je to na projevu kapely setsakramensky poznat, a proto jsou také držíteli mnoha španělských vrcholných hudebních ocenění. Během doposud sedm let trvající kariéry 'A Contra Blues' vystupovali na mnoha místech po celém Španělsku. V roce 2012 byla skupina pozvána k účasti na nahrávání v televizním hudebním pořadu 'Blues l'Estudi' (TV3) a 'Nit de blues' (BTV). Rovněž byla účastníkem největšího španělského bluesového festivalu 'Cazorla', kde se stala držitelkou několika hudebních ocenění. V průběhu své existence sdílela pódia s "Archiem Lee Hookerem, Carl Wyattem, Nathanem Williamsem & The Zydeco Cha-Chas, Joan Pau Cumellasem, Jordi Bonellem, Julio Lobosem, Lluís Gómezem, Tota Blues, BigDani Pérezem a Victorem Puertasem a mnoha dalšími.
Jejich repertoár žije z tradice a až heterodoxních názorů, přirozeného prolnutí interpretace jak klasického tak i originálního materiálu, ruku v ruce se svěžestí a vyzrálostí. Výsledkem spojení těchto kvalit a jejich interpretace, zkombinované se spontánností, mělo za následek vypracování si nezaměnitelného soundu.
Páté album "R&B" je toho jenom důkazem. Jsme tady svědky kolekce, kde se tradiční blues střídá s flamencem, rockem i folkem, ale tak nějak cítíme, že tomu zrovna v tomto případě být musí.
Album zahajuje Dylanova "Don't Think Twice, It's All Right" převedená do hodně bluesové polohy, která jí však sluší. Druhá "From Four Till Late" Roberta Johnsona z roku 1937, kterou o 30. let později vydali "Cream" na své desce "Fresh Cream" (1966), má naopak dixilandově ragtimový kabátek. A není to pro tradiční náhrávku z Delty nic dehonestujícího, pouze zjišťujeme, že pokud to někdo dělá takto, díky bohu za něho. Přichází verze bluesové perly Roberta Johnsona "Come On In My Kichen", tentokrát podaná v bluesovější poloze. Překrásný tradicionál "Sinnerman" je, alespoň pro mne, pomyslným vrcholem. Stejně krásným prožitkem je další vystupňovaný tradicionál "Georgia On My Mind". Skladba "You Speak My Language" od "Morphine", to je z úplně jiného soudku. Bigbít jak se patří, s přesahy do 'nová vlny anglického rocku'. "Bamboozlet By Love" začíná jako 'Black Sabath' ve svém nejlepším období a jak tvrdě začal, tak tvrdě nám dojede až do konce. Do pozdních padesátých nás rázem vrhne rozverná "Somethin' Else' Eddie Cochrana. A pak přichází rána mezi oči, nádherná ale opravdu nádherná, španělsky zpívaná samba "En El Lago" s chvějícím se hlasem Jonathana Herrera Herrería a neskutečnou santánovskou kytarou. Bože jak je vřelá. Poslední "Crossroads" Roberta Johnsona dělá nesdělitelnou tečku za albem, které bere dech.
Slyšet je 180 minut na jejich koncertech musí být tříhodinové propojení s 'Všehomírem'...
www.youtube.com/watch?v=3rKCAAX9Hck
www.youtube.com/watch?v=ZdaTpo0Wn7E
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

new

Papa Mali-Music Is Love (2015)

Styles: contemporary blues, blues-rock, psychedelic, gospel blues, R&B, slide guitar, soul

Label: 429 Records

Members: Malcolm "Papa Mali" Welbourne-acoustic & electric guitar, vocals, Johnny Vidacovich-drums, Casandra Faulconer-bass, Dave Easley-pedal steel, Mike Dillon-vibraphone, tabla, Josh Paxton-Hammond B3, organ, piano, Harmon Aires-vocals


Tracklist:
01. Lonesome Road (Mississippi Fred McDowell) 3:52
02. I'm a Ram (Mabon Hodges Lewis) 3:30
03. Make a Way (Goat Carson, Susanna Raphael Welbourne) 4:25
04. Bottle Up and Go (Huddie Ledbetter) 4:16
05. Let's Burn Down the Corn Field (Randy Newman) 4:14
06. Wild Gardenias (Susanna Raphael Welbourne) 4:45
07. Music is Love (Crosby, Nash, Young) 4:58
08. Bought and Sold-Body and Soul (Shannon McNally, S.R. Welbourne) 5:56
09. Spike Driver (Mississippi John Hurt) 4:57
10. Go Down Water (Louis Maistros) 4:45
11. Cane River Waltz (Susanna Raphael Welbourne) 4:08
12. For Free (Joni Mitchell) 5:01

Malcolm Helm "Papa Mali" Welbourne (nar. Vicksburg, Mississippi, 6. 5. 1957) je americký hudební producent, kytarista, zpěvák a skladatel, který vyrostl v Shreveportu v Louisianě a nyní žije v New Orleans. Kytaru vzal do ruky ve svých čtyřech letech a v 11 se už pokoušel hrát rock a blues. Ve dvanácti letech se stal svědkem koncertu "The Meters", když hráli na jedoucím valníku v New Orleans při 'Mardi Gras Day'. To na něj udělalo velký dojem a začal se hraní věnovat s ještě větší vervou. Když mu bylo 14 a začal brát blues vážně, vzal si ho pod svá křídla dokonce John Campbell, který v té době rovněž žil v louisianském Shreveportu. V 17 nechal domov za zády a vydal se stopem po americkém jihu, hrál na kytaru na ulicích a v juke jointech. V roce 1977 podniknul trip na Jamajku, kde chytlo reggae a v roce 1980 se spojil s Michaelem E. Johnsonem a založili "The Killer Bees", kapelu která hrála reggae a vydal s ní čtyři alba. V té době získal přezdívku 'Papa Mali'. Koncem 90. let byla kapela rozpuštěna a Welbourne se vydal na sólovou dráhu.
Pod svojí hlavičkou "Papa Mali" vydal první desku s názvem "Papa Mali and the Instigators-Thunder Chicken" v roce 2000. Tímto albem se mohl konečně odrazit od toho, čemu byl vystaven ve svém teenagerském věku, a to něco bylo blues.
V roce 2009 navíc založil spolu s bývalým bubeníkem "Grateful Dead" Billem Kreutzmann, basákem "The Meters" George Porterem Jr. a multi-instrumentalistou Mattem Hubbardem kapelu "7 Walkers", což byl jeho další hudební projekt a vydal s ním v roce 2010 u společnosti "Responce Rec." eponymní album. V písni "King Cotton Blues" si zazpíval duet s Willie Nelsonem. Album si Malcolm sám produkoval, stejně tak jako produkoval alba mnoha dalším významným umělcům, včetně Ruthie Foster, Omara & the Howlers nebo Lavelle White.
Pro natočení tohoto posledního alba si Welbourne vybral novou nahrávací společnost a od 'Ruf Records' přešel k etiketě '429 Records'. Album mu produkoval trojnásobný držitel Grammy za alba produkovaná "Blind Boys of Alabama" John Chelew, který spolupracoval rovněž i s Donovanem, Charlie Musselwhitem, Vicem Chesnuttem, Richardem Thompsonem a Johnem Hiattem.
Nahrávalo se v New Orleans v obývacím pokoji a "Papa Mali" na albu umně umíchal směs blues spolu s kořeny rocku, R & B, gospelu, folku a psychedelie. Zdánlivě různorodý mix 12 písní Welbourne opatřil svým specifickým kabátem, který na první pohled nesouvisející písně drží velice pevně pohromadě. Ten kabát je ušit z dunivého zvuku jeho kytary, lehce zkresleného zpěvu a trošky psychedelie a mnoha dalších hudebních přísad. Tento přístup se výborně vyrovnává se všemi tituly alba. Ať už se jedná o delta blues (Mississippi Fred McDowell), blues-folk (Leadbetter, Mississippi John Hurt), gospel blues (Louis Maistros), americana (Shannon McNally), folk (Grosby/Nash/Young, Joni Mitchell, Randy Newman), soul (Al Green), či autorské skladby (Susanna Raphael Welbourne).
Pokud by se někomu zdálo, že tato deska není až tak moc o blues, nechť si uvědomí, že pokud by umělec v sobě dlouho neměl zažité blues a neměl ho rád, nikdy by něco podobného jako je toto album nemohlo vzniknout. Je to album současné louisianské a new orleánské hudby, která je schopna všechny vlivy, které se v tomto regionu spolu potkávají spolknout a vyplivnout zpět produkt jako je toto album, kterým "Papa Mali" vzdává hold všem svým vzorům, kterými byli a jsou Dr. John, The Meters, Fats Domino, Ray Charles, Rolling Stones, Beatles, Jimi Hendrix, Bob Dylan a mnoho jiných.
"Papa Mali" se vrací svým kořenům. Je to album nejen pro 'fajnšmekry', ale i pro ty, kteří jsou schopni a ochotni naslouchat a ne pochybovat, zda to co právě poslouchá zapadá přesně do toho správného chlívku, na který je dotyčný zvyklý.
Pak tam někde uvnitř to blues zcela určitě a zcela jasně uslyší.
www.youtube.com/watch?v=i4LnCjRkGxc
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

new

The Cash Box Kings-Holding Court (2015)

Styles: modern Chicago blues, harmonica blues

Label: Blind Pig Records

Members: Joe Nosek (zpěv, harmonika), Oscar Wilson (zpěv), "Beedy Eyes" Smith (bicí), Joel Paterson (kytara, zpěv), Gerry Hundt (basa, kytara, zpěv)
& rotující hosté, kteří pravidelně vystupují a nahrávají se základním bandem: Billy Flynn (kytara, mandolína, zpěv, harmonika), Brad Ber (kontrabas), Beau Sample (kontrabas, zpěv) a Mark Haines (bicí). Barrelhouse Chuck (piano, zpěv)

Tracklist:
01. I Ain't Gonna Be No Monkey Man (3:55)
02. Download Blues (3:46)
03. Gotta Move Out To The Suburbs (3:33)
04. Cash Box Boogie (3:46)
05. Hobo Blues (3:26)
06. Baby Without You (3:55)
07. Juju (4:06)
08. Everybody's Fishin' (2:57)
09. Out On The Road (4:00)
10. Sugar Pea (3:33)
11. I Miss You Miss Anne (2:33)
12. I'm A Real Lover (2:57)
13. Quarter To Blue (4:36)

TCBK jsou nosteli pochodně tradičního chicagského blues 40-tých a 50-tých let minulého století a častečně i předválečného delta blues. Tomuto matariálu propůjčují svoji energii a dávají mu nový moderní zvuk. Lídry bandu jsou harmonikář, skladatel a zpěvák Joe Nosek a černý zpěvák Oscar Wilson, připomínající svým charismatem a vokálním projevem legendární hvězdy z dob zlaté éry chicagského blues, éry Muddy Waterse a Howlin' Wolfa. Stálými členy 'Kings' jsou ještě bubeník "Beedy Eyes" Smith, Joel Patterson na sólovou kytaru a basák Gerry Hundt.
Kapela skvěle zvládá podstatu chicagského a memphiského blues 40. a 50. let, vydávaného tehdy převážně na značkách 'Chess Rec.' a 'Sun Rec.'. Muzikanti drží při životě bluesový sound, o kterém si už všichni mysleli, že je pravděpodobně nenávratně ztracen. K tomu přispívá hlavně Joe Nosek svou hrou na harmoniku, která v sobě nese odkaz Little Waltera a Slima Harpa a vydatně mu sekunduje Oscar Wilson svým vokálem, jako vystřiženým z doby před 60. lety.
Za přispění tradiční nahrávací společnosti "Blind Pig Records" vydala skupina v těchto dnech toto své zbrusu nové, ještě horké a kouřící osmé řadové album "Holding Court".
Na albu 'Kings' vzdávají hold legendám zlaté éry blues Jimmy Rogersovi ("Out On the Road") a John Lee Hookerovi ("Hobo Blues"). Chvályhodně se navíc snaží držet v povědomí bluesových fanoušků příspěvky méně známých bluesových umělců jako byli Honey Boy Allen (“I’m a Real Lover Baby”), Willie Love (“Everybody’s Fishin’”) a Big Smokey Smothers (“I Ain’t Gonna Be No Monkey Man”).
"Cash Box Kings" nebyli však nikdy pouze jednobarevným bandem. I na tomto albu jsou slyšet vlivy New Orleans, jump- blues, ragtime a swamp blues, to vše je vkusně smícháno a předloženo posluchači. Zatímco 'Kings' stojí nohama pevně na zemi pokud se týče nadčasové hudební tradice, ve svých vlastních písních na albu se dotýkají řady aktuálních témat. V "Download Blues" to jsou problémy z prodejem desek a snaha udržet se finančně nad vodou v éře digitálního pirátství. “Gotta Move Out To The Suburbs” popisuje boj obyčejných lidí s gentrifikací, kdy jsou nuceni opustit svoje čtvrti díky zkupování pozemků a nemovitostí bohatou americkou vrstvou, jak se tomu děje v Chicagu i v ostatních městských centrech USA.
Mnoho bluesových kritiků a odborníků se nechalo slyšet, že je to jedna z nejlepších amerických bluesových skupin, která má největší zásluhu na tom, že přenesla odkaz tradičního blues do 21. století.
Duchové Muddy Waterse, Huberta Sumlina, Pinetopa Perkinse a Little Waltera se musí usmívat, když vidí s jakou chutí a citem "Cash Box Kings" hrají písně z jejich odkazu. Je příjemné vědět, že existují kapely, které oceňují a následně zprostředkovávají skutečné blues.
www.youtube.com/watch?v=u12IBUWz58w
www.youtube.com/watch?v=F79Q6VxEXZc

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

new

Never The Bride-Jealousy (2015)


Styles: blues rock, electric blues, female vocals, british blues, soul

Label: Lock Stock And Barrel Records

Members: Nikki Lamborn (Lead Singer), Catherine 'Been' Feeney (Keyboard, Guitar & Vocals), YoYo Buys (Electric Bass), Fergus Gerrand (Drums and Percussion), Murray Gould (Guitars), David Levy (Bass), Sally-Jo (Violin)

Tracklist:
01. Cocaine (3:06)
02. Baby Please Don't Go (4:04)
03. Like The Way I Do (5:51)
04. Jealousy (4:51)
05. Feel Like Making Love (6:37)
06. Me And Bobby Mcgee (5:44)
07. Stay With Me Baby (5:05)
08. Don't Let Me Be Misunderstood (4:38)
09. We Gotta Get Outta This Place (4:16)
10. Sympathy For The Devil (7:02)
11. It's A Long Way To The Top (4:29)

Jsou nazývány "Thelma & Louise britského rock & rollu". Pod touto spektakulární přezdívkou se skrývají dvě, pro tuto kapelu nosná jména, Nikki Lamborn a Catherine "Been" Feeney. Zpěvačka Nikki Lamborn je vydávána za jednu z nejtalentovanějších vokalistek hudebního světa. Z anglického Bristolu odešla do Londýna za prácí již ve svých 15 letech a dělala co se dalo, od kadeřnice po servírku. Ale jejím hlavním snem bylo stát se zpěvačkou. To se jí časem splnilo, a to díky osudovému setkání se skladatelkou a klávesistkou Catherine Fenney zvanou 'Been', při společném jamu v jednom londýnském klubu. Tam se dohodly na společné spolupráci.
Pověst NTB rychle rostla tím, jak kapela předskakovala hvězdám jako "The Who, ZZ Top a The Pretenders". Po osobním telefonátu a přímluvě Rogera Daltreye se staly součástí britské rockové 'Symphony Tour', se kterou objely šňůru po boku britských rockových polobohů "The Who", Alice Coopera, Paula Rodgerse, Petera Framptona a dalších. Kapela s nimi absolvovala turné po Velké Británii, Evropě a Austrálii se symfonickým orchestrem, který doprovázel svého času i "Led Zeppelin". Při vystoupení v londýnské "Royal Albert Hall" Nikki dal asi to nejvyšší hodnocení, které mohla dostat, Roger Daltrey, když zvedl obě ruce nad hlavu a řekl směrem k šílejícím divákům: "Co přijde teď ? Nikki Lamborn, nejlepší ženský rockový hlas od dob Janis Joplin a já vím co říkám, protože jsem s Janis Joplin mnohokrát vystupoval."
Welšská popová a jazzová diva Shirley Bassey po prvním vyslechnutí skladby "The Living Tree" v podání Nikki naznala: "Mám z toho husí kůži a vstávají mi vlasy až dole na krku".
Navíc je Nikki už hezkou řádku let poptávána jako jeden z vůbec nejlepších a nejúspěšnějších pěveckých koučů. Její hlas je popisován jako spojení Tiny Turner s Robertem Plantem.
Syntéza Nikky Lamborn s Catherine 'Been' Feeney, hráčkou na klávesové nástroje a příležitostnou kytaristkou a také hlavní skladatelkou jejich písní, činí tuto skupinu soběstačnou a vyjímečnou. Ostatní členové kapely jsou hudebníky světové úrovně, co hráli např. s Rory Gallagherem, Bonnie Tyler, Stevem Marriottem, Alvinem Lee a Sam Brown.
Deváté řadové album NTB "Jealousy" začíná J. J. Caleovým "Cocaine". Už od první skladby nás Nikki přesvědčuje, že Daltrey měl pravdu, její zpěv je opravdu "hlína". Big Joe Williamsonova "Baby Please Don't Go" v rychlém tempu zahraná a houslemi Sally-Jo proložená je opět skvělým představením zpěvu protagonistky. "Like the Way I Do" Melissy Ethedridge je skoro až popík, který bluesfans moc nepotěší. Titulní skladba "Jealousy" je soulová balada, opět s doprovodem houslí. V souladu s příslušenstvím k britské hudební scéně je další písní "Feel Like Making Love" Paula Rogerse. Představte si její duet s Rogersem, to by muselo být něco. Konečně přichází "Me and Bobby Mcgee" skladba, kde je možno porovnat Nikki s Janis a pro prvně jmenovanou srovnání vychází více než příznivě. Hit britské soulové zpěvačky Lorraine Ellison "Stay With Me Baby" je tím polem, na kterém je jímavý vokální projev zpěvačky velice silný. "Don't Let Me Be Misunderstood" je titul, který zpopularizoval Eric Burdon se svými "Animals" v šedesátých letech. Původně byl složen skladatelem Bennie Benjaminem pro Ninu Simone. Devátá "We Gotta Get Out Of This Place" byla zpopularizovaná opět "The Animals" v roce 1965. Lov v britské rockové historii pokračuje sedmiminutovou "Sympathy For the Devil" od "Rolling Stones". Komplet 11-ti písní uzavírá "It's A Long Way To the Top" australských AC/DC.
Výběr rozmanitých, zdánlivě nesouvisejících titulů alba drží pevně pohromadě hlavně díky mimořádnému zpěvu Nikky Lamborn. Ta kdyby zpívala "Pec nám spadla", byla by to větší pecka, než většina naší tuzemské hudební produkce.
V reakci na jejich rostoucí fanouškovskou základnu po celém světě, kapela natočila v roce 2004 DVD rockumentary "For Richer For Poorer: Live & On the Road" a v roce 2012 DVD "In Concert at the Stables Theatre (More Or Less Acoustic).
www.youtube.com/watch?v=K-W7xJ9Dq8g
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

new

Kathy & The Kilowatts-Groovin' With Big D (2015)


Styles: Texas blues, rockin' blues, roots music

Label: Lectro Fine Rec.

Members: Kathy Murray- vocals, guitar, Bill "Monster" Jones - guitar, Dylan Cavaliere - bass, Richard Ross - drums


Tracklist:
01. Off The Clock (3:32)
02. Firefly (3:14)
03. Room For More (3:33)
04. Out Of Love (5:17)
05. Last But Not Least (2:57)
06. Take A Chance (2:56)
07. Never Trouble Trouble (3:10)
08. Damage You Can Do (5:16)
09. Help The Bear (3:05)
10. Mr. Negavibes (3:44)
11. Good Rockin' Daddy (2:34)


Když se rodina Murrayova stěhovala v 70. letech z Chicaga do Austinu v Texasu, už tehdy věděla 12-letá Kathy Murray, že odchází z centra bluesového dění do budoucí Mekky hudebního světa, Austinu v Texasu. Tehdy ještě netušila, že se brzy stane součástí a vycházející hvězdou texaské bluesové scény.
"Poprvé jsem živou kapelu viděla v Austinu, když mi bylo 16 a Davidovi 14," vzpomínám Kathy, "Vplížili jsme se do "Armadilla", kde zrovna hrál Jimmie Vaughan s bratrem Stevie Rayem, Keith Ferguson a Paul "Ray & the Cobras" s Denny Freemanem. Já i můj bratr jsme byli úplně unešeni".
O něco později, kdy jako mladá talentovaná zpěvačka ukázala své kvality, dostala příležitost si zahrát po boku Jimmie Vaughana, Denny Freemana, začínajícího Stevie Ray Vaughana, ještě před tím, než se stal slavným. Jamovala s W.C. Clarkem, The Fabulous Thunderbirds a mnoha dalšími. To bylo pro mladou Kathy nenahraditelnou bluesovou školou texaského blues.
Povzbuzena austinskou bluesovou legendou Blues Boy Hubbardem, aby začala zpívat profesionálně se brzy se stala se svou kapelou "The Kilowatts" jádrem austinské bluesové scény. Sdíleli pódium s největšími bluesovými legendami té doby, včetně Alberta Kinga, Alberta Collinse, Bobby "Blue" Blanda, Koko Taylor a Marciou Ball.
Austinský klub "Antones", nazývaný též "The Home of Blues", se zrodil v polovině 70. let a stal se bluesovou univerzitou pro všechny tehdejší začínající muzikantské talenty. Později vznikl konkurenční podnik "Aus-Tex Lounge" v jižní části Austinu. Blues se tam hrálo 7 dní v týdnu a vystupovala tam Lou-Ann Barton, W.C. Clark, kapela bratra Davida Murraye "The Dynaflows" a také Kathy se svými 'Kilowatts'. Tady do sebe postupně absorbovala všechny ingredience texaské hudby. Klub byl tavícím kotlíkem, kde se míchalo blues s cajunem, Tex-Mex stylem a jazzem. To je také pravděpodobně důvod, proč je její styl tak výrazně texaský.
Kathy se ve své kapele obklopila muzikanty, kteří skvělě doplňují její projev. Hlavním článkem je kytarista Bill "Monster" Jones, který se stal životním partnerem Kathy a mimo učinkování s The Kilowatts" spolu vystupují v komorním akustickém projektu "Kathy and the Kilowatts Duo". Bill Jones má perfektně zažitý kytarový styl od Chicaga po Texas.
Toto nejnovější album "Kathy & The Kilowatts" je ukázkou všeho toho, co Kathy do sebe během své hudební kariéry nasála. Album začíná typicky texaským "Off the Clock". Dvanáctka "Firefly" by zahraná někde v klubu zaručeně rozhýbala přítomné k tanci. Třetí v pořadí, typicky texaské shuffle "Room For More", dává svým soundem cele vzpomenout na SRV. Následuje soulová "Out of Love", podpořená dechovou sekcí, kterou střídá další typická skladba pro tuto oblast Spojených států "Last But Not Least", kde se blýskne Bill 'Monster Jones' kytarovým sólem. Varhany, dechová sekce a opět výborná kytara dominují "Take A Chance". "Never Trouble Trouble" je klasická chicagská dvanáctka. Skladatelský talent protagonistky můžeme ocenit ve výborné "Damage You Can Do". Vedle vlastních věcí sáhla Kathy pro píseň bluesové královny Etty James "Help the Bear". Texaské boogie a opět skvělý Jones na kytaru v "Mr. Negavibes" nás přibližují k závěru alba, který obstarává rocknroll jako vystřižený ze 60-tých let minulého století "Good Rockin' Daddy".
Skvělé písně, vrcholné muzikantství, spolu se zpěvem Kathy Murray jsou již dlouho ochrannou známkou texaského blues. Vedou nás zpátky do doby, kdy byl Austin středobodem bluesového vesmíru. Pivo bylo levné, všichni tančili a Kathy se svými přáteli pomohla nastartovat moderní texaský bluesový zvuk, který je synonymem Texasu stejně tak jako špičaté kovbojské boty a klobouky.
www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=LXRnRBNwkFc
www.youtube.com/watch?v=Ac4IYNeJDdk

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

new

Poplar Jake & The Electric Delta Review-See What You Done (2015)

Styles: modern acoustic & electric delta blues, Chicago blues, harmonica blues

Label: Poplar Jake & the Electric Delta Review (self released)

Members: Poplar Jake – Guitars & Vocal, Dan Collins – Harmonica, Dave Sims – Drums, The Duchess – Cello


Tracklist:
01. I Was A Fool (5:30)
02. Freya Marie (4:59)
03. Swamp Thing (4:47)
04. Lammas (6:04)
05. Ladygrove Walk (3:14)
06. Back Door Man (9:25)
07. Big Road Blues (3:30)
08. Blink And You Miss It (3:28)
09. Dark Narcotic (4:06)
10. Hard Man (3:55)
11. Blues See What You Done (2:57)


Britsko-holandské kvarteto hrající ve zvlaštním obsazení, nemaje basovou kytaru, avšak s nezvyklým cellem. 'Poplar Jake' vydal pod svým jménem 2 sólová alba, a to v roce 2011 "Ridin' the Blinds" a 2013 "From the Delta to the Docks", věnovaná akustickému odkazu delta blues. Další 2 již vyšla spolu s "The Electric Delta Review". V roce 2014 "No More Signifyin' " a nyní tato horká novinka "See What You Done".
Leader kapely kytarista a zpěvák "Poplar" Jake Milway říká: ,,Jsem zpěvákem a kytaristou již řadu let a za tu dobu jsem prošel mnoho různých hudebních cest. Ale v pozadí toho všeho bylo vždycky blues. Je ve mně pro svoji poctivost, přímočarost a bezprostřednost. Uvědomil jsem si, že blues mi umožňuje sdělovat svoje pravdy".
Dan Collins hraje na harmoniku dosti dlouho na to, aby si inspirován chicagským blues 50-60. let a stylem harmonikářů Delty, vytvořil svůj vlastní nezaměnitelný amplifikovaný tón své harmoniky. Dokáže zkombinovat všechny tyto vlivy do svého svérázného a pestrého herního stylu.
Hráčka na cello říkající si "The Duchess" (Vévodkyně) se vyučila klasické hře na tento nástroj a hrála v mládežnickém symfonickém orchestru v Holandsku. Studovala muzikoterapii a zároveň brala v Amsterdamu taneční lekce flamenca. Dle jejích slov má k sobě flamenco a blues hodně blízko, takže neměla problém se do kapely včlenit.
Dave Sims se narodil v 50. letech v Londýně a vyrůstal v době hudebního kvasu let 60-tých a 70-tých. Jeho bubenický plamen byl zažehnut jednoho dne roku 1965. kdy se mu dostala do ruky jedna z desek Buddy Riche. Dle svých slov byl fascinován obrázkem Buddyho sedícího za sadou perlově bílých Slingerlandů. Od té chvíle byl posedlý snem naučit se hrát na bicí. Začal s tím ve škole ve svých 12 letech jako samouk a dodává: ,,Stále se na bubny učím, pro mne je to nikdy nekončící cesta." To nelze než bez výhrad podepsat.
Album je založeno na úspěchu desky předešlé a pokračuje tam, kde ona skončila. Skladby jsou samozřejmě ve formátu tradičního blues, avšak těžko se budou hledat na nějaké jiné desce, skupina se totiž rozhodla prezentovat na albu převážně méně známé věci. Vyjímka potvrzuje pravidlo, a tak na albu najdeme dobře známou Dixonovu "Back Door Man", proslavenou Howlin' Wolfem", Big Road Blues" Tommy Johnsona, plus vlastní věc "I Was A Fool".
Nadšení a odhodlání z této kapely přímo čiší a je jasné, že tato parta ví zcela jasně co dělá a kam směřuje. Vyznají se ve všech aspektech bluesové tradice, takže na albu máme možnost obdivovat jak výborné akustické delta blues ("I Was A Fool", "Freya Marie") , tak i skvělé Chicago blues Johna Lee Williamsona "Blink And You Miss It", nebo parádní harmoniku v titulní "Blues See What You Done" od Baby Tatea, "Lammas", nebo "Ladygrove Walk".
Máme tedy co do činění s kvalitním špičkovým bluesovým bandem z Británie, který zvládá s lehkostí celou škálu bluesového žánru a i když si jako zkušení "bluesmani" z této kapely nesedneme hnedle na prdel, tak už jednou provždy budeme, až je někde uslyšíme vědět, že jsou nositely více než kvalitní muziky.
www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=a-UPiQXnPFc
www.youtube.com/watch?v=bRSgCevle4g

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

new

GILES ROBSON & THE DIRTY ACES-From the Basement (2015)

Styles: harmonica pyrotechnic blues, rockin' blues

Label: V2 Records Benelux

Members: zpěvák a hráč na foukací harmoniku Giles Robson, kytarista Filip Kozlowski, Tommy Hull na basu a Simon Small na bicí


Tracklist:
01 – Sinnin’ ‘Gainst Me
02 – Na Na Na Na Na (The Girl I’m Talkin’ About)
03 – Anna Marie
04 – Ain’t No Forgettin’
05 – That Simple Step
06 – Know Where to Get To
07 – Upstairs
08 – A Few Choice Words


Když ho slyšel Charlie Musselwhite řekl: ,,to je a bude velkej harmonikář".
Giles Robson a jeho "Dirty Aces" vydali svůj debut, cele album originálů "Crooked Heart Of Mine" a bluesoví kritici a předními bluesoví hudebníci z celého světa měli jasno. Giles Robson je prostě jeden z nejlepších, nejoriginálnějších a nejvíce vzrušujících žijících bluesových harmonikářských virtuózů na světě a navíc ještě výrazný a originální zpěvák. Slova uznání sklidila i celá jeho kapela za dokonalý doprovod frontmana. "Classic Rock Magazine" popsal album jako hodné obdivu a zařadil ho mezi jedno z nejlepších bluesových alb roku 2011. Bluesové časopisy v jeho rodné Británii psaly obdivně: "Giles není pouhým imitátorem. Ten chlap je originál s nóbl vlivy".
Jeho jedinečný harmonikářský styl přitahuje superlativy. Bývá označován za "Britain's Harmonica Hero", a "Magician of the Harmonica", tento fenomenální talent a průzkumník ještě neprobádaných harmonikářských zákoutí. V odborných hudebních časopisech bývá uváděn vedle Ricka Estrina, Roda Piazzy, Kima Wilsona a Sugar Blue. Velký britský bluesman Paul Jones jedním dechem chválí jeho způsob hry na harmoniku a americká "Blues Revue" to shrnula následovně: ,,toto je jeden z těch, kteří snad dokážíou zpopularizovat bluesovou harmoniku mladé generaci."
Nové album nás svým titulem odkazuje do suterénu a z hlučného suterénu toto album také jednoznačně je.
Takže, co mohou bluesoví fanoušci očekávat. Pro začátek nic tradičního. První skladba není určena pro bluesové puristy, nebo dokonce pro slabá srdce. Na tento žánr ani neexistuje škatulka. Snad 'crossover' nebo 'glam-punk blues' ?
Celkově je "From the Basement" hlasité a hrdé album, s robustním zpěvem, extrémním bubnováním a intenzivní kytarou. V hudbě je cítit spousta dalších vlivů, ať už to jsou "Black Sabbath", či náznaky "Motörhead" a "Clash". Čtvrtá "Ain’t No Forgetting" je se svým vybuchujícím refrénem a punkovou naléhavostí jednou z nejpřesvědčivějších písní na albu. Gilesova harmonika dokáže být lehká jako pírko podobná té Johna Poppera z "Blues Traveler", ale také pěkně ostrá, drsná, rychlá a nervní, tak jak je to vlastní mladým hudebníkům. Proto je 8 původních skladeb alba dosti neobvyklých. Jednou zní harmonika blízce kořenům, jindy chvátá kupředu. Nelze řící, který způsob je lepší, oba jsou stejně důležité, ten novější má snad navíc tu moc zaujmout mladé muzikanty, aby se harmonice začali věnovat.
Takže pozor, dáme si vysokoenergetickou brilatní harmoniku 'ze sklepa'.
www.youtube.com/watch?v=miLSrtwLG1s
www.youtube.com/watch?v=j38rbUxz0R4

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

new

GUY VERLINDE-Better Days Ahead (2015)

Styles: electric blues, blues rock, slide guitar, harmonica, delta blues

Label: Dixiefrog Rec.

Members: Guy Verlinde: vocals, slide guitar & harmonica, Toon Vlerick: guitar, Karl Zosel: bass, Thierry Stiévenart: drums


Tracklist:
01. Better Days Ahead (3:41)
02. Heaven Inside My Head (2:49)
03. Wild Nights (3:46)
04. Sacred Ground (5:20)
05. Into The Light (3:34)
06. Learnin' How To Love You (3:23)
07. Call On Me (3:35)
08. The One (3:58)
09. Feel Alive (3:54)
10. Release Yourself From Fear (2:56)
11. Don't Tell Me That You Love Me (5:02)


'Blues & roots music' made in Belgium, to je zbrusu nové album špičkového, belgického bluesového umělce Guye Verlinda, svým příznivcům známého spíše jako "Lightnin' Guy". Toto album vydal pod svým pravým jménem, aby tím zdůraznil, že ho pokládá za svoje nejosobnější vůbec. "Better Days Ahead" je deska vycházející z kořenů, ale Guy mu dal, jako ostatně všem svým počinům, svůj typický moderní nádech. Je o naději, pozitivní energii a o překonávání životních překážek. Ale je také určeno pro všechny z vás, kteří patříte mezi milovníky slide kytary a harmoniky a jste otevřeni novým bluesovým odstínům.
Verlinde, který právě dokončil toto své sedmé album, je v Belgii považován za bluesovou jedničku, o čemž svědčí i to, že má jako jediný belgický umělec podepsanou nahrávací smlouvu s prestižním francouzským labelem "Dixiefrog Records", který má pod svými křídly umělce, jako jsou např. Eric Bibb, Popa Chubby, Duke Robillard, Joe Louis Walker a Lucky Peterson. Mimo toho figuruje v dalších hudebních projektech, jakým je učinkování se svojí kapelou "The Mighty Gators", hraje jako "one-man band", vystupuje a natáčí společně s Inou Forsman, pořádá workshopy a vzdělávací koncerty pro mládež, angažuje se při pořádání každoročního národního kola "European Blues Challenge". V roce 2011 navíc založil "Hound Dog Taylor Tribute Band" a hraním s ní se snaží o udržení odkazu tohoto velkého texaského bluesmana poloviny 50-tých let minulého století.
2x měsíčně organizuje v Gentu, svém rodném městě, bluesový 'jam session', otevřený především mladým bluesovým hudebnikům.
Guyova slide kytara a harmonika jsou velmi emotivní, jedinečné a autentické. Verlinde se k tomu vyjádřil: "Ve světě plastu a virtuality, lidé chtějí skutečné věci."
Guy Verlinde se narodil 22.března 1976, v malé vesnici nedaleko Brugg. Jako dítě byl vždy posedlý hudbou. Z hraček měl nejraději kytaru, jako dítě zpíval v kostelním sboru. Ale to všechno padlo, jakmile si pořídil, ve svých šestnácti, svoji první kytaru a harmoniku. Už jako mladý se přestěhoval do Brugg a tady, ve svých 16, objevil blues přes masivní kolekce hudebních alb otce svého přítele. Brzy nato, ve svých 17, založil svoji první skupinu "Smokin' Chillums", se kterou hráli belgické a holandské bluesové kusy 60. let. Tam také získal svoji přezdívku "Lightnin' Guy", pro svoje energetické výkony s kytarou.
S přítelem, kytaristou skupiny "Maxwell Street" Marino Noppem, pak cestoval od Států po Evropu a zahráli si s Hash Brownem, Johnny Moellerem louisianskou bluesovou legendou Roscoe Chenierem, B.B. Kingem, Johnem Fogertym, Keb' Mo', Kenny Wayne Sheppardem, Jimmy Vaughanem, Jimi Suhlerem, Lucky Petersonem, Otisem Taylorem, Ianem Siegalem a Shemekií Copeland.
Spolu s Marino Noppem pak dali dohromady svoji kapelu "Mo 'Rice", kde se Guy poprvé skutečně zaměřil jenom na slide kytaru a harmoniku. Během doby se vypracoval v energetického slide kytaristu a harmonikáře ovlivněného Sonny Boy Williamsonem II, Junior Wellsem, Jamesem Cottonem a Lesterem Butlerem. Jeho bottleneckový kytarový styl zprvu vycházel z Chrise Whitleyho, později se Guy zbláznil do 'Hound Dog Taylora' a bylo jasné, kudy se bude jeho cesta ubírat. Guy se snaží, dle svých slov, do sebe vtělit duši tradičních slide kytaristů jako Fred McDowell, Bukka White, Elmore James a zároveň se inspiruje u současných bluesmanů Johna Mooneye, Anderse Osborna, Sonny Landretha, Bena Harpera a Johna Butlera.
Deska se skládá z 11titulů, kde neschází jak delta blues, bluesrock a folk-blues, tak ani Texas.
Co více dodat ? Ono také není co. Jedná se o vyzrálou interpretaci žánru a navíc v kvalitě, která se může bez uzardění postavit vedle té americké.
Album bude teď zjara podpořeno koncertní šňůrou vedoucí celou západní Evropou.
www.youtube.com/watch?v=P4L3kpb8KcM
www.youtube.com/watch?v=-EkBmlPq6Jc
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

WILD BONES-The Road To Memphis (2013)

Styles: blues rock, Chicago blues, delta blues

Label: self released

Members: Santi Ciarcia: vocals, Davide Sittinieri: guitars, background vocals, Fabio Emmolo: bass, harmonica, theremin, Nuccio Pisana: drums, theremin


Track List:
1. Tush (ZZ Top)
2. La Grange (ZZ Top)
3. She’s Just Killing Me (ZZ Top)
4. I Don’t Believe (M. Charles, Don Robey)
5. Good Time Charlie (B. Bland)
6. Walkin’ Blues (R. Johnson)
7. Rollin’ And Tumblin’ (M. Waters)
8. The River (J. Bonamassa)
9. Walk In My Shadow (Free)
10. Palace Of The King (F. King)
11. Minnie’s Spanish Blues/Come On In My Kitchen (W. Mann/R. Johnson)


'Divoké Kosti' jsou jednak elektrická bluesrocková, jednak akustická, ke kořenům se vracející mladá hudební parta z jihu Sicílie. Vznikla náhodně v roce 2009, kdy se čtyři mladí muzikanti hybleanské (město na Sicílii) hudební scény náhodou sešli v chorvatském Dubrovníku na dovolené. Slovo dalo slovo a světlo světa spatřila mladá kapela hrající originální i převzatý bluesový repertoár, vyznačující se drsným zvukem elektrické kytary, slide hrou a lehkou příměsí funku, country a rocku. Na tomto svém prvním albu vzdávají hold velkým mistrům žánru, kterými pro ně jsou, dle jejich slov: Jimi Hendrix, ZZ Top, Buddy Guy, Stevie Ray Vaughan, Muddy Waters, B.B. King, Joe Bonamassa a Robert Johnson... Kapela se snaží uskutečňovat svůj chvályhodný záměr, věnovat se interpretaci bluesového odkazu, počínaje county blues z Delty, přes ostatní bluesové styly, třeba až k texaskému blues.
V roce 2012 měl band tu čest hrát na různých významných mezinárodních festivalech v Itálii spolu s "Sharrií Williams (USA), Brianem Templetonem (USA) a 24pesos (UK)". V červnu téhož roku "Wild Bones" obsadili 1. místo v národním kole "International Blues Challenge”.
Následně v lednu 2013 reprezentovali Itálii v mezinárodním finále v americkém Memphisu (29. 1. 2013-3. 2. 2013). Při té příležitosti měli možnost si bluesové kořeny sami osahat, během svého putování po Tennessee, Mississippi a Louisianě. Po svém návratu z USA se "Wild Bones" opět zapojili do italské bluesové hudební scény. Byli rovněž vyzváni, aby hráli jako předkapela Morelanda s Arbucklem, při "Deltablues Festivalu" v Rovigu.
Toto CD je bez vyjímky složeno s převzatých čísel ZZ Top, Roberta Johnsona, Muddy Waterse, Free etc. Je to pomyslný deník jejich americké cesty, kdy každý s 11 titulů je holdem jednomu z jejich hrdinů. Cesty která navždy změnila jejich životy a převrátila jim hodnotový žebříček.
CD začíná svižně 3 skladbami od ZZ Top a je vidět, že mládencům jde texaský sound náležitě k duhu. Charlesova a Robeyho dvanáctka "I Don't Believe", klasické to blues a další stejně posazené Blandovo "Good Time Charlie" počáteční jízdu trochu brzdí. K ještě většímu zklidnění a pohodě přispěje akustické, senzačně vystřižené "Walkin' Blues". V chicagském kabátě je Watersova "Rollin' and Tumblin' " se sólem bubeníka Nuccia Pisana. Bonamassova rozjímavá instrumentálka "The River" přechází ve 2 svižné kousky elektrického blues od "Free" a 'Freddie Kinga', až se album nakonec zlomí do dvou posledních do sebe spojených akustických písních od 'Woody Manna/Roberta Johnsona'. Jsou provedeny archaickým, autenticky garážovým zvukem a důstojně toto CD uzavírají.
Bude-li se tato mladá italská parta v budoucnu produkovat stejně senzační desky, jako je tento jejich debut, nezbývé než se na ně upřímně těšit.
www.youtube.com/watch?v=W0Ek820Iq2U
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

NORTH MISSISSIPPI ALLSTARS-Tate County (Hill Country Blues) (2003)

Styles: hill-country blues, juke joint blues, electric delta blues, slide guitar

Label: Delta Experiment Projects 2003 (90's records made privately)

Members: Luther Dickinson-slide guitar, el. sitar, mandolin, vocals, Cody Dickinson-drums, el. washboard, vocals, Jim Dickinson-Farfisa organ, side snare, vocals, Chris Chew-bass, vocals, Paul "Snowflake" Taylor-bass (5), Jimmy Crosthwalt-acoustic washboard, Otha Turner-cane fife, Rising Star Fife and Drum Band & the Tate County Singers-drums, Vocals (5)


Tracklist:
01. Coal Black Mattie (R.L. Burnside)
02. Snake Drive (R.L. Burnside)
03. Brooks Run to the Ocean (Eli Green)
04. Shimmy She Wobble (Otha Turner)
05. I'm in Jail (Fred McDowell)
06. Used To Be (Jessie Mae Hemphill)
07. Let Me In (T-Model Ford)
08. Crazy 'Bout You (Fred McDowell)
09. Bird Without a Feather (R.L. Burnside)
10. World Boogie (Bukka White)
11. Glory (traditional)
 

Před 15 lety byli "North Mississippi Allstars", "Twenty Miles" a "Jon Spencer Blues Explosion" jediné mlaďoučké kapely, které se snažily čerpat z odkazu tehdy ještě žijících legend hill-country blues R.L. Burnsida, Junior Kimbrougha, Jessie Mae Hemphill, Othy Turnera a několika dalších. Mladí muzikanti si pokládali za čest, když si s těmito ikonami mohli zahrát, nebo si je přizvat k natáčení svého alba.
"North Mississippi Allstars" jsou bandem z 'Hernanda' v Mississippi, založeným v roce 1996. Jejich prvním albem bylo "Shimmy She Wobble" vydané v roce 2000. K dnešku jich má kapela vydaných zhruba 18.
Tehdejší přestěhování rozhodujících členů punkové kapely "DDT", bratrů Dickinsonových do drsnějšího prostředí amerického jihu, zapříčinilo jejich umělecký ústup od punku a roku 1996 založili spolu s basákem Chrisem Chewem "North Mississippi Allstars". Synové legendárního memphiského producenta Jima Dickinsona, se narodili ve 'Fayette County', Tennessee, později se rodina přestěhovala do severní Mississippi, kde chlapci mohli nasávat zemitý bluesový zvuk regionu od umělců jako byl R.L. Burnside a Junior Kimbrough. To bylo inspirací pro vytvoření si vlastního zvuku, vycházejícího co nejvíce z předlohy, ale díky mládí bylo vše rychlejší, více dirty, s lehce punkovým tahem a propracovanějšími aranžemi.
Album "Tate County (Hill Country Blues)" vydali NMA jako své páté v roce 2003. I když je uváděno jako řadové, nebylo dáno do hromadného prodeje, vyšlo ve velice limitovaném nákladu a bylo určeno pouze pro přátele a nejbližší. Dalo se sehnat a zakoupit pouze přes telefon. Kapela si je natočila soukromě jako hold svým vzorům. Ten demonstrovala interpretací kompletu jejich písní, bez ambice mít na desce vlastní materiál. Většina fanoušků NMA bohužel ani netuší, že toto nadmíru kvalitní album vůbec existuje. A aby toho nebylo málo, nejzajímavější na něm je fakt, že materiál alba byl natočen dávno před vydáním jejich debutu. Můžeme tedy směle konstatovat, že je to první a největší návrat ke kořenům z dlouhé diskografie NMA.
Band k tomuto úkolu přistoupil s pokorou k prezentovaným písním mistrů, a to se maximálně vyplatilo. Na albu je zachycena v několika titulech dokonce i píšťala Othy Turnera, bubny a zpěv "The Tate County Singers" a "Rising Star Fife and Drum Bandu", což zvyšují jejich autenticitu.
Úvodní klasická Burnsidova "Cool Black Mattie", s doprovodem Turnerových, chvílemi až psychedelicky znějících hadích píšťal, je více než skvělým začátkem. Druhá "Snake Drive" je podaná velice neortodoxně v hip-hopovém rytmu, s přidáním zkresleného zpěvu, místy až s přesahy k elektronické hudbě. To je jediný pokus NMA se na této desce stylově předvést v trochu jiné poloze. Dál už je to hlína za hlínou. Ať už je to Turnerova instrumentálka "Shimmy She Wobble", z prvního stejnojmeného alba NMA, nebo hypnotická McDowellova "I'm in Jail". Další na řadě je "Used To Be" Jessie Mae Hemphill, místy znějící jako staří Stouni. S dirty nabroušenou kytarou a zkresleným vokálem nám Fordova "Let Me In" silně připomene Captaina Beefhearta. Další McDowellovou písní "Crazy 'Bout You" se jako červená nit vine rezofonická kytara Luthera Dickinsona. Pravděpodobně nejznámější a nejhranější Burnsidově skladbě "Bird Without a Feather" se kapela snažila vdechnout co největší punc původnosti. Předposlední instrumentálka Bukka Whitea se jako jediná koncepci alba vymyká. Vše je pak důstojně zakončeno tradicionálem "Glory".
Mississippské kopce se táhnou táhnou podél "Rabbit Ridge", od "Coldwater Bottoms" až k "Holy Springs". Celý tento region má svou vlastní jedinečnou hudební tradici. Nekonečné boogie tady zní z kopců, schází dolů do farem, k obyčejným česačům bavlny, kteří museli po mnoho generací živořit v otroctví. Hlavně díky zápalu a práci bluesového znalce Roberta Palmer a vydavatelství "Fat Possum" byl tento svět objeven. Umění R.L. Burnsida, Jr. Kimbrougha a jejich dalších hudebních souputníků bylo zachyceno bohužel až na poslední chvíli. A skoro všechny největší legendy hill-country blues jsou dnes už po smrti.
Ale jiskra byla zažehnuta.
"North Mississippi Allstars, Twenty Miles a Jon Spencer Blues Explosion" byli prvními průkopníky tohoto směru blues a pro mnoho nových vznikajících mladých skupin se stali natolik následováníhodnými, že podobně hrájící kapely se rodily jek houby po dešti. Mnoho z nich je dnes všeobecné známých a prosperujících (Moreland & Arbuckle, Hillstomp, Ten Foot Polecats, Hill Country Blues Experience...), některé již působí v té nejvyšší lize (The Black Keys). Na tom je vidět jak je blues stále živé a pořád má co předat. A že se v něm shlédly mladé kapely ? Byl to jistě zčásti způsob určité revolty proti hudebnímu mainstreamu a zčásti jako něco, co pro uvadající punkové kapely mohlo být výrazovým prostředkem, hudebně nejbližším končícímu punkovému stylu. A pokud navíc jako NMA jste žili na jihu a byli obklopeni prostředím, ve kterém blues vznikalo, měli jste o to větší motivaci, se pokusit o přerod jednoho stylu ve styl nový.
Z pohledu klasifikace má blues mnoho chutí. Mysleli jsme si, že už je všechno uděláno hotovo, že už nás nic nemůže překvapit a ejhle "Weisse Raabe", jak dí Vlasta Burian v Ducháčkovi. "North Mississippi Allstars" budou už jednou provždy zmiňováni jako skupina, která tento návrat mladých osvícených bandů ke kořenům počala.
www.youtube.com/watch?v=P0JsmXJoNcc
www.youtube.com/watch?v=yKl_iSAVljo

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

new

RAY WYLIE HUBBARD-The Ruffian's Misfortune (2015)

Styles: americana

Label: Bordello Records (released April 7, 2015)

Co-produced by George Reiff and Ray Wylie Hubbard. Band is Ray Wylie Hubbard (vocal, guitar, harmonica), George Reiff (bass), Gabe Rhodes (guitar, piano), Lucas Hubbard (guitar) and Rick Richards (drums). Guests include Conrad Chocrun (drums), Eleanor Whitmore (fiddle, guitar), Brad Rice (guitar), The McCreary Sisters (harmony vocals) and Carson McHone (harmony vocal)


Tracklist:
1. All Loose Things
2. Hey Mama, My Time Ain't Long
3. Too Young Ripe, Too Young Rotten
4. Chick Singer, Badass Rockin'
5. Bad on Fords
6. Mr. Musselwhite's Blues
7. Down By The River
8. Jessie Bae
9. Barefoot in Heaven
10. Stone Blind Horses


Hubbard se narodil (13.11. 1946) a vyrůstal v městečku Hugo v Oklahomě. V roce 1954 se jeho rodina přestěhovala do Oak Cliff v jižní části Dallasu, TX. Tady Ray začal navštěvovat "W. H. Adamson High School". Když v roce 1965 skončil, zapsal se na "University of North Texas". Po jejím vystudování pak léta působil jako učitel angličtiny v Red River, v Novém Mexiku a přitom hrál country. Během svého působení v Novém Mexiku začat točit první desky, ale jeho nahrávky bojovaly s prodejem. Jeho mix country, folk a blues nenašel svoje publikum. Opustil tedy hudební scénu a začal se potýkat s osobními problémy. Dlouho bojoval s dluhy, drogami a alkoholem. Ale díky svojí rodině tuto bitvu vyhrál a sám teď říká, že už má jen jediného pána který ho ovládá, a to je hudba.
K nahrávání se vrátil v roce 1991 deskou "Lost Train of Thought" a 1994 "Loco Gringo’s Lament". Od té doby natočil desítku alb, která postupně směrem k novějším zrála jak víno. Dnes se vžil termín pro víceméně nezařaditelný stále rozšířenější hudební styl 'americana'. Je to velice příhodný název pro hudbu, která v sobě míchá blues, folk, country, rock a kdoví co ještě z amerického hudebního odkazu. Hubbard dosáhnul v tomto míchání stylů dokonalosti a mohl by sloužit jako učebnicový příklad, jak má styl 'americana' vypadat. Každé jeho nové album bývá očekáváno s napětím a tento texaský patriot své fanoušky nikdy nezklame. Jethro Tull mají na svědomí, dnes už klišé: “too old to rock and roll/too young to die”? . A u Hubbarda to platí dvojnásob.
Otvírák nového alba "All Loose Thing", je na Hubbarda pěkně nabroušená pecka, se slide kytarou a chytlavou melodií. Druhá "Hey Mama, My Time Ain't Long" je další bluesově zabarvený skvost. Ke sklidnění vyzve vkusná contryovka "Too Young Ripe, Too Young Rotten" s houslemi Eleanor Whitmore. Ve čtvrté "Chick Singer, Badass Rockin" Hubbard zase zrychluje tempo a opět slyšíme hrát celou kapelu. V "Bad On Fords", typickou to hubbardovkou Ray zpívá, že je odkojen Stouny, Allmany a Billy Gibbonsem a tudíž mu může nějaké neposlušné vozidlo, které ho nechalo stát na silnici, být ukradené. A pozorný posluchač riffy připomínající tyto kapely v písni opravdu uslyší. Prvním vrcholem alba je "Mr. Musselwhite's Blues", píseň která odkazuje na zašlou slávu chicagského a delta blues. Sedmá "Down By the River" je opět jedna z typických Hubbardových písní, kde svým neznělým hlasem spíše deklamuje než zpívá, což je pro něj charakteristické. A právě pro tento způsob 'zpěvu-nezpěvu' je svými fanoušky milován. Jak od Mississippi je úžasná "Jessie Mae", míněná jako pocta dnes už nežijící představitelce hill-country blues Jessie Mae Hemphill a je druhým vrcholem desky. Introspektivní "Barefoot Heavens", připomíná J.J. Calea a je také tak minimalisticky podána. Nápadité doprovodné vokály "McCreary Sisters" v této písni jsou velice případné.
Závěrečná akustická "Stone Blind Horses" posluchače přesvědčí o tom, že Ray Wylie až tak nikam nechvátá a odkazuje nás na léta sedmdesátá.
Pokud máte možnost si toto album poslechnout, udělejte to. A udělejte to hlavně vy, kteří lavírujete na hraně rozhodnutí, jestli začnete konečně víc poslouchat blues, anebo si řeknete: ,,to co poslouchám mi stačí, protože je to stejně dobrý jako nějaký to blues". Ale věřte mi, řeknete si to ke své škodě...
Jak tato, tak i starší alba Ray Wylie Hubbarda jsou jedinečným přechodovým můstkem k blues. Lepší by jste těžko hledali.
www.youtube.com/watch?v=84ss6rWhhwA
www.youtube.com/watch?v=E7x-80GA1jk
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

WENDY SADDINGTON and THE COPPERWINE-Live (1971) CD 2011
...this album was recorded - live at the Wallacia Festival in January 1971...

Styles: blues-rock, funky-blues, blues-soul, female vocal

Label: Aztec Music

Members: Wendy Saddington - Lead Vocals * Harry Brus - Bass * Ross East - Guitar, Vocals * Peter Figures - Drums * Barry Kelly - Keyboards, Vocals


Tracks
1. Backlash Blues (Nina Simone) - 4:16
2. Just Like Tom Thumb's Blues (B. Dylan) - 7:31
3. Tomorrow Never Knows (J. Lennon, P. McCartney) - 8:42
4. Five People Said I Was Crazy (Wendy Saddington And The Copperwine) - 7:35
5. Blues In 'A' (Wendy Saddington And The Copperwine) - 14:27

Bonus Tracks, Single (July 1971)

6. Looking Through A Window (Warren Morgan, Billy Thorpe) - 5:58
7. We Need A Song (Warren Morgan, Billy Thorpe) - 3:24
8. Looking Through A Window (Edited Version) - (Warren Morgan, Billy Thorpe) - 3:58

 

Hudební vlivy Wendy Saddington (známé také pod pseudonymem Gandharvika Dasi, který používala po přijetí Krišny v roce 1970) zahrnovaly Bessie Smith, Ettu James, Mahalii Jackson, Odettu, Arethu Franklin, Ninu Simone, Janis Joplin, Boba Dylana a syrová blues z Delty. Tyto umělce poslouchala na albech vydávaných tehdy etiketami 'American Stax', 'Atlantic' a 'Motown'.
Wendy June Saddington se narodila 26. září 1949, jako jediné dítě rodičům Henry Saddingtonovi a Connie Evans a vyrůstala v Melbourne. Po škole nastoupila do zaměstnání jako písařka, ale záhy je opustila. Pokusila se jako zpěvačka o angažmá v klubu 'Love In' v Carltonu a poté co předvedla své schopnosti, byla angažována nastálo.

Plně profesionální kariéru počala v roce 1967, kdy se ujala role zpěvačky v soulové kapele "Revolution" z Melbourne. Pak přesedlala k Jamesi Taylorovi, do jeho psychedelických "Move", kde vydržela rovněž chvíli, aby hned nato zakotvila v "The Chain" (Phil Manning-kytara, zpěv, Warren Morgan-klavír a zpěv a Murray Wilkins-basová kytara). I tam však nevydržela dlouho, odešla v květnu 1969. Bohužel nezachovalo se nic z tohoto období.
Vedle zpěvu Wendy přispívala do časopisu svými nezvyklými sloupky, které vydávala pod pseudonymy Sue Flett a Jean Gollan. Sloupek se nazýval "Dear Leslie Pixie" a Wendy se v něm progresivně vyjadřovala k otázkám těhotenství, osamělosti a sebevraždy. Zaměřovala se také na problematiku teenagerů, odpovídala jim na jejich otázky a někdy se s nimi i scházela, aby spolu řešili jejich problémy. Jak nezvykle přistupovala k hudbě a novinařině, tak nezvykle i na tu dobu vypadala, měla divoký vzhled s výrazně nalíčené oči, obrovské afro, a nosila na sobě hojně korálků a náramků, levisky a síťovaný přehoz.
Na "Australia Day" o víkendu 24. a 25. ledna 1970, byl v Ourimbah pořádán "Pilgrimage for Pop" což byl místní rockový hudební festival. Wendy Saddington na něm vystupovala jako sólová zpěvačka, spolu s dalšími aktéry festivalu, včetně "Bill Thorpe & the Aztecs" a "Jeff St John's Copperwine", kterého se zúčastnilo kolem 10.000 diváků. Tam se seznámila jak s Thorpem tak se zpěvákem "Copperwine" Jeffem St. Johnem. V období let 1970 až 1971 se stala zpěvačkou "Jeff St. John's Copperwine". V lednu 1971 "Copperwine" navštívili "Wallacia Festival" v 'New South Wales' a tady, už bez zpěváka Jeffa St. Johna, který byl odejit, nahráli toto své živé album. Po něm Saddington opět odešla a v červenci 1971 vydala sólový debutový singl "Looking Through a Window", který ji produkoval Billy Thorpe, její přítel a leader "Billy Thorpe & the Aztecs". Singl je součástí bonusové části alba.
Začátkem roku 1970 se stala stoupenkyní 'Prabhupády' a členkou "International Society for Krishna Consciousness" a přijala jméno Gandharvika Dasi.
1983 se Wendy Saddington se vrátila ke své hudební kariéře a založila "Wendy Saddington Band" (Wendy Saddington-zpěv, Bobby Gebert-klávesy, James Harvey-kytara, Billy Rylands-basa, Chris Sweeney-bicí). Její druhá verze se objevila v roce 1986-1987 (WS-zpěv, Angelica Boothem basa, Rose Bygrave-klávesy, Mick Liber-kytara a Des McKenna-bicí). Tato druhá sestava hrála převážně blues a reggae, cestovala po městech a venkově Nového Jižním Walesu, včetně Tamworthu, kde nahráli ve studiu "Tamworth's ENREC Studios" album, které bohužel nebylo nikdy vydáno, protože se pásky s nahrávkami ztratily.
V druhé polovině 80. let Wendy tvořila duo s klavíristou Peterem Head, se kterým nepravidelně po dobu deseti let hráli po okolí.
Roku 2002 organizovala "Sydney's Jazz and Blues Venue" a o rok později poskytla tři skladby pro výběr "Women's Blues", ne němž figurovala s dalšími zpěvačkami (Kate Dunbar, Sally King, Jeannie Lewis...).
Bohužel co se týká sólové dráhy, nikdy se jí nepodařilo dotáhnout něco až do konce. Dle jejích slov to bylo přání Krišny, jako daň za to, že ji podle ní pomohl z těžké závislosti na alkoholu.
V roce 2013 jí byla diagnostikována rakovina jícnu. Zemřela v červnu téhož roku a zbyla tady po ní pouze tato deska.
Zahajuje ji "Blacklash Blues" Niny Simone, kde plně předvádí svůj Janis Joplin podobný vokál. Z Dylanovy "Just Like Tom Thumb's Blues" je cítit jak velmi ho Wendy má v úctě. Třetí je výstředně podaná "Tomorrow Never Knows" Johna Lennona a Paula McCartneyho, kterou Wendy představuje na albu mylně jako skladbu George Harrisona. Závěrečné dvě slow blues jsou dílem celé kapely, jsou dlouhé 7 a 14 minut a oplývají velkými plochami pro inprovizaci a prezentaci bandu a posluchač má možnost si u nich v klidu vychutnat mimořádný zpěv Wendy Saddington, australské Janis.
Album má 5 skladeb, tituly 6-8 jsou přidané singlové bonusy.
www.youtube.com/watch?v=cZz8dKuRMDs
www.youtube.com/watch?v=8i5TFgwHMyY

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

ALLAN TAYLOR-Hotels & Dreamers (2003)

Styles: folk, blues, singer, songwritter

Label: Stockfisch (in-akustik)

Members: Allan Taylor: vocal, guitar. Chris Jones: guitar, Lutz Möller: piano, Beo Brockhausen: sax, percussion, autoharp, accordion, kantele,
Hans-Jörg Maucksch: fretless bass, Grischka Zepf: electric bass, Nils Tuxen: pedal-steel, Martin Huch: dobro (manzanita), Thomas Klippel: Hammond B3, Siard de Jong: violin, viola, Simone Mittelbach: violoncello, Thomas Körber: e-guitar, Christine Maringer-Tries: harmony voc.
Christiane Eiben: harmony voc.


Tracklist:
01. The Beat Hotel (6:54)
02. The Stranger (3:45)
03. Frenchtown (4:47)
04. Los Companeros (6:08)
05. For Those We Knew (3:53)
06. Running On Dreams (5:20)
07. The Mission Hotel (4:50)
08. For What It`s Worth (4:50)
09. Some Dreams (4:29)
10. Pearls And Wine (3:58)
11. When Time Is Short (6:02)

all tracks - written by Allan Taylor


Allan Taylor je jedním z posledních putujících trubadúrú, kteří zažili všechny sociální a umělecké revoluce šedesátých let a vybojovali si kariéru sólového písničkáře. Narodil se v Brightonu v Anglii v roce 1945. Jako mladý zažil časy beatniků, skifflu, rockenrolu a samozřejmě hippies, kdy se celé dny hrálo venku na 'Brighton Beach'. V 21 letech odešel z domova a stal se součástí folkové scény Londýna a hrál na všech tehdejších hlavních scénách folkových klubů té doby (například slavný 'Troubadour Club'). Později odcestoval do Ameriky, ocitnul se na 'Greenwich Village' v New Yorku a opět se mu podařilo učinkovat ve slavných klubech ('Gerde’s, The Gaslight, The Bitter End, The Mercer Arts Center').
Jeho první nahrávací smlouva byla u mezinárodní nahrávací společnosti 'United Artists'. Nahrával v Londýně, Nashville a Los Angeles, jeho alba se vydávala po celém světě. V polovině sedmdesátých let se vrátil do Evropy, usadil se v Německu a tady začal druhou část své kariéry. Tu si založil na svém prověřeném 'modus operandi' - shromažďování příběhů, které pak může přetavené do svých skladeb interpretovat prostřednictvím svých písní po barech, kavárnách a koncertních pódiích jak v Evropě, tak po celém světě.
Má na svém kontě přes 30. řadových alb. Čtyřiadvacáté "Hotel & Dreamers" je však tím nejzářivějším (bylo oceněno jako "CD roku" 2003 v Německu). I kdyby Taylor vydal jenom a pouze toto jediné album i tak by to nic neubralo z jeho lesku. Drahokam z nejzářivějších, úvodní "The Beat Hotel" žene slzy do očí všem máničkám, hippíkům a milovníkům beatnické literatury, potažmo Jacka Keroucka, Ferlinghettiho, Ginsberga nebo Corsa. Všechno souvisí se vším a ať už to byli 'beat generation', skiffle, rokenrol nebo hippies, ti všichni postrkovali hudbu tím správným a žádoucím směrem ke "zlatým šedesátým", kde se jí dostalo okysličení, ze kterého dýchá dodnes.
Album "Hotels & Dreamers" je jako jízda zvlněnou krajinou. Allan vás vtáhne dovnitř tohoto světa barevnou, bohatou, chytrou a zrnitou kolekcí 11 vlastních písní tohoto alba. Úvodní "The Beat Hotel" je se svým holdem "beat generation" předčasným vrcholem. Ale na albu je ještě celá řada dalších skvělých písní. Taylor není žádný filigránský básník, jde ve svých textech přímo k věci a silou svoji upřímnosti představuje posluchači svoje moudré příběhy. Nostalgicky smyslná "Los Companeros" se vrací tématicky ke kubánské revoluci a falešným představám některých snílků o její správnosti a ušlechtilosti. Romantický "Mission Hotel" je melancholickou vzpomínkou na Elvisův 'Heatbreak Hotel'. Ve svých písních zpívá o šedé nudné Británii padesátých let, o jeho setkání s písněmi Woody Guthrieho, Davey Grahama. Jsou o Jacku Kerouacovi a jeho knize "Na cestě", která ho inspirovala k podniknutí vlastní cesty. Ta směřovala z Londýna do New Yorku a napříč k západnímu pobřeží, pak na jih, na východ a do Washingtonu, kde se poklonil u pomníku vietnamských veteránů. Dále se vypravil do Karibiku, přes Jihočínské moře, Nový Zéland a Austrálii se vrátil zpět do Evropy. Tam ho čekal přívětivý Amsterdam vonící marihuanou, dekadentní Paříž, zjizvený a rozdělený Berlín, stará kurtizána Vídeň, blonďatá a modrooká Kodaň, a nakonec Řím se svým espressem, cigaretami a elegancí.
Při pohledu zpět, stejně jako vpřed umí jen málo lidí vyjádřit svoje životní zkušenosti, očekávání a pocity a těžko hledá slova. Každá ze skladeb Allana Taylora má autentickou vinětu života, jeho příběhy před vámi ožívají a vy máte pocit, že důvěrně znáte děje a místa o kterých v jeho písních slyšíte. Allan říká na začátku každého koncertu: "Posaďte se a vychutnejte si cestu."
Je nutno připomenout, že na albu Taylora doprovází především Chris Jones, Brit známý bluesovým fanouškům z akustického dua, kde hraje spolu s harmonikářem Stevem Bakerem a s nimi celá řada tehdejších německých špiček na zúčastněné nástroje.
Když jste emocionálně na mizině, sedněte si do ztemnělého pokoje a vydejte se spolu s tímto nádherným albem Allana Taylora na cestu jeho krajinou. Často to bývá jediná věc, která vám pomůže.
www.youtube.com/watch?v=VCHDLQ8JSao
www.youtube.com/watch?v=LKZbLPY8LVk

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

new

BAD TEMPER JOE-Tough Ain't Easy (2015)


Styles: acoustic blues, delta blues, slide guitar, blues folk, americana, gospel, singer

Label: Timezone


Tracklist:
01. 3rd Floor Elevator Blues (3:27)
02. Trusted But Twisted (5:12)
03. Come On In My Kitchen (6:34)
04. Rich Man Blues (4:25)
05. Delilah (6:10)
06. Old Oak Tree (4:12)
07. Farmer's Daughter (5:12)
08. Chicago At Midnight (4:24)
09. Rosie's Blue Eyes (5:12)
10. Beggar's Velvet Serenade (8:40)
11. Nighthawk Woman Blues #9 (3:40)
12. I Bid You Goodnight, Sweet Marie (4:46)


Mladý Němec říkající si 'Bad Temper Joe' - někteří lidé na něj volají blues, někteří mu říkají folk, country nebo americana. Můžete si říkat co chcete, ale jeho muzika má srdce, duši a Joe taky. Snaží se hrát tak, aby jeho album bylo pestré a žádná z písní se nepodobala té předešlé a je mu šuma fuk, jestli je mu k tomu dobré blues či folk. V těch písních je něco, co vás zavede do jiného světa, něco co sníte, aby jste zapomněli na své starosti. Když Joe začne vrčet, sténat a mučit struny své kytary, jste pro tuto chvíli na jeho hudbě závislí a ochotni mu uvěřit cokoli.
Tato třetí řadová deska mě o výše zmiňovaném ujistila okamžitě. Měl jsem příležitost zažít známé mravenčení při poslechu jeho předešlých dvou alb, ale u "Tough Ain't Easy" byly pocity nejsilnější.
Před skoro 10 lety objevil svoji lásku ke kytaře a navíc se ještě naučil řadu dovedností jako foukací harmonika, hluboký hlas, slide kytara a schopnost psát své vlastní písně. Bad Temper Joe je však naprosto výjimečný talent, pokud jde o blues. Vypadá to jakoby měl bluesový pocit připevněn někde v držáku. Bad Temper Joe okamžitě roztrhá publikum svými kouzly. Vždy je tam něco zvláštního a silného, když drží svoji kytaru a hraje na ni neobvyklým způsobem lap steel hry, který není tak běžný. Stvořil si svůj velmi zvláštní zvuk, který je nesdělitelný. A navíc je tu drsný, hluboký a nezapomenutelný hlas a lze jen těžko uvěřit, že to vše patří hudebníkovi, kterému roky začínají 20.
Nemá zbla smyslu tady něco plácat k jednotlivým titulům. Kdo ví o co tu jde, tak to pochopí.
Vždy když uslyšíte zakouřené, osamělé a bolestivé sténání jeho kytary, rezavý zvuk jeho hlasu a bluesové texty jeho písní, budete vědět, že vám tento mladý muž chce něco sdělit...
www.youtube.com/watch?v=lK1_h7ATdjE
www.youtube.com/watch?v=uIOdTR9ow68
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

MERCY feat. LYNDA MORRISON-Bad Habit (2014) USA
neplést si s další výbornou swamp bluesovou kapelou stejného jména z Brazílie

Style: modern electric blues, blues-rock, blues female vocal, blues soul

Label: self released Mercy

Members: Lynda Morrison -Vocalist, Denny Carmassi -Drums, Percussion, Dave Day- Vocalist, Guitar, Gary Nisbet - Keyboard, Flute, Harp


Tracklist:
01. Meet Me In The Moonlight (5:19)
02. Wish You Were Here (5:37)
03. Bad Habit (6:14)
04. Motherless Child (4:01)
05. Got You On My Mind (3:59)
06. My Hometown (4:39)
07. Common Bond (5:41)
08. Song For Daybreak (4:41)
09. Moan (4:51)
10. I'm A Good Woman (4:40)


Existuje mnoho blues-rockových kapel po celých Spojených státech, které tráví skoro každou noc na podiu někde v klubu nebo divadle a většina jich přemýšlí jak to udělat a co speciálního vymyslet, aby zaujali fanoušky více než ostatní. Kapela "Mercy" spolu se zpěvačkou Lyndou Morrison to něco má a jejich loňské album to jen dokazuje. Prvním mimořádným vkladem je skvělý zpěv Lyndy Morrison. Veteránka mnoha bluesových kapel 80. let předvádí mimořádný způsob jakým svůj hlas používá. Od šeptaných pasáží náhle vyrazí do divokého jekotu, za který by se nemusel stydět ani Robert Plant. Nejvíce její hlas však oceníme v acappella verzi standardu "Motherless Child", kde nenechá nikoho na pochybách jaký že to zvláštní dar má.
Blues-rocková kapela stojí a padá rovněž s kvalitním sólovým kytaristou. I tady má "Mercy" štěstí, protože jím je kytarista Dave Day, obouchaný 30. lety hraní v těch nejprestižnějších bandech (Robert Cray, Darrel Mansfield, Curtis Salgado...). Za tu dobu si vypracoval svůj vlastní styl hry na kytaru, který do celkového soundu "Mercy" skvěle zapadá.
A protože "Mercy" je blues-rocková kapela, není na škodu mít bubeníka, který má hard rockové či metalové kořeny. A to Denny Carmassi tedy opravdu má. Mlátil hrnce v Montrose, Sammy Hagara, Whitesnake a na prahu bubenického důchodu se rozhodl rozhodl poskytnout "Mercy" svůj 'backbeat'.
Album je natočeno bez basy, i když na koncertech se jí neostýchá. A nakonec má ve svém středu ještě multi-instrumentalistu Gary Nisbeta. Bylo by jednodušší vyjmenovat na co nehraje, ale v kapele má na starosti klávesy, foukací harmoniku, saxofon a flétnu, což je pouze zlomek jím ovládaných nástrojů.
Většina písní na "Bad Habit", jsou originály členů kapely. Písně jako "Meet Me In The Moonlight", "Wish You Were Here" a "Bad Habit" jsou bluesrocková čísla, z nichž nejlépe je na tom titulní chytlavý "Bad Habits". Vše samozřejmě doprovázeno brilantním soundem kapely a mimořádným vokálem Lyndy. Jako čtvrtá je již zmíněný černošský tradicionál "Motherless Child" Na něj navazuje Dave Dayem zpívaná akustická "Got You On My Mind". Pak si Lynda vystřihne country-soulovou baladu "My Hometown". Překvapí nás následné dva tituly, z nichž "Common Bond" je jak z pera Whitesnake a po vyslechnutí instrumentálky "Song For Daybreak", nám na mysli okamžitě vytanou Pink Floyd. Lehce pošramocenou čest alba zachraňují poslední dvě bluesrockovky. Ta závěrečná příhodná "I'm A Good Woman" dává opět vyniknou skvělému zpěvu Lyndy Morrison a dělá příslovečnou tečku za celou kolekcí.
Mohu jen dodat, že první půle alba, lepší té druhé, ale to je jedno, protože burácející bubny Denny Carmassiho, emotivní silné vokály Lyndy Morrison, spolu s výbornou kytarou a svěžími klávesami dělají z tohoto alba vysoce emocionální zážitek.
www.youtube.com/watch?v=1ldi2K2afo4
www.youtube.com/watch?v=mAxYEt7R-L8

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

FREIGHT TRAIN-Just The Beginning (1971)

Styles: electric blues, blues-rock, psychedelic

Label: Fly By Nite

Members: Rick Shaffer - Lead Guitar, Vocals * Steve Martina – Guitar, Lead Vocals * Jim Peters – Bass * Tommy Geddes - Drums


Tracklist:
1. Papa Ain't Salty - 3:27
2. Everything's Gonna Be Alright - 2:43
3. So Many Roads - 7:08
4. Unseen Eye - 2:43
5. Built For Comfort - 2:49
6. Same Old Blues - 2:51
7. I Loved Another Woman - 3:01
8. Baby What You Want Me - 3:35
9. Rollin Man - 2:22


Američtí "Freight Train" z Philadelphie vznikli v roce 1968 z předcházející formace "The Reds", hlavně díky jejímu zakládajícímu členovi, frontmanovi kapely Ricku Shafferovi. Než se kapela dostala k sestavě figurující na tomto albu z roku 1971, prošla mnoha personálními změnami.
Kapela byla tehdy na samém počátku kariéry a dle toho také optimisticky nazvala toto album, ale dopadla podobně jako ta předchozí, pouze se to stalo na druhé straně oceánu. Nahrávání a vydání alba se ujal producent Jerry Green z nahrávacího studia 'Fly By Nite' ve Philadelphii.
Album je kolekce Chicago blues standardů odehraná ve stylu kombinujícím jednak vliv Paula Butterfielda a jednak britský bluesový styl. Výsledek působí trochu jako rané nahrávky 'Cream'. Repertoár zahrnoval některá z velkých děl Howlin' Wolfa, Willie Dixona, T-Bone Walkera, Sonny Boy Williamsona a Magic Sama. Rovněž obsahuje vzácnou stopu britského bluesového kytaristy Petera Greena z Fleetwood Mac ve skladbě "Rollin Man", kde hrál s "Freight Train" na kytaru.
Kapela pak vystupovala kde se jen dalo, od open air festivalů až po univerzitní koncerty, kavárny a také jako support zavedených kapel. Chystala se na nahrávání svého druhého alba, které mělo tentokrát být složeno z originálních blues a R & B skladeb. Avšak jeden ze základních členů skupiny, kytarista a zpěvák Steve Martin, se rozhodl ze své strany zcela zastavit nahrávání alba a odejít. To vytvořilo nezacelitelnou díru v sestavě, zejména proto, že Martin byl zásadním zpěvákem a hlavně autorem nového materiálu a také tím, kdo dohlížel na konečnou podobu nahrávky. Přesto že Martina vystřídal nový kytarista a zpěvák John Rostkowski, který byl údajně i talentovaným skladatelem, pro unavenou a zdecimovanou kapelu, která už byla připravena nahrát a vydat nové album a na poslední chvíli vše zkrachovalo, to byla poslední kapka a v roce 1973 nákladní vlak vjel do stanice a byl rozpuštěn.
V současné době je album "Just The Beginning" řazeno mezi nuggety heavy psychedelic bluesových alb minulého století a na sběratelských burzách a internetu se originál tohoto alba z roku 1971 nabízí za skoro 300 dollarů.
Shaffer, Geddes a Peters se v roce 1977 dali opět dohromady, přidal se klávesista Bruce Cohen a vzkřísili znovu původní "The Reds"
www.youtube.com/watch?v=p8GGnfO61gM
www.youtube.com/watch?v=yOlySM6ZWZwwww.youtube.com/watch?v=lO7eaK-uksc
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

BLACK CAT BONES-Barbed Wire Sandwich (1969) vinyl LP

Styles: essential progressive blues rock, with pre-Free/Bad Company and pre-Foghat members, blues rock, psychedelic rock

Label: Decca

Members: Bass Guitar – Stu Brooks, Drums – Phil Lenoir, Lead Guitar – Rod Price, Piano – Robin Sylvester (tracks: A4), Steve Milliner (tracks:A3), Rhythm Guitar – Derek Brooks (2), Vocals – Brian Short (2), Rod Price (tracks: B4)


Tracklist:
A1 Chauffeur (Written-By – Stroud) 5:15
A2 Death Valley Blues (Written-By – Crudup) 3:52
A3 Feelin' Good (Written-By – Newley, Bricusse) 4:58
A4 Please Tell Me Baby (Written-By – Harrison/Nelson) 3:10
A5 Coming Back (Written-By – Rod Price) 2:32
B1 Save My Love (Written-By – Black Cat Bones) 4:50
B2 Four Women (Written-By – Simone) 5:09
B3 Sylvester's Blues (Written-By – Rod Price) 3:45
B4 Good Lookin' Woman (Written-By – Rod Price) 7:16


Epitaf na náhrobek britské skupiny "Black Cat Bones" by mohl znít: "Byli jsme na správném místě ve špatnou dobu". Tato kapela měla velkou smůlu. Protože poté co působila jako neoficiální doprovodná kapela řady hostujících umělců během rozmachu britského blues od začátku druhé poloviny 60. let až do jejich konce a přežila spoustu fatálních změn v sestavě, se rozhodla vydat album. Ale bohužel už to bylo poněkud pozdě. Jejich první a jediný oficiální vinyl se dostal na stojany s deskami až počátkem 70. let. To už pomalu začínala nadvláda progresivního rocku a jazzrocku a posluchači ztráceli valem zájem o bluesové kapely. Nedokonalé načasování sice nepříznivě ovlivnilo šance na komerční úspěch, ale v žádném případě to nesnižuje opravdovou kvalitu tohoto díla, ani po 45 letech od jeho prvního vydání. To si hudební vydavatelství uvědomila počátkem 90. let a od té doby toto album vychází v pravidelných reedicích.
Že BCB zůstavají v povědomí dodnes, za to mohou i pozdější slavní hudebníci, kteří prošli její sestavou. Paul Kossoff jako zakládající člen "Free" tady začínal v roce 1968 svoji kariéru, spolu s bubeníkem Simonem Kirkem. Po Kossoffovi přišel kytarista Rod Price, který figuruje na tomto albu a později se objevil ve veleslavných "Foghat". Z období, kdy členy byli Kossoff a Kirk, se zachoval později vydaný neoficiální záznam vystoupení z roku 1968 v londýnském klubu 'Marquee' nazvaný: "Black Cat Bones-Marquee '68". Album vyšlo v limitované sérii 1000 ks v Itálii.
Za vydáním oficiálního alba nestojí nikdo menší, nežli slavný bluesový producent Mike Vernon. Jeho zájem si BCB vysloužili, když doprovázeli Champion Jack Dupreeho na albu "When You Feel The Feeling You Was Feeling", vydaného na etiketě 'Blue Horizon'. Tím si udělali dobré jméno a bylo jim nabídnuto vlastní turné po Německu a Skandinávii. Ale ani toto všechno bohužel nenapomohlo k úspěšnému nastartování kariéry.
Album začíná známou Stroudovou skladbou "Chauffeur", která je v tempu a akordových sekvencích dvojčetem pozdější skladby 'Free' "Walk In My Shadow", obsaženou na jejich prvním albu "Tons of Sobs" z roku 1969. Standard Arthura 'Big Boy' Crudupa "Death Valley Blues" zahraný ve slow tempu a s expresivním r&b vokálem Briana Shorta, by několik let nazpět měl, stejně jako zbytek alba, zaděláno na obdiv posluchačů. 4 píseň A-strany alba je boogie-woogie "Please Tell My Baby", se skvělým barellhousovým klavírem Robina Sylvestra.
Autorsky se na albu nejvíce podílel Rod Price, který je podepsán pod 3 tituly a 1 společným. Za povšimnutí stojí společné dílo celé kapely "Save My Love", kde exceluje Rod Price výbornou psychedelickou kytarou. Skladba působí jako nostalgická vzpomínka na časy, které pomalu končily. Vítaným akustickým dotekem jsou naléhavé "Four Women" z pera jazzového pianisty a aranžéra Nina Simoneho. Nejdelším číslem je poslední 7. minutová Priceho kompozice "Good Lookin' Woman", ve které sám i zpívá. Opět můžeme ocenit jeho dlouhá psychedelicky laděná kytarová sóla.
Toto album je další, skoro poslední důstojnou korálkou navlékanou na náhrdelník zvoucí se 'britským bluesovým boomem'. Bandů, které potkal podobný hudební osud bylo nespočet. Byli možná stejně kvalitní jako kapely co byly hýčkány davy fanoušků a vydávaly desku za deskou, jen měly tu smůlu, že měly špatné nebo žádné manažery a nepodařilo se jim prorazit a vydat alespoň jedno album. Dobře že 'Black Cat Bones' zůstalo alespoň něco málo.
www.youtube.com/watch?v=mzNNXu8c0BA
www.youtube.com/watch?v=yJHGB_xqZkM

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

ROY BUCHANAN-That's What I Am Here For (1973) vinyl

Styles: electric blues, Chicago blues, blues-rock

Label: Polydor

Members:
Bass [Fender], Backing Vocals – John Harrison (6)
Drums – Robbie Magruder
Guitar – Roy Buchanan
Lead Vocals, Backing Vocals – Billy Price (2)
Organ, Piano, Clavinet, Backing Vocals – Dick Heintze
Written-By – Roy Buchanan (tracks: A1, A3, A4, B2, B4, B5)


Tracklist:
A1 My Baby Says She's Gonna Leave Me
Written-By – Billy Price (2) 3:22
A2 Hey Joe (In Memory Of Jimmy Hendrix) 5:25
A3 Home Is Where I Lost Her
Written-By – John Harrison (6), Roy Buchanan 4:27
A4 Rodney's Song
Written-By – Billy Price (2), John Harrison (6), Mike Kalina, Roy Buchanan 4:30
B1 That's What I Am Here For
Written-By – Jack Bond 2:30
B2 Roys Bluz
Lead Vocals – Roy Buchanan 5:59
B3 Voices
Written-By – Dick Heintze 2:27
B4 Please Don't Turn Me Away
Written-By – Billy Price (2) 4:47
B5 Nephesh


Říká se o něm, že byl 'Největším a nejlepším neznámým kytaristou na světě". Byl průkopníkem zvuku kytary Fender Telecaster a autorem jedné z nejoriginálnějších kytarových technik té doby, ze které čerpá mnoho kytaristů dodnes.
Roy Buchanan (23.9. 1939-14.8. 1988), byl americký kytarista a bluesový hudebník. Za svoji krátkou hudební kariéru se stal 2x držitelem zlatého alba a několik dalších se drželo hodně vysoko v žebříčku Billboardu. Přesto že nikdy nedosáhnul zasloužené slávy a uznání, byl a je stále považován za velmi vlivného kytaristu. Časopis 'Guitar Player' ho zařadil do "50 Greatest Tones of all Time."
Leroy Buchanan se narodil v Ozark, Arkansas. Jeho otec byl arkansaský pachtýř a zemědělský dělník na farmách v Kalifornii, proto se jeho rodina často stěhovala.
Buchanan vyprávěl, jak jeho první hudební vzpomínky byly rasově smíšené kostelní mše, které navštěvoval se svou matkou Minnie. V kostele se poprvé dostal k černé hudbě.
Začínal na havajskou kytaru a na počátku 50. let přešel na elektrickou. Svoji profesionální kariéru začal v 15 letech, v R&B revue Johnny Otise. Buchananova pověst vyjímečného kytaristy sahá až k počátkům rock & rollu samého. S Dale Hawkinsem nahrával již v mladistvém věku.
Na začátku 60. let Buchanan pracoval jako spoluhráč s různými tehdy vznikajícími rockovými kapelami a hrál na kytaru v mnoha 'jam sessions' s Freddy Cannonem, Merle Kilgorem a dalšími. S rozrůstající se rodinou Buchanan opustil na několik let hraní a vyučil se kadeřníkem. V polovině 60. let se usadil ve Washingtonu D.C. a počal opět učinkovat jako kytarista v "Danny Denver Bandu", který byl velmi populární ve Washingtonu D.C., Marylendu a Virgínii. Tam si počal budovat svoji pověst vyjímečného kytaristy.
Když v roce 1967 vyšel Hendrixův debut "Are You Experienced ?", na Buchanana toto album silně zapůsobilo. Ale když se šel podívat na jeho koncert byl zděšen, že Jimi ty krásné táhlé tóny, které Roy slyšel na desce, nehraje sám na kytaru, ale spoluvytváří je za pomoci pedálu wah-wah a zpětné vazby. Buchananovo použití Fender Telecasteru bylo jiné, používal místo zpětné vazby a zkreslení zvuku, techniku vysoce harmonického kvílení, kterého dosahoval vyjímečně velkým vytahováním strun pouze za pomoci svých prstů. Jeho progresivní kytarová technika je dnes již nedílnou součástí 'Učebnice rockové kytary'.
V roce 1969 po smrti Briana Wilsona z Rolling Stones, mu údajně bylo RS nabídnuto uvolněné plnohodnotné místo kytaristy. Podivín Buchanan tento návrh odmítnul. Říká se o něm, že měl dost labilní a nesnesitelnou povahu. To vše ještě prohluboval jeho vřelý vztah k alkoholu. Když se koncem 80. let, po předešlém uměleckém útlumu zdálo, že přichází jeho opětovný comeback kariéry kytaristy, alkohol se mu stal v roce 1988 osudným. Byl policií zadržen jako opilý černý pasažér. Oběsil se v policejní cele, kam byl zavřen na noc, aby se vyspal s opice. Způsob jeho sebevraždy vypadal velice podivně, oběsil se vsedě, s hlavou mezi koleny, což zavdávalo příčiny k úvahám o cizím přičinění. To se však nikdy nepotvrdilo.
Zanechal po sobě něco přes 10 řadových alb a svoji stopu na mnoha jiných projektech, na kterých spolupracoval s dalšími hudebníky. Nejtragičtější však bylo, že po něm zůstala sama jeho žena, 6 dětí a vnuci.
"That's What I Am Here For" je jedna z jeho nejlepších desek, při poslechu které se můžeme přesvědčit, jaký že to byl dokonalý kytarista, co zvládal tolik kytarových technik a fíglů, o kterých si většina ostatních kytaristů může nechat jenom zdát. Schválně se na přiložených videích zadívejte na práci jeho levé ruky na krku kytary (hlavně v Hendrixově "Hey Joe")
www.youtube.com/watch?v=DDOIL5OqvYs
www.youtube.com/watch?v=FMcjPZgK9GM -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PEG LEG SAM feat. LOUISIANA RED-Early In The Morning (1996) Label: The Blues Alliance, USA
PEG LEG SAM feat. LOUISIANA RED-Joshua (1989) Label: Tomato, Europe
recordings made in 1975 at "Minot Sounds Studios", White Plains, N.Y.

Plays: Peg Leg Sam - harmonica, vocals, Louisiana Red - guitar, vocals (guitar – Louisiana Red - tracks: 1, 2, 5, 6, 9, 10), (Vocals - Louisiana Red - track 4)
Všechny skladby mimo "Going Train Blues" ((Written By – Don Johnson, Kent Cooper) jsou tradicionály.


Tracklist:
01. Joshua Fit The Battle Of Jericho (3:30)
02. Navaho Trail (4:47)
03. John Henry (5:53)
04. Going Train Blues (3:13)
05. Mr. Ditty Wa Ditty (4:21)
06. Strollin' (4:50)
07. I Got A Home (4:50)
08. Dog Chase (2:58)
09. Early In The Morning (2:57)
10. Poor Boy (3:40)


Peg Leg Sam vlastním jménem Arthur Jackson (18. 11. 1911 - 27. 10. 1977) byl podivuhodný autentický americký country bluesový harmonikář, zpěvák, tanečník, komik a 'medicine-show performer'. V období mezi válkami si mnoho takových nadaných a neklidných mladých černých hudebníků našlo svoji kariéru v cestování s 'patent-medicíne show', oblíbenou to zábavou na venkově a v maloměstech amerického Jihu. Zpívali, recitovali komické básně a tančili, aby přilákali dav a oni pak mohli prodávat svoje 'zaručené medicíny'.
V 29 minutovém dokumentu "Born For Hard Luck" natočeném v Severní Karolíně v County Fair roku 1972 Tomem Davenportem je černobíle zachycen Samův tanec a autentická živá 'medicine show'. www.youtube.com/watch?v=DNxCLpdFaRs Klip z tohoto dokumentu se pak v roce 2001 objevil v romantickém filmu francouzského režiséra Jean-Pierre Jeuneta "Amélie z Montmartru".
Tenhle virtuos na foukací harmoniku ze Severní Karolíny strávil většinu svého života cestováním se svojí show. O nohu přišel jako mladý při železniční nehodě. Tehdy se běžně při cestování naskakovalo do jedoucích vlaků. Tak přišel ke své přezdívce "Peg-Leg". Zjizvený znetvořený obličej a chybějící ucho je následek jeho boje o život s aligátorem. Ale ani tento mrazivý životní osud neubral nic z jeho veskrze pozitivního vztahu k životu.
Jackson měl masivní repertoár 'Piedmont blues', lidových písní, komediálních čísel a monologů, kdy posluchačům vyprávěl své neuvěřitelné příběhy. To vše si osvojil za desítky let strávených na cestách jako "potulný písničkář". Bohužel byl objeven velice pozdě, až v roce 1972. Sam se pak objevil na několika "Blues & Heritage" festivalech, kde bavil davy svým tancem, příběhy a vynikající country-bluesovou harmonikou. Vše ve stylu obvyklém v dobách jeho mládí. Bohužel Samův čas v centru pozornosti netrval dlouho, zemřel ve svém rodném městě a místě narození, Jonesville, SC, v roce 1977. Zbyla po něm 3 alba a skvělý dokument.
Tato deska, na které je Peg-Leg Sam doprovázen Louisiana Redem, je tou nejlepší. Můžeme na ní ocenit Samův archaický zpěv, jeho neskutečnou foukací harmoniku a decentní Redovu kytaru, při jejich společné prezentaci 9. tradicionálů a jedné převzaté skladby tohoto albu.
www.youtube.com/watch?v=9FLyVGdJgvs
www.youtube.com/watch?v=ayTtRoCOi1M
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

new

THE WANTON BISHOPS-Sleep With The Lights (2012/2015)

 limited vinyl LP edition 2015                CD 2012
  (Label: Suburban Records)              (Label: Keeward Music)


Styles: garage blues, dirty blues, delta blues, swamp blues, harmonica blues


Tracklist vinyl 2015:
1. Sleep With the Lights On
2. Come To Me
3. Bad Rhyme
4. My Kinda Lovin
5. Bad Liver and a Broken Heart
6. Time to Go
7. Whoopy Intro
8. Whoopy
9. Oh Wee
10. Howl
11. Smith and Wesson
12. Sun Rising


Tracklist CD 2012:
1. Sleep With the Lights On
2. Bad Liver and a Broken Heart
3. Oh Wee
4. Howl
5. Smith and Wesson
6. Time to Go
7. Whoopy Intro
8. Whoopy
9. My Kinda Lovin'
10. Bad Rhyme


Máme před sebou 2 verze prvního a zatím jediného alba "The Wanton Bishops", a to nově vydaný vinyl, který je oproti 3 roky starému 27 minutovému CD rozšířen o dva tituly ("Come To Me", "Sun Rising") a CD z roku 2012.
"The Wanton Bishops" jsou a světe drž se dva Libanonci ...! Ale netočte oči v sloup, dokud se na album nepodíváme podrobněji. A garantuji vám, že budete velmi a velmi překvapeni. Tahle dvoumístná parta 'bezohledných biskupů' z Bejrútu, hrající pěkně nabroušené 'garage delta blues' se skládá z Nadera Mansoura (zpěv, harmonika, kytara, klávesy) a Eddy Ghosseina (kytara, doprovodné vokály, banjo), kteří se na pódiu i ve studiu ještě rozrůstají o najatého bubeníka a basáka.
Nader a Eddy se setkali v baru v rodném Bejrútu a jejich přátelství se rychle prohlubovalo, hlavně díky společné lásce - hudbě, za nezanedbatelného přispění levné tequily a bourbonu. Společný zápal o blues a rock'n'roll v nich vzkřísil v roce 2011 myšlenku na sestavení společného bluesového dua. Nader je ztělesněním hudebníka vyznávajícího klasické rockové kořeny a Eddy je anglofilní kytarista s vášní pro současnou britskou a americkou rockovou hudbu. Naderovo kvílení harmoniky, syrový vokál, vytváření psychedelické atmosféry, vše navíc ještě podpořeno dupáním, má kořeny v jeho obdivu k Muddy Watersovi, RL Burnsidovi, Seasicku Steveovi a Rolling Stones. On je ten hlavní, kdo jejich hudbu vytváří a do které se posluchač vrhá po hlavě. Naopak Eddy tahá alespoň trochu Naderovi písně z hluboké bažiny zpět do hudební krajiny a celému jejich projektu tím jemně obrušuje hrany. On je milovníkem The Black Keys a The White Stripes, Oasis nebo Arctic Monkeys.
Po vydání tohoto, nyní rozšířeného, debutového alba se kapela vydala do světa mimo Libanon. Hráli v Indii, Jižní Africe, Evropě, na Středním Východě a Americe, od barů až po významné hudební festivaly a ocitli se na společném pódiu například s 'Guns N 'Roses' a 'The Who' a všude tam se setkali s nadšením a obdivem diváků. Počátkem roku 2014 "Wanton Bishops" podnikli bluesovou pouť z Bejrútu až na hluboký jih Spojených států, aby do svých srdcí a duší nasáli co nejvíce z 'genia loci' těchto magických míst. Filmová společnost "Red Bull Media House" tuto cestu kapely natáčela a výsledný, jistě náležitě zemitý a podmanivý dokument, by měl být připraven k vydání v nejbližší době.
Titulní skladba alba "Sleep With the Lights On" má v sobě hodně z Howlin' Wolfa a Son House, trochu z Hasil Adkinse a John Lee Hookera. Na "Bad Liver and a Broken Heart" a "Smith and Wesson" Mansour a Ghossein ukazují svůj mimořádný talent pro chytlavé riffy garážového blues, které jsou smíchány s trochou 'staré rock'n'rollové školy'. V "My Kinda Lovin' " jako by Naderův zpěv měl lehký nádech country Johnny Cashe. Naopak "Bad Rhyme" vás pohltí plačící a vyjící harmonikou a vrhne vás rázem do zahuleného pajzlu, kde je to cítit shnilým dřevem.
V nové vinylové verzi rozšířené o 2 skladby, nejsou tyto zařazeny jako bonusy na konec LP, ale pořadí původních písní je, až na titulní "Sleep With the Lights On" zcela přeházeno a 2 nové věci jsou rozptýleny po albu. Obě plně souzní s jeho náladou a posluchač, který neslyšel původní zkrácenou verzi alba, nic rušivého nezaznamená. V první z novinek "Come To Me" může pozorný posluchač postřehnout lehké orientální přesahy. Druhá "Sun Rising" je jedním z vrcholů nové verze alba. Zní jako novodobí "Doors", včetně morrisonovského zpěvu Nadera.
Upřímně řečeno těchto 12 skladeb (10 v původním vydání z roku 2012) shrnutých do 35 respektive 28 minut alba, přináší více inspirace a čistého prožitku, než mnoho jiných 20-ti trackových rádoby uměleckých počinů.
"Sleep With The Lights" nesporně patří do velké skupiny těch nejúžasnějších bluesových alb, která jsem kdy slyšel a že jich bylo hodně. Máme před sebou hudební dílo přeplněné surovým talentem, bezbřehou inspirací a bezchybným zvládnutím daného si záměru. A navíc nese v sobě něco, co nemohou anglosaské bandy nikdy do své hudby nainplantovat, a to je hudební odkaz Orientu, který bublá a kypí pod povrchem každé z písní.
Je o to bizardnější, že toto dokázali 2 kluci z libanonského Bejrútu.
www.youtube.com/watch?v=HnhKyLo-h9s
www.youtube.com/watch?v=5Zy6e96tH5Awww.youtube.com/watch?v=zLi7FwU8VPg
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

new

GJEMS, STOLEFJELL , JACOBSEN & SKOGLUND-Blatt Rom (2015)

Label: Blue Mood (released April 10. 2015)

Styles: acoustic blues, modern electric blues, harmonica blues

Members: Richard Gjems - vocals, harmonica, Oyvind Stolefjell - piano, vocals, guitar, acoustic guitar, Ronnie Jacobsen - guitar, vocals, Robert Skoglund - drums


Tracklist:
01. That's Allright (3:03)
02. Highway (4:16)
03. Ah'w Baby (3:07)
04. If It Ain't Me (Who You Thinking Of) (2:03)
05. Don't Have To Hunt No More (3:04)
06. Money, Marbles And Chalk (4:09)
07. Got My Mojo Working (3:48)
08. Baby Please Set A Date (2:48)
09. Kidman Blues (3:04)
10. Play On Little Girl (3:33)

Na podzim 2014 strávil Richard Gjems, Oyvind Stolefjell, Ronnie Jacobsen a Robert Skoglund víkend v "Sanden Studiu" v Kristiansandu. Impozantní velký a vysoký prostor studia, jako by hudebníky vyzval k všeobecnému hudebnímu splynutí a rozjímání nad společně prezentovaným bluesovým materiálem. Všechny nahrávky na albu jsou provedeny živě, v této jedné místnosti studia, bez sluchátkek a zbytečných příkras. Tím pádem hudba na albu žije, dýchá, je vitální a skladby zní sebevědomě.
Název alba je v mateřštině a znamená "Modrý pokoj", nesporně odkazuje na barvu studia kde bylo natočeno, avšak skladby na něm jsou bez vyjímky v angličtině. Vše je nasnímáno s chirurgickou přesností výborným studiovým inženýrem Ulfem Holandem.
"Mohu upřímně říci, že jsem nikdy nehrál v prostředí, kde by chemie mezi námi fungovala více, než tomu bylo tady. To je myslím hlavní důvod, proč jsme album nahráli pouze v nás čtyřech. Jsme totiž všichni naladěni na stejnou hudbu a já jsem přesvědčen, že tento projekt dal albu nový rozměr z hlediska kvality," říká Ronnie Jacobsen. Každý z této čtveřice má na hudebním poli již cosi za sebou, přestože se jedná o mladé muzikanty, avšak tímto albem udělali další kvalitativně vyšší skok ve své hudební kariéře.
Album obsahuje 10 bluesových standardů, které v podání těchto Norů a možná i díky prostoru kde byly pořízeny a skvělé práci hudebního technika, před posluchačem přímo rozkvetou. Na příkladu tohoto špičkového alba lze demonstrovat, že současnými bluesmany neustále dokola opakováná stará bluesová čísla mistrů mají v sobě jakousi duchovní nadstavbu. Tu si v sobě nesou, ta do nich byla vložena dušemi jejich autorů a to vše se znásobovalo a neustále znásobuje umělci, kteří je opakovaně hrají. To není jako bezduché přebírání prázdných popových klišé mezi jejich interprety, ale je to takřka hmatatelná materie, působící léčivou duchovní silou na ty, kteří ji umějí přijímat. Proto blues, narozdíl od všech ostatních hudebních žánrů, snad s vyjímkou vážné hudby, kouká pěkně seshora a neustále ta holátka pod sebou zvlažuje, neboť ta by uschla a zahynula. Blues je přivedlo na svět a dělá jim tudíž matku, za kterou mohou přijít vždy, když neví jak dál.
Společné hudební souhvězdí Gjems /Stolefjell / Jacobsen / Skoglund, plus čtyři stěny místnosti velkého modrého pokoje nám to jen potvrzují.
www.youtube.com/watch?v=vb5V_69vvrg
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

new

ANDY LINDQUIST-Voodoo-A-Do-Do (2015)

Styles: blues rock, contemporary blues, Britpop

Label: Mauntra Records


Tracklist:
01. Voodoo-A-Do-Do (2:54)
02. Chains Of Oppression (2:50)
03. Love You All My Days (3:28)
04. Baby's Cross With Me (2:35)
05. It's Like A Slow Train (3:39)
06. Little Earth Angel (Feat. Palmer Harbison) (3:31)
07. Just Do Your Thang (3:04)
08. Veins (3:25)
09. The Lash For The Gun (3:26)
10. North Of The Bayou (2:40)
11. Hot Box Rooster (2:28)
12. Mere Freedom (3:21)
13. The Blind Eyes Of The Rich Man (2:53)
14. Pablo Gots Some Blues (3:12)
15. Karma Is A Heartbreaker (3:52)
16. Get Ready For The Rain (3:15)


Andy Lindquist je vpravdě renesanční umělec. Mimo toho, že je úspěšný hudebník a skladatel písní, je navíc spisovatelem a majitelem vydavatelské společnosti "Mauntra Records", kde vyšlo i toto CD a knižního nakladatelství "Stone Soup Publishing". Žije v Minneapolisu a jeho obě vydavatelství sídlí v Grand Forks v Severní Dakotě.
Lindquist píše zajímavé melodie a chytré texty pro svoje písně a často mění jejich styl, od popu, přes hard-rock, až k blues. Ve svém nakladatelství již vydal úctyhodný seznam svých alb, pomalu se blížící číslu 30. Hraje většinou pouze na své vlastní nástroje, které si sám vyrobil. Za pozornost stojí skutečnost, že i když album zní jako by na něm byla přítomna celá kapela, byl Lindquist schopen si všechny nástroje a zpěv nahrát na desku sám, takže je mimo ženských doprovodných vokálů, jediným učinkujícím. Deska navazuje hudebně i tématicky na předešlé album "Just Blu" z roku 2014.
Vztah k hudbě v něm utvářeli jak Led Zeppelin, Eric Clapton, Fleetwood Mac s Peterem Greenem a další britské kapely 60. let, nevyjímaje Beatles nebo Stouny, tak třeba i Soundgarden. Všechny tyto vlivy v něm uzrály a výsledkem je Andyho styl, ze kterého jsou zmíněné vzory zcela srozumitelně slyšet.
Na desce najdeme 16 původních Andyho písní a hned titulní otvírák "Voodoo-A-Do-Do" je blues rocková pecka s texasky znějící kytarou. Následná "Chains Of Oppression" se zkreslenou kytarou je ještě chytlavější té první. "Love You All My Days" chvályhodně pokračuje v texaském soundu. 4 v pořadí "Baby's Cross With Me" je typická dvanáctka, kde Andy ukáže, že i foukací harmonika mu není cizí. Napětí a pozornost posluchače je nadále udržena díky "It's Like A Slow Train". V pomalé "Little Earth Angel" je s Andym, jako v jediné písni alba, přítomen varhaník Palmer Halbirson. Deska se stále odvíjí v bluesovém duchu, protože slow blues "Just To You Thang" je určitě vrcholem alba. "Veins" bych si však odpustil, ale "The Lash For The Gun" je opět skvěle vymyšlená bluesovka, kterou však střídá protivná metalová "North Of The Bayou", která by tady neměla co pohledávat, zvláště když na albu je dostatečných 16 skladeb. Naštěstí jsou všechny krátké, takže tento úlet je rychle za námi. V příštích 2 věcech však zase dochází pára. K lehkému nadechnutí dojde u dvanácté LedZep inspirované "Mere Freedom". "The Blind Eyes Of The Rich Man" posluchače znovu vrací do správného směru. Z něj je rychle vyveden posledními třemi tituly, z nichž 2 dle mne nemají na CD co pohledávat. Vše je samozřejmě věcí názoru, pravdou ovšem je, že i pravověrný rocker si chvílemi přijde na své. Ale nemyslím si, že by to byla výhoda, spíše naopak.
"Voodoo-A-Do-Do" je svěží blues-rockové dílko, u kterého bych několik skladeb o něco natáhnul a několik bych jich hodil do prdele.
www.youtube.com/watch?v=NJ28g6FPulg
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

new

BLUES MYSTERY-Diesel Rock (2015)

Styles: blues rock, modern electric blues

Label: PBR Record



Tracklist:
01. Grimaces On The Bad Mood (3:49)
02. Don't Get Close To Me Today (3:33)
03. The Motorbikes Are Roaring (3:33)
04. Wild Love (4:20)
05. Half A Man (4:45)
06. I'm Coming Back (2:51)
07. A Daugther Can Break Your Heart (4:33)
08. With Just One Look (3:56)
09. Son (3:04)
10. Diesel Rock (5:03)
11. Over The Mountains (5:53)


Pulsující bluesrockový zátah s nádechem funky, to je seskupení "Blues Mystery" (neplést si s turnovským stejnojmenným bandem) a toto je jejich druhé album. Předchozí CD "The Blues Mystery" z roku 2013 sklidilo skvělé ohlasy jak u kritiky, tak u fanoušků. Kapela je někdy též zvána 'ZZ DC AC TOP Rolling Peppers', pro znaky jimiž připomíná zmíněné kapely. Kapela žije ve Švýcarsku, ale složení je mezinárodní.
Willy Matt je výborný francouzský kytarista a zpěvák, bubeník Gege připomíná svojí přímočarosti Charlie Wattse od Stounů, kanadský basák Walter K. jezdil dříve, než se stal členem BM, s divokými kanadskými kapelami jako byli "Look People" a druhý kytarista Irénée se přidal k tehdejší trojici v roce 2011 a doplnil ideálně Mattovu kytaru ve stylu AC/DC. Sestava je na tomto albu doplněna o hostujícího Paula Mac Bonvina na harmoniku, který sound CD dotáhnul k dokonalosti.
Po mezinárodním úspěchu debutu kapela přináší na druhém albu, obsahující jedenáct vlastních písní vydaných pod názvem "Diesel Rock", více peprnosti a propracovanosti. Texty jsou stejně jako u prvního alba o vnitřním světě jeho autorů a pulsuje v nich silný náboj. Jejich první album mělo velký úspěch zejména v anglicky mluvících zemích, kde skladby z něj byly často hrány jak v hudebních rádiích Evropy, tak i USA. Sklidilo rovněž hodně chvály od anglického odborného bluesového časopisu "Blues Matters". Jejich koncerty jsou skvělé, ať už v malém klubu, nebo na festivalovém pódiu. Willy Matt má kouzlo člověka, který oplývá humorem a klidně si při hraní zapálí doutník, zpívá, hraje na kytaru a zároveň má v ústech havano a nikterak to neubírá jeho projevu na kvalitě.
Na všem materiálu tohoto výborného alba je cítit neskutečná lehkost a invence, se kterou jistě vznikalo a pokud se tomuto bandu podaří udržet si tuto vysoko nastavenou laťku, máme tady doma v Evropě mladý bluesový band zasluhující si nehynoucího obdivu. Každá ze skladeb alba někoho připomíná, je posluchači blízká a ihned se s ní ztotožňuje, ale je původní a není ničeho plagiátem.
Malý vydavatelská firma "PBR Records" distribuje nové album po celém světě. Ve Švýcarsku, Francii a Německu, najdete CD všude v obchodech (samozřejmě mimo Česka, kde nemá nikdo ani sebemenší anung o nějakých "Blues Mystery") a produkční mnoha rádií netrpělivě čekají na toto album, aby ho mohli pustit do etéru.
Deska vznikala ve švýcarských Alpách, ale přesto je pestrá a plná vůní jako květy rostoucí na jejich svazích.
www.youtube.com/watch?v=Fn-PWIefXHE
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

new

LITTLE BOB BLUES BASTARDS-Howlin' (2015)

Styles: blues rock

Label: Dixiefrog Records/Harmonia Mundi

Members: Little Bob : Vocals, Mickey Blow : Harmonica, Gilles Mallet : Guitar, Bertrand Couloume : Bass, Jérémy Piazza : Drums


Tracklist:
01. We Are the Blues Bastards (3:14)
02. Apaches (2:57)
03. Sleepin' in a Car (3:32)
04. Only Liars (4:04)
05. You Better Run (2:48)
06. Zig Zag Wanderer (2:48)
07. I'm Howlin' (4:33)
08. Dirty Mad Asshole (3:28)
09. Can't You Hear Me (2:47)
10. The Blues Are Brewing (3:20)
11. Kissed by Lightning (3:12)
12. My Heart Keeps Beating (2:44)


A jsme opět ve Francii u druhého alba vydaného pod hlavičkou "Little Bob Blues Bastards", což je poslední senzační projekt malého legendárního rozcuchaného francouzského rock'n'rollového veterána Little Boba (vlastním jménem Roberto Piazza)
Ve filmu finského režiséra Aki Kaurismäkiho "Le Havre" jsou obsaženy skladby Little Boba a zároveň v něm i tento slavný francouzský rock'n'rollový bard vystupuje. Francouzský přístav Le Havre si Aki Kaurismäki zvolil záměrně, pro jeho zvláštní atmosféru a hudební scénu, která byla pro pro jeho komediální drama nejvhodnější. Sám Kaurismäki řekl: "Tohle město je Memphis a Tennessee Francie a Little Bob je Elvis tohoto království". Po více než 25 nahraných albech se "Little Bob" vrací, aby tímto a předešlým svým albem ("Break Down The Walls" - 2012), natočenými spolu s jeho 'Bastardy', vzdal hold Howlin' Wolfovi, jednomu z jeho hlavních vzorů na počátku své kariéry před více než 50 lety. Little Bob je nesmrtelným průkopníkem francouzského rocku, který na rozdíl od některých souputníků vždy předkládá svoje písně posluchači v angličtině. Ne že by rodný jazyk neměl rád, ale dle jeho slov to u této hudby tak má být. Byl kritikou nazýván francouzským Little Richardem, pasován na 'Dr. Feelgooda', nebo byl dokonce stavěn do pozice představitele francouzského "garage blues". Ale nikdy se svému hudebnímu přesvědčení nezpronevěřil a zůstával vždy pevně zakotven v bluesových kořenech a zásadně nepodléhal vábení showbyznysu.
Na albu je cítit samozřejmě mimo Howlin' Wolfa i občasný záblesk vlivu Captaina Beefhearta ("Zig Zag Wanderer"), nebo Louise Armstronga a Billie Holliday ("The Blues Are Brewing"). CD je souborem originálních skladeb s autobiografickými texty, které zhusta odkazují na Bobova rebelská léta. Zvuk alba je díky autentickým "Little Bob Blues Bastards" skvělý. Atˇuž to je díky skvělé "killer harmonice" Mickey Blowa (ex Stunners, Johnny Thunders…), Bobovu synovci Jérémy Piazzimu na bicí, kterými udržuje pevně toto dílo pohromadě, jazzy basistovi Bertrandovi Couloumemu, nebo výtečné garážové dirty kytaře Gillese Malleta. Vrcholem všeho je však obdivuhodný vokální výkon Little Boba, který mu může v jeho letech leckdo závidět a toto album ještě víc. Koukněte na přípojená videa a zjistíte, že jsem nelhal.
Po poslechu tohoto alba se chce říci "Little Howlin' Bob".
www.youtube.com/watch?v=fCKyTMtU3Ss
www.youtube.com/watch?v=1cVW5etr2b0
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

TEXAS BLUES RUNNERS-Sweet Mama (2014)

Styles: Texas blues, blues-rock, rockin' blues, modern electric blues, southern rock

Label: Texas Blues Runners (self released)

Members: Jesse Andrade-Drums, Steve Crane-Bass/Vocals, Mike O'Neill-Guitar/Vocals, Lewis Stephen-Piano/Organ, Paul Harrington-Harp



Tracklist:
01. Tore Up From the Floor Up
02. Look Before You Leap
03. Sweet Mama
04. Feels Like Love Again
05. When You Have A Heart
06. Who's Your Daddy
07. Power Of Love
08. Bring It Back
09. Hell To Pay
10. No Better Love
11. I Don't Think She Knows
12. Into The Fire
13. Downtown
14. Slippin' Away


Tahle parta z texaského Austinu předvádí přesně to, co se od kapel tohoto typu a púvodem z tohoto místa očekává - blues s typickým texaským odérem, zahrané s náležitým drajvem. A to je na tomto albu TBR "Sweet Mama" obsaženo dostatečně. Je souborem originálních skladeb, výhradně z pera Mike O´Neilla a Steva Craneho.
Kapela vznikla v noci na 'Den díkůvzdání' v listopadu 2008, kdy se Steve Crane a varhaník Charlie Rouzer, po vyslechnutí vystoupení kytaristy a zpěváka Mike O'Neilla, a bubeníka Jessie Andradeho v 'The Iron Horse Pubu' ve Wichita Falls, TX, kde byli přítomni, domluvili na společném projektu. V 60. a 70. letech totiž Steve a Charlie už spolu hráli v kapelách "Livin End" a "Baby" a oba zkoumali způsob jak by mohli opět hrát společně a výše zmíněná skutečnost jim to umožnila. Domluvili se na společném vydání alba. Nahrávalo se v Austinu a vyšlo v roce 2009 pod názvem “Somebody Bring Me Some Water” a je plné energie, podobně jako "Sweet Mama".
Toto nové v pořadí druhé a poslední album vznikalo během roku 2013 a 2014 a kapela ho realizovala bez klávesisty Charlie Rouzera v triu a přizvala si Lewise Stephena na klávesy a Paula Harringtona na harmoniku. Na albu se střídají pěkně ostrá čísla s těmi pomalejšími a je dobře, že těch prvně jmenovaných je nepoměrně víc. Skladby oscilují od tvrdého texaského blues, dirty blues, jižanského rocku až ke klasickému elektrickému blues a baladám, navíc vše hojně podporováno harmonikou.
I když jsou na desce skladby u kterých pravověrný bluesový posluchač zvedá obočí, hned následující titul ho vrátí zpět tam, kde si chrochtá.
A svým charakterem určitě přiláká do řad svých fanoušků pravděpodobně i nezanedbatelnou množinu vyznavačů jižanského rocku a hard-rocku.
www.youtube.com/watch?v=fZ6i0MFXmaY

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

new

MAGIC BUCK-This Magic Will Buck You Up! (2015) 2 CD

Styles: acoustic blues, delta blues

Label: La Fissure Prod'

Members: Magic Buck - Vocals, Guitar, Harmonica & "Tabourin"


CD1:

01. Cicada Blues (Live)
02. Blues Bootstomper (Live)
03. I Got A Gal (Live)
04. Baby Boy Child (Live)
05. Do It Or Not Do It (Live)
06. Scrapbooking Blues (Live)
07. Home Ain't Sweet At All (Live)
08. Emmylou (Live)
09. Hey You (Live)


CD 2:
01. Stop The Talkin' & Start The Doin' (Live)
02. Five O Seven (Live)
03. My Blue Ford & Me (Live)
04. I've Been A Sinner (Live)
05. Blues For You (Live)
06. Coyote Dance (Live)
07. Pretty Poppy (Live)
08. Find Your Way (Live)
09. All A Man Can Do (Live)
10. N'goma (Live)


Málo známý bluesman a multi-instrumentalista z francouzského Toulosse, o to však skromnější, horoucnější a autentičtější je mnoha dalších. Zvolil jsem toto jeho nejnovější album proto, že je live a alespoň částečně obsahuje atmosféru a emoce, které dokáže tento umělec říkající si přiléhavě "Magic Buck" vzbudit svým autentickým projevem, možná i u těch, kteří pro blues zrovna nehorují. Toto dvojalbum vyšlo 7. dubna 2015, právě v den jeho 50. narozenin.
Tento evropský dědic bluesové tradice je na pódiu sám, jen se svým hlasem, třemi kytarami, včetně jeho legendární '1931 National Duolian', harmoniky se rituálně namáčí ve sklenici vody a doprovází se na buben, či dupáním na footstomp. Ale zní jako celá kapela, aniž by si jakkoli pomáhal nějakými předtočenými samply. S blues se poprvé setkal, když slyšel z otcova gramofonu "St. Louis Blues" Duka Ellingtona. To v něm zanechalo někde hluboko zapadlé semínko, které počalo pomalu klíčit na střední škole, kde jeden z jeho spolužáků hrál na harmoniku a seznamoval ho s bluesovým odkazem. Tento jeho přítel mu půjčíl album "Ice Pickin´" Alberta Collinse, které ho velice zasáhlo. Ale pak přišlo seznámení s Led Zeppelin, Deep Purple a jim podobnými, a to ho jako teenagera načas zavedlo k trochu jinému žánru. Později začal postupně objevovat Muddyho, J.L. Hookera, Jimmy Reeda, Bukka Whita, Son House, Blind Lemon Jeffersona, Blind Willie McTella, Roberta Johnsona, Skipa Jamese, Mance Lipscomba, Fred McDowella, Mississippi John Hurta a mnoho dalších. Cvičil sám, podle různých, prominentními kytaristy vydávaných knižních hudebních lekcí. Pak odjel do Států, obrážel hudební kluby, kde vystupovali jeho bluesové idoly. Proputoval obě pobřeží USA, včetně jihu. A právě na této cestě získal představu o svém prvním albu, které se chtěl pokusit vydat po svém návratu, což se mu také povedlo a v roce 1998 vyšlo debutové "Bootstompin' The Blues!".
Píše vlastní hudbu a věnuje se interpretaci předválečného blues mistrů jako Son House, Charley Patton a Robert Johnson, ale také do akustické podoby převádí skladby Muddy Waterse, Howlin' Wolfa a Johna Lee Hookera. Od těch prvních získal svou hlubokou lásku k akustickému sólovému vystupování a od těch druhých energii, která jejich převážně elektrické blues provází.
Magic Buck se celou svojí hudební kariérou postupně propracovával k výrazu, který mu je nejvlastnější, k akustickému blues. 17 let hrál hard-rock, blues-rock, rock'n'roll a rockabilly. Zlom nastal v roce 1997, kdy se definitivně odhodlal a začal se plně věnovat pouze bluesové hudbě. Toto je teprve jeho 4 vydané album. Prošel si v životě těžkým obdobím a v jeho textech jsou velmi často obsaženy autobiografické prvky.
Magic Buck dokáže svoje posluchače vtáhnou do svého světa a dává jim možnost se s jeho hudbou plně identifikovat a mít z toho stejně magické pocity jako on sám.
Nejenom černí bluesmani jsou schopni očarovat bluesové nadšence. Zkuste to s tímhle Francouzem, je skvělý.
www.youtube.com/watch?v=60A5LiKQMa4
www.youtube.com/watch?v=1C-QquR22Hs
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

new

FABRIZIO POGGI & CHICKEN MAMBO-Spaghetti Juke Joint (2015)


Styles: modern electric blues, harmonica blues

Label: Appaloosa


The band is Fabrizio on harp and vocals, Enrico Polverari on guitar, Tino Cappelletti on bass and B/V, Gino Carravieri on drums, with Claudio Noseda adding accordion and keyboards to some tracks, Stefano Spina singing B/V’s on one track and adding percussion to two others, Claudio Bazzari adding slide to one track and Sara Cappelletti adding B/V’s throughout and singing lead on one track. Special guest guitarists on one track each are Sonny Landreth, Ronnie Earl and Bob Margolin.


Tracklist:
01. Bye Bye Bird (Feat. Claudio Noseda) (4:47)
02. King Bee (Feat. Sonny Landreth & Claudio Noseda) (6:23)
03. The Blues Is Alright (Feat. Ronnie Earl & Claudio Noseda) (5:32)
04. Devil At The Cross Road (Feat. Claudio Noseda) (5:30)
05. Mistery Train (Feat. Claudio Noseda) (4:40)
06. Way Down In The Hole (Feat. Claudio Noseda) (3:43)
07. Checkin'up On My Baby (Feat. Claudio Noseda) (4:55)
08. One Kind Favor (Feat. Claudio Noseda) (5:48)
09. Mojo (Feat. Bob Margolin & Claudio Noseda) (5:50)
10. Rock Me Baby (Feat. Claudio Noseda) (4:50)
11. Nobody's Fault But Mine (Feat. Sara Capelletti & Claudio Noseda) (4:10)
12. I Want My Baby (Feat. Claudio Bazzarri & Claudio Noseda) (4:42)
13. Baby Please Don't Go (Feat. Claudio Noseda) (2:19)


Fabrizio Poggi hraje blues po mnoho let v jeho rodné Itálii, stejně jako v celé Evropě a USA. V roce 2013 spolupracoval s Guyem Davisem na jeho BMA nominované CD "Juba Dance" a v průběhu let hrál s řadou předních amerických bluesových umělců. Jeho 18. album se nahrávalo v Miláně spolu s jeho dlouholetou italskou kapelou Chicken Mambo. Tracklist se skládá především z Fabriziových verzí klasických blues, tři skladby jsou jeho vlastní. Na desku byli přizváni i speciální hosté, kytaristé Sonny Landreth, Ronnie Earl a Bob Margolin, z nichž každý se podílí na jedné skladbě.
Fabriziův zpěv není bůhvíco, občas víc mluví než zpívá a jeho přízvuk je zřejmý, ale to pro Evropana asi není to hlavní. Celkový dojem z poslechu je však výborný, blues se přece vnímá pocitově. V "Bye Bye Bird" Sonny Boy Williamsona si posluchač může vychutnat kytaru Enrica Polverariho a přesvědčivou harmoniku Fabrizia. Slim Harpova "I'm King A Bee", kterou Sonny Landreth náležitě ozvláštnil svojí slide kytarou, z ní dělá nejspíše vrchol alba. Claudio Noseda většinu skladeb prokládá svými vkusnými klávesami. Ve 3 skladbě "The Blues Is Alright", jejímž autorem je Little Milton a za přítomnosti Ronnie Earla na kytaru opět slyšíme polo-mluvený způsob zpěvu Poggiho. Prvním originálem alba je “Devil At The Crossroad”, ve které se mísí Robert Johnson spolu Muddy Watersem. "Mystery Train" od Juniora Parkera s impozantním varhaním entré a šlapající rytmickou sekci, podpořil Fabrizio typickým zvukem jedoucího vlaku na svoji foukačku. Na řadu přichází Waitsova "Way Down In The Hole" provázená Fabriziovou harmonikou laděnou do vysokého rejstříkem a doprovodným zpěvem Sary Cappelletti. Tato věc zdá se nezapadá do celkového soundu alba, jako by se na něj dostala omylem. Pak se kapela opět vrací k Sonny Boy Williamsonovi a jeho “Checking Up On My Baby”, s varhany Nosedy, plus základním kvartem hudebníků. V “One Kind Favour” poznáváme skladbu Blind Lemona Jeffersona, která není tak často muzikanty přebírána a známe ji asi nejlépe ve výborném podání starých Canned Heat. Devátá "Mojo", vydávaná za Poggiho originál, je Muddym cítit na sto honů a kdo jiný by v ní měl hrát na kytaru než Bob Margolin. Desátou "Rock Me Baby" s netradičním akordeonem střídá tradicionál “Nobody’s Fault But Mine”, ve které je Fabrizio společným zpěvem se Sarou Cappelletti nucen předvést svoje pěvecké limity a je asi jednou z dalších vrcholů alba, možná i díky Polverariho sólu na kytaru. Předposlední je Fabriziova “I Want My Baby” s přizvaným Claudiem Bazzarim a jeho slide kytarou. Album uzavírá Big Williamsonova "Baby Please Don't Go".
K názvu alba Poggi uvádí, že k němu byl inspirován skutečností, že zrušení otroctví byli na Jihu najímáni na práce chudí italští přistěhovalci, se kterými bylo někdy zacházeno možná i hůře než s černými otroky.
Celkově je album 'poctivá muzikantská práce', nijak nevybočující z vysoko nastavené laťky předchozích Poggiho alb. Možno jen doporučit.
www.youtube.com/watch?v=uAKUArZbKjs
www.youtube.com/watch?v=GvwDr-gmDXg
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

TEN YEARS AFTER-Ten Years After (1967)

Styles: electric blues, blues rock, guitar blues, british blues, jazzy blues

Label: Deram

Lineup: Alvin Lee - Guitar, Vocals, Leo Lyons - Bass, Ric Lee - Drums, Chick Churchill – Organ


Tracklist:
01. I Want To Know - McLeod - 2:11
02. I Can't Keep From Crying, Sometimes - Al Kooper - 5:24
03. Adventures Of A Young Organ (Instr.) - Lee, Churchill - 2:34
04. Spoonful - Willie Dixon - 6:05
05. Losing The Dogs - Lee, Dudgeon - 3:03
06. Feel It For Me - Lee - 2:40
07. Love Until I Die - Lee - 2:06
08. Don't Want You Woman - Lee - 2:37
09. Help Me - Bass, Dixon, Williamson - 9:51


Ten Years After je anglická blues-rocková skupina, která byla na vrcholu svojí popularity koncem 60. a začátkem 70. let. Mezi lety 1968 a 1973 se Ten Years After se svými alby umístili osmkrát v Top 40 v 'UK Albums Chart'. V USA, v žebříčku Billboard 200, měli dokonce dvanáct alb. Nejvíce je proslavily písně "I'm Going Home", "Hear Me Calling", "I'd Love To Change the World" a "Love Like a Man". Byli rovněž účastníky legendárního Woodstocku. Na tomto debutu TYA je nejvíce převzatých skladeb, narozdíl od následných alb, která byla složena v drtivé většině z písní Alvina Lee.
Kapela na samém počátku své existence byla spíše jazzově situovanou formací, protože Lyons byl založením jazzovým basákem a zabarvení Alvinova hlasu navádělo rovněž k prezentaci jazzových skladeb. Ale zaplaťpánbů se tak nestalo a nastal příklon k bluesovému pojetí, což je nejvíce patrné na tomto jejich 1 řadovém albu. Otevírá ho McLeodova "I Want To Know", obsahující nádherné rychlé kytarové riffy Alvina Lee, jeho nosový zpěv a jazzový rytmus. To všechno připravuje půdu pro další naprosto sebejistý syrový sound kapely v následných převzatých i originálních skladbách.
Bohužel jak se v té době často stávalo, deska trpí bídnou kvalitou záznamu, na které se podepsalo neumětelství zvukových inženýrů a absolutní neschopnost věrně zachytit na desku ojedinělý experimentální projev TYA. Záznam byl pořízen pouze ručním magnetofonem a výsledek je stejně tristní a rozplizlý jako obal alba. Škoda že nemáme možnost si co nejvěrněji vychutnat syrový energický projev ještě mladé kapely, díky výše zmíněným skutečnostem, protože později byl již projev bandu více uhlazený. Nejvíce to odnesl Dixonův "Spoonful", který zoufale utrpěl příšerně namixovanými vokály a trochu možná i tím, že Alvinovo sólo je trochu nudné a největší atrakci písně, její hlavní riff, byl z nepochopitelného důvodu přenechán Churchillovým varhanům. Claptonova verze s "Cream" je trochu o něčem jiném. Lehce podobné je to i s další dixonovkou "Help Me", která v nejdůležitější fázi alba, na jeho konci, by měla u posluchače vzbudit napětí a být jeho vrcholem. Částečně jím také je, ale uprostřed skladby posluchač musí zákonitě vychladnout, díky mnohaminutovému maratónu Alvinových kytarových sól. Ale to vše jsou jen dětské nemoci alba, které utrpělo, navíc ještě mnohokrát znásobené praseckou kvalitou záznamu, za kterou TYA nemohou. Když si však uvědomíme, že jsme v roce 1967 a kapela šla tehdy ještě ne moc prošlapanou bílou bluesovou stezkou, vše odpuštěno !!
Skvělá je pak Leeova a Dudgeonova "Losing the Dogs" s opojnou kytarou a boogie piánem a pozorný posluchač si jistě všimne, že skladba je zcela prosta jakéhokoliv Alvinova sóla. Dalším skvělým číslem je klasická balada "I Can't Keep From Crying Sometimes", připsaná jako autorovi Al Kooperovi. Zaujme i lehce jazzy instrumentálka jejího autora, varhaníka Chicka Churchilla "Adventures Of A Young Organ". Na desce jsou rovněž 3 originální skladby, které jsou čistě z pera Alvina Lee. Nejvíce asi zaujme "Don't Want You Woman", akustické bluesové číslo, nápadně podobné skladbě "Hey Hey", z pozdějšího alba Erica Claptona "Unplugged" z počátku 90. let.
Je třeba zapomenout na špatnou produkci a zvukovou kvalitu alba, s tím již nelze nic udělat, ale důležité je se zaposlouchat do elektrické i akustické kytary Alvina Lee a pak si teprve uvědomíme, že slyšíme projev hodný skutečného mistra. Doporučil bych každému i tomu, kdo nemá až takový zápal pro bluesovou muziku, aby si tuto desku poslechnul a možná mu to pomůže k tomu, aby se začal o tento žánr zajímat o trochu více.
Omlouvám se, že u většiny prvních průkopníků bílého blues, zvláště pak u skupin britského bluesového boomu, jsou prezentovány v drtivé většině jejich prvotiny. Ale myslím si, že právě na nich je ještě vidět nejsyrovější hudební projev jednotlivých skupin, který je plný energie a nahromaděné snahy se vyjádřit, navíc ještě není narušen žádnými vnějšími vlivy, kterým jen málokterá skupina odolala.
Bohužel Alvin Lee tragicky zemřel 6. března 2013.
www.youtube.com/watch?v=dfSbQ3_jrtA
www.youtube.com/watch?v=R_OQfvKwUlg

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

new

MITCH GRAINGER-The Blues (2015)

Styles: acoustic blues, country blues

Label: self released



Tracklist:
01. See That My Grave Is Kept Clean (0:05)
02. Mojo Hand (3:07)
03. Baby Don't You Tear My Clothes (2:44)
04. Hard Times Killin' Floor Blues (4:15)
05. See That My Grave Is Kept Clean (3:03)
06. The Burying Ground (3:20)
07. Motherless Children (3:31)
08. Drifting Blues (3:08)
09. You Treat Poor Lightnin' Wrong (4:11)
10. Trouble In Mind (4:15)
11. Sneakin' Blues (2:44)
12. Catfish Blues (3:23)
13. Last Night Blues (4:11)
14. Ain't That Lovin' You Baby (2:30)


Mitch Grainger je australský zpěvák, harmonikář a kytarista, bratr poněkud známější bluesové zpěvačky a kytaristky Kary Grainger. Narodil se v Sydney, nyní žíje převážně v USA. Je jeden z nejvíce zkušených a talentovaných australských hudebníků, majících bluesové kořeny.
Už jako 14-ti letý uměl skvělě na foukací harmoniku a kytaru. Hrál 3 noci v týdnu po klubech v centru Sydney. O něco později, v roce 1992, přijal angažmá v zavedené australské bluesrockové kapele "Bondi Cigars", kde obsluhoval elektrickou kytaru a harmoniku. Jak později uváděl, byla to pro něj vysoká škola rock'n'rollu. S BC objížděl celou Austrálii s jejich vystoupením a podílel se na natočení alba "After Closing Time". Po 2 letech s BC odešel a založil spolu se svojí sestrou Karou a několika dalšími hudebníky formaci "Papa Lips". PL natočily desky “Harmony” (1996) a “High Time Now” (1998) a mnohokrát učinkovali na nejprestižnějších australských bluesových festivalech, včetně "Byron Bay Blues & Roots Festivalu"
V roce 2001 byli Mitch a Kara pozváni do New Yorku vydavatelstvím Epic, Sony a BMG Records k několika vystoupením. Jejich návštěva se bohužel shodovala s datem tragického 11. září a u obou sourozenců tento zážitek vyvolal hluboký duševní otřes, který se několik let promítal do textů jejich písní.
Když si poslechnul skladby právě z tohoto období legendární australský producent Harry Vanda, přesvědčil Mitche, aby nahrát své vlastní debutové sólové album "Love & Demons", která vyšlo v roce 2006. CD bylo velice oslavováno kritikou, ale nedobře přijato veřejností, pro jeho odklon od hlavního bluesového proudu. Po natočení alba Mitch ustoupil do pozadí a věnoval se pedagogické práci a produkováním alb jiných umělců. Vydal rovněž několik škol hry na harmoniku.
Hudba z jeho debutového alba z roku 2006 byla použita ve filmu "December Boys", který se promítal v kinech v Evropě, Americe i Japonsku, a to Mitchovi otevřelo cestu do mnoha televizních show v Austrálii a USA.
Mitch se ve Spojených státech seznámil s americkou zpěvačkou a kytaristkou Rosou Pullman a pod názvem "Mitch & Rosa" natočili 2 alba ve stylu "roots, americana" ("Dusty Road - 2011 a "The Lovers" - 2013).
Ve svých skoro čtyřiceti letech Grainger zrealizoval toto výborné komorní akustické album, s lakonickým názvem "The Blues", kde představuje svoji verzi 14-ti nesmrtelných bluesových čísel, aniž by se snažil je nějak lámat. Vystačí si k tomu pouze s kytarou a harmonikou.
www.youtube.com/watch?v=Khha1NvykPI
www.youtube.com/watch?v=Uy5RkudqE80
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

new

BABA BLUES-Fishermen (1991/2015)

Styles: acoustic blues

Label: Baba Blues Music


Tracklist:
01. Fishermen (7:11)
02. I Play The Blues For You (4:53)
03. Goin' Down Slow (3:27)
04. Rollin And Tumblin (3:53)
05. Wild Cat (Studio Jam) (4:48)
06. Gashud (4:27)
07. Ah, Kvinna.. (5:30)
08. Du Bor I Din Biografi (3:29)
09. Darunder Finns Ett Rum (3:14)
10. Tao (2:42)
11. Det Finns Ingen Gen (3:50)


Baba Blues je švédské bluesové duo skládající se z Richarda Danielsona (zpěv, kytara a harmonika) a Clase Gustavssona (kytara). Dvojice zní překvapivě jako kompletní kapela, což je způsobeno minimalistickým nastavením zpěvu, foukací harmoniky a dvou akustických kytar. A to je vše, žádné vypomáhání chytrými krabičkami a syntezátory, vše jen čistá ruční práce. Písně jsou většinou původní, ty jsou zpívané v rodném jazyce a několik je převzatých, zpívaných anglicky.
Richard Danielson a Clas Gustavsson (tehdy ještě bubeník) se setkali v roce 1984 na turné bluesové kapely "Diving Duck", které byli součástí. Díky stejné mentalitě a názoru na hudbu začali spolu hrát po vystoupeních "Diving Duck" v hotelích po nocích akustické blues. Tam tehdy vzniklo jejich duo založené na interpretaci předválečných blues, bez basy a bubnu, ale s moderním rockovým přístupem. V roce 1988 začali hrát a pořádat koncerty pod názvem "Baba Blues Duo" a natočili kazetu se svojí hudbou, kterou prodávali na svých koncertech. Oba hráli předtím dlouho v různých švédských kapelách a byli součástí švédské "progg scény".
Počátkem 90. let začali psát a nahrávat své vlastní bluesové písně ve švédštině a z nich sestavili toto jejich debutové album "Fishermen", které vyšlo v roce 1991 a nyní je ve vlastní produkci remasterované skupina vydala znovu. Rozhlasové stanice písně z alba ihned po jeho vydání začaly hojně hrát a duo se tak dostalo do povědomí širší veřejnosti. Pak přišla dvě další alba "Kompassernas man" ('93) a "Den rasande balansen" ('96), vydaná ve švédštině. Kapela se pak rozhodla komunikovat s hudebním světem mimo Švédsko, a proto další 3 alba byla již zpívána anglicky.
Hudebníci obdrželi v roce 2006 "The Swedish Blues Award of Jefferson Bluesmagazine".
11 písní alba se skládá ze 7 původních švédsky zpívaných titulů, plus 4 anglicky podaných písní. Asi nejskvělejší z alba je převzatá "Goin' Down Slow", kde exceluje Richard Danielson na harmoniku a namodulovaným zpěvem. Album celkově působí velice mystickým dojmem, jak už bývá u severských hudebníků zvykem, dává během jeho poslechu hodně prostoru k přemítání a vznášení se na bluesovém oparu. I když je tento debut starý více jak 20 let, stále působí svěžím dojmem a "Baba Blues" jistě věděli proč zrealizovali tuto jeho reedici.
www.youtube.com/watch?v=HQ9zJ_b7LSo
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

LEVEE CAMP MOAN-"Levee Camp Moan (1969)" plus "Peacock Farm Free Concerts ´69 " (2002) 2 in 1

Styles: 60's electric blues, psychedelic blues

Label: Audio Archives

Members: Frank Woodward - Harmonica, Vocals, Sal Bristow - Vocals, Ian Campbell - Guitar, Malcom Ashmore - Drums, Dave Stubbs - Bass

Tracks:
1. Walking By Myself - 2:54
2. Flood In Houston - 4:44
3. Damp - 3:47
4. Mr Backlash - 4:02
5. Sweet Little Angel - 6:15
6. Linin' Track - 1:18
7. Disgusted Of North Acton - 4:09
8. Just Can't Keep From Crying - 3:54
9. De Boogie - 10:50
10.Whiskey Tumble - 6:50
11.John Thomas Blues Band – Weary Baby - 5:08
12.Thomas Houlihan – Trouble, Had It All My Days - 4:15
13.Frank Gillibrand – Carpicho Arabe - 3:38
14.St. James Infirmary – Sunshine Help Me - 5:32
Tracks 9-14 taken from 'Peacock Farm' Free Concerts


"Levee Camp Moan" je eponymní a bohužel také jediné řadové album stejnojmenné britské skupiny, které vyšlo v roce 1969 na labelu County Recording Service (SVVS 132) a je bez jakýchkoli pochybností jedním z nejvzácnějších a nejprestižnějších britských soukromých výlisků, který kdy vzešel z britské podzemní prosperující bluesové scény konce 60. let. Sehnat původní LP z roku 1969 je dnes skoro nemožné a když, tak se dnes prodává za několikamístné částky v librách. Počátkem 90-tých let byl o toto album tak obrovský zájem, že v roce 1993 společnost "Audio Archives" znovu vydala album na CD a nádavkem k tomu přidala několik skladeb, které se mimo řadové album zachovaly a dala tomuto bonusovému materiálu název "Peacock Farm", dle farmy na které skupina sídlila.
Název kapely je odvozen od starého bluesového čísla "Levee Camp Moan". Skupina vznikla na konci 60. let, kdy se pět členů kapely, jejich manažer a několik jejich příznivců usídlilo na statku v 'Bracknell Delta'. Název této rozlehlé usedlosti byl 'Peacock Farm'. Tím že "Levee Camp Moan" opustili město a byli izolováni na samotě, mohla kapela zkoušet tak často a tak hlasitě, jak se jim zachtělo, bez obav že budou někoho rušit. V tomto venkovském prostředí, tito mladí muzikanti zdokonalovali svoje kostrbaté ztvárnění bluesových standardů, což zahrnovalo chicagské blues Otise Rushe, Buddy Guye & Juniora Wellse, Muddy Waterse a navíc i Skipa Jamese.
Jak sami udávali, měli spoustu inspirace v tehdejších bílých bluesových ikonách Canned Heat, Paulu Butterfieldovi a Savoy Brown. A také se skupina v této společnosti na chvíli ocitla. Začala vystupovat v renomovaných londýnských klubech "Marquee, Crawdaddy, Klooks Kleek. Eel Pie Island a Rikki Tik Clubs". Vystupovali často s "Chicken Shack" a pokud hráli v Británii, tak i s "Canned Heat" a Muddy Watersem. Bohužel nahrávací společnosti, přes velkou snahu skupiny o ně nejevily zájem, a tak byla kapela nucena přistoupit ke kroku, který koncem 60-tých let byl ojedinělý. Nahrála si album sama na svém statku, a tak vzniklo album, bez zásahů nahrávací společnosti, plné energie, se syrovým agresivním zvukem a přitom duchovně bohaté.
LP vydané kapelou bylo k dispozici pouze pro jejich nejbližší fanoušky, kteří jim významně pomohli, když to nejvíce potřebovali. Sběratelé by si také měli býti vědomi toho, že "Peacock Farm" není druhé LP od "Levee Camp Moan", ale část LP "Various Artists" , na kterém "Levee Camp Moan", figurují mezi dalšími skupinami.
Kapela hrála s přestávkami až do roku 1975 a je neštěstím, že z tohoto období se nezachovalo zhola nic. Po rozpadu Frank Woodward a Sal Bristow odešli a zcela opustili hudební prostředí. Zajímavé je, že někteří z členů LCM stále ještě působí v hudebním prostředí. Leader Ian Campbell pokračoval jako kytarista u "Nashville Teens", "Arthura Browna" a "Mungo Jerryho" a vydal v 80. letech několik alb pod hlavičkou "Ian Campbell Blues".
Bubeník Malcolm Ashmore nadále hraje s různými bluesovými seskupeními po hospodách, zatímco basák David Stubbs vystupoval s řadou významných hudebníků. Mimo jiné se podílel na některých vystoupeních Erica Claptona a absolvoval světové turné s "Johnem Uli Rothem" (ex Scorpions). Frank Woodward bohužel zemřel v roce 1987.
www.youtube.com/watch?v=9KC-r1IQ3rI
www.youtube.com/watch?v=9iaCas9Pn8k
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

new

KEPA-Low-Low Wind (2015)

Styles: country blues, resonator guitar, slide guitar, one-man-band

Label: OK Corral Records (released 12. February 2015)


Tracklist:
01. Only Oh 02:44
02. Lies Lies Lies 03:30
03. Not Afraid To Die 02:38
04. Miss Joy 04:03
05. Low-Low Wind 02:08
06. In The Top Of The World 03:41
07. Supernova 02:36
08. A Challenge To The Dark 05:03
09. Mommy 05:04
10. Baritone's Kiss 03:43

Bastien Duverdier je známý spíše jako extrémní francouzský skateboardista, ale co se skrývá pod jeho uměleckým jménem KEPA, to je o něčem jiném. Tady se skrývá blues.
"Moje hudba je inspirována sólovými bluesovými hudebníky. Zamiloval jsem se do bluesových tónů, hlavně hypnotického účinku blues, kterého lze myslím nejlépe dosáhnot především jednoduchými nástroji. Nevěděl jsem, že mám vlastně rád blues už dlouhou dobu a že si to vlastně ani neuvědomuji. Poslouchal jsem spíše moderní rockovou muziku a to co je skryto uvnitř každé hudby jsem zjistil až objevením Bukka Whitea a Freda McDowella a pochopil jsem, proč jsem slyšel jejich písně 1000 x předtím, aniž jsem to tušil: Vše, co přichází do hudby je z blues !", říká Bastien a pokračuje, "No, já jsem nikdy nebyl u Mississippi, ani jsem nikdy doma nepociťoval žádnou sociální ani rasovou segregaci. Můj život nestojí za hovno a ani se nesnažím napodobovat ty chlápky", říká, "Nikdy jsem neměl žádného učitele, snažil jsem se jen to všechno udělat sám a po svém... A z výsledku nikdo nemůže být šťastnější než já !"
Toto album je Kepovo třetí. Na něm ho dle jeho slov ovlivnily nahrávky Blind Willie Johnsona, které vyslala roku 1977 NASA do vesmíru ve vesmírné lodi Voyager. "Opravdu jsem se do tohoto nápadu zamiloval a chtěl jsem, aby písně tohoto alba tuto cestu do vesmíru připomněly. Věnoval jsem rovněž tento disk Robertu Crumbovi a použil některé z jeho postav na bookletu alba.", říká Bastien.
Kepa vše nahrál jako one-man-band, zpívá, hraje na kytaru, harmoniku a foot-stomp.
Opravdu stojí za to si poslechnout tuto poslední Kepovu desku, je to jako návrat do starých časů k Mississippi, kytara, sólo zpěv a bluesman vyprávějící příběhy. Je to úžasné dílo, zrodivší se z inspirace a vášně, aby oslavilo BLUES, jeden z klíčových hudebních jevů ve vývoji směrem k mnoha stylům hudby dvacátého století.
Obrázky a vizuální úprava bookletu je věnována ilustrátorovi a hudebníkovi Robertu Crumbovi, otci undergroundového komiksu. Album je zcela prosto jakýchkoli příkras, uzavřeno všem efektům a vícestopým záznamům. Všechno je nahráno najednou v kuse, jako one-man-band.
Asi měl tento Francouz pravdu v tom, že silného účinku blues na posluchače lze nejlépe dosáhnout jednoduchými prostředky. Zkuste se o tom přesvědčit sami poslechem tohoto alba.
www.youtube.com/watch?v=SPrAtWJ8418

www.youtube.com/watch?v=doxLEYeZ0Ks
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

KING SIZE SLIM-Milk Drunk (2013)

Styles: acoustic blues, resonator guitar, roots music, delta blues

Label: Tree House Records

All instruments & vocals by King Size Slim


Tracklist:
01. Milk Drunk (3:06)
02. Wake Up The Town (3:21)
03. Hard Way To Fall (1:42)
04. Roast Beef Blues (2:45)
05. Angel Dear (4:03)
06. Leaving Portsmouth Town (3:11)
07. I Hope It's You (3:02)
08. Rising Spring (3:24)
09. Dark Soul (2:41)
10. Monkey, Where Are You? (2:20)
11. She Lies (2:17)

Brit Toby Barelli A.K.A. King Size Slim, držitel "British Blues Awards" pro rok 2014, představil toto svoje ohromující první CD v roce 2013. Toby žije v anglickém Brightonu a jeho 'jazykem' je blues. Všechny skladby na albu jsou originální písně z jeho pera. Za to že blues propadl může láska ke starým mistrům Charley Pattonovi, Johnu Lee Hookerovi a mnoha dalším starým bluesmanům Delty.
Přesto že toto je jeho prvotina, můžeme ho pomalu řadit do přední ligy žánru, po bok Seasick Stevea, Reverenda Peytona, "Sira" Olivera Mallyho, Generala Gypsy Carnse a mnoha jiných.
Učinkoval na silvestrovském koncertu na podporu britské královny, byl jako support při koncertě Son of Daveho, Heritage Blues Orchestra a Paula Lamba and the King Snakes.
Spousta současných bluesmanů není moc ochotna uhýbat od zavedených témat bluesových písní, jako plantáž, Mississippi, Mojo, povodeň na řece atd. Není to nic proti ničemu, k blues to nedělitelně patří, ale zmiňuji to jen proto, abych upozornil, že King Size Slim zpívá ve svých písních o věcech a problémech ryze současného světa, lásce, ztrátě, rodičovství, sociální nespravedlnosti a ekonomických a politických změnách a dělá tak rázem ze svého blues něco jako protest song.
Pálivé tóny rezonátoru ve spojení s jeho silným pevným vokálním projevem, to je ochranná známka King Size Slima - zpěváka/skladatele. Na albu sám vrství na sebe svoji hru na bicí, různé hrnce a pánve, zpěv, harmoniku, hand-claps a foot stomp.
V duchu terénních nahrávek Alana Lomaxe a za použití organického přístupu, King Size Slim vydal tuto 11 člennou sbírku svých písní, vyzařujících zemité teplo a udivující tématy, kterými se zabývá ve svých textech a kterým mnoho z nás čelí v dnešním světě !
Toto je ta pravá 'roots music', tak jak by měla vypadat, se vším všudy.
www.youtube.com/watch?v=TI_x7veaZA8
www.youtube.com/watch?v=FscN0cDVhhs
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

new

SHOUTIN' RED-Introducing Shoutin' Red (2015)

Styles: acoustic country blues, blues folk, pre-war blues

Label: Rootsy/Sonic Rendezvous

Tracklist:
01. Crazy Blues (3:36)
02. Millman Blues (4:13)
03. Geordie (3:36)
04. Labor Blues (2:40)
05. I Look Down The Road And I Wonder (3:14)
06. I Never Cried (2:37)
07. Hesitation Blues (2:22)
08. Seven Dark Strangers (4:52)
09. Wayward Girl (2:38)
10. When The Levee Breaks (4:00)
11. Statesboro Blues (2:58)
12. Frankie And Albert (3:57)

Ani se věřit nechce, že toto album vzniklo nyní a ne někdy ve třicátých letech minulého století. A navíc, že interpretka není z teplého jihu USA, ale ze studeného Švédska. Představujeme vám mladou dámu Felicii Jangard Nielsen, která si říká Shoutin' Red vydávající tento svůj debut doslova jen před pár dny. Pro realizaci 12-ti písňového alba si vybrala akustická blues, plus několik písňových standardů obojí z období předválečných třicátých let.
Je velice zvláštní slyšet 24 letou mladou Švédku znít tak trochu jako moderní verzi Memphis Minnie.
Strávila hodiny, dny a týdny poslechem starých nahrávek. A ještě daleko více času cvičením a zkoušením. Následně pak hodně cestovala a koncertovala, kde se jen dalo, aby našla svůj vlastní způsob jak interpretovat tyto starobylé písně. Její snahou není modernizovat skladby, což je v dnešné době obrovský risk, protože moc lidí už nemá zájem o reprodukci těchto písní v původní verzi a navíc, aby dnes zněly stejně relevantně jako před sto lety. Red připomíná Rory Block v jejich začátcích, i když je nutno říci, že do současné Rory má ještě co dohánět. Ale nic nejde hned, je třeba se k tomu dobrat časem.
Shoutin' Red jezdila se svým vystoupením po celém Švédsku, než byla v roce 2013 pozvána do 'Centrum Fort Worden' v Port Townsend, USA, k účasti na workshopu s některými z dnešních předních bluesových hráčů. Po skončení semináře odjela do Clarksdale v Mississippi, kde hrála v několika juke jointech a klubech.
"Introducing Shoutin' Red" produkoval legendární jazzový bubeník Bosse Skoglund, jeden z nejuznávanějších švédských hudebníků.
Písně na desce netřeba podrobněji představovat. Jsou bluesovým příznivcům dávno pevně v srdci ("Labor Blues", "When the Levee Breaks" a "Hesitation Blues" Toma Dickinsona, Willie McTellovo klasické "Statesboro Blues", "Millman Blues" Billy Birda, "Frankie and Albert" Mississippi Johna Hurta, čí otvírák "Crazy Blues" od Perry Bradforda).
Když běhen roku posloucháte muziku, obvykle uděláte spoustu hudebních objevů. Někteří umělci vám padnou do oka a ucha v průběhu času a až když mají cosi za sebou, ale u Shoutin' Red to neplatí. Tato mladinká švédská slečna mne zaujmula ihned po poslechu jejího prvního alba. Zatím tedy pro mne jeden z nejvíce vzrušujících nováčků roku 2015.
www.youtube.com/watch?v=YVtsJPIkqXo

www.youtube.com/watch?v=PWcHFdDF_wo
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

new

JOHN EARL WALKER-Mustang Blues (2015)

Styles: Texas blues, modern electric blues, funky blues, Chicago blues

Label: Walkright Records

Members: John Earl Walker - guitar, vocals, Peter Harris - bass, Frank Diorio - drums, Gene Cordew - keyboards


Tracklist:
01. Hey Baby (5:01)
02. The Devil Follows Me (6:01)
03. Mustang Blues (4:42)
04. Funkify (5:04)
05. I'm Already Gone (5:55)
06. My Mama Told Me (3:44)
07. Superstorm Sandy Blues (5:19)
08. Readjust (3:58)
09. One Plus One (4:29)
10. Even Up The Score (3:12)

John Earl Walker, člen bluesové "NY Hall of Fame", je skladatel, kytarista a zpěvák, který vzal do ruky kytaru ve svých třinácti. Krátce poté John začal skládat svoji vlastní kapelu a počal s ní vystupovat na místních koncertech. Zároveň píše vlastní hudbu a texty a s touto praxí pokračuje dodnes, o čemž svědčí 42 původních skladeb z jeho pera. Ty jsou mimo jiné na jeho celkem 4 studiových CD. V šestnácti letech už John hrál profesionálně na koncertech a v klubech se staršími slavnými spoluhráči. John uvádí triumvirát Kingů (BB, Albert, a Freddie), nebo Chucka Berryho, kteří měli největší vliv na jeho vlastní jedinečný styl.
John Earl a jeho kapela se skládá z veteránů, kteří jsou americké bluesové scéně všeobecně známi. Od roku 1967 se datuje spolupráce Johna Earla a Petera Harrise. 15. května 1971 otevírali koncert pro "James Gang", což pak vedlo k podpisu smlouvy s Capitol Records. Tím se mu otevřela cesta do vydavatelství, které mělo pod svými křídly takové bluesové špičky, jako Buddy Guy, Bo Diddley, Jimi Hendrix, John Mayall, Fleetwood Mac, a mnoho dalších. Klávesista Gene Gordew spojil s Walkerem síly v roce 1995 a hrál na všech Walkerových sólových albech. Gene byl předtím členem "Little Buster and The Soulbrothers", kapely která dlouho otevírala koncerty pro B.B. Kinga. Frank Diorio je současným bubeníkem ve Walkerově sestavě a dodává obrovskou dynamickou sílu zvuku jeho bandu.
Album otevírá "Hey Baby" dvanáctkový jam ukazující, že Walker zná skvěle cestu, po které se vydal se svojí hudbou. Připojivší se Peter Harris na basu, Frank Diorio na bicí a Gene Cordew na varhany z této skladby dělají skvělý otvírák ! "The Devil Follows Me" jako by na albu přistála rovnou z Chicaga. Walkerovy průzračné riffy tlačí kupředu sekundující klavír Gene Cordewa. Titulní "Mustang Sally" v lehce funky rytmu se slide kytarou trochu připomíná legendární "Mustang Sally" a "Poke Salad Annie". Čtvrtá "Funkify" s kytarovým sólem Walkera je jako z nějakého alba "Allman Brothers Bandu". Houpavá slow věc "I'm Already Gone" je moderní bluesovka s lehce soulovým nábojem. Evokující texas blues je "My Mama Told Me", s ostrými kytarovými riffy Walkerovy kytary. Pomalé táhnoucí se "Superstorm Sandy Blues" dává muzikantům dostatek prostoru k improvizaci a také toho náležitě využívají. Následuje excelentní "Readjust" v bluesrockovém a R&B hávu. Při poslechu předposlední "One Plus One" nám na mysli vytane okamžitě podobnost s George Thorogoodem, hlavně zabarvením Walkerova zpěvu. Sadu uzavírá vypalovačka "Even Up The Score", mající výrazem hodně společného pro změnu s Ronem Hackerem. Všechny tituly jsou původní a ukazují Walkerovu obrovskou skladatelskou vyzrálost, která je dána jen vyvoleným.
Všechna Walkerova alba obdržela od kritiků kladné recenze a velkou prezentaci na pozemních i internetových rádiích po celém světě. John Earl je oblíben vyznavači bluesové hudby, stejně tak jako rockovými a kytarovými nadšenci pro jeho způsob hry na kytaru. Díky takovým umělcům blues stále žije.
www.youtube.com/watch?v=fpdRxOH_PUE
www.youtube.com/watch?v=57BtxoaSm6I------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

new

MOLLY GENE ONE WHOAMAN BAND-Delta Thrash (2015)

Styles: delta blues, delta trash blues, garage blues, blues rock

Label: Kayos Productions


Tracklist:
01. Delta Thrash Ways (2:47)
02. Top Shelf Man (3:38)
03. Roofied & Ripped Off (2:41)
04. My Bumble Bee (3:23)
05. Turkey Trailer Farm (2:30)
06. T.N.T. (2:36)
07. Low Tide (4:15)
08. Mississippi Mud (2:58)
09. Kings & Queens (6:31)

Molly Gene je mladá žena v kovbojských botách, tričku, flanelové košili, sexy punčochách a džínsových kraťasech, ale zároveň také vášnivý ohnivý živel. Její kytarová slide technika připomíná techniku starých bluesových velikánů. Její chraplák jakoby obroušený whisky a cigaretami, zní oboupohlavně, ale přitom zůstává zcela ženský. Ale ve spojení s její kytarou, harmonikou a bubnem je její hudba jako pouštní chřestýš, ostrá jako břitva, ohnivá jako doušek tequily a přitom vášnivá jako letní noc hlubokého jihu a téměř stejně sexy jako Molly sama.
Aby jste pochopili co znamená "Molly Gene One Whoaman Band", musíte ji vidět v akci. Její úderná hra na buben, zkreslené kytarové slidy a rychlost hry připomínající heavy metal, staví hudbu této písničkářky z Missouri na zcela jinou vyšší úroveň.
Molly začala s hraním na střední škole a propadla ji natolik, že jí ve svých 20 letech obětovala svoji budoucí kariéru. Od té doby uplynulo 7 let tvrdé práce, jejímž výsledkem jsou 3 studiová a 1 živé album. Ale nejenom to, ale i 7 let psaní písní, cestování a mnoho koncertů po klubech i festivalech v Americe, ale i v Evropě.
Na počátku své hudební dráhy vydala ve velmi krátké době dvě kritikou vysoko ceněná alba. Spolu s tím ji obrovsky vzrostla fanouškovská základna. Molly koncertovala s mnoha stylově zpřízněnými renomovanými umělci, včetně Scotta H. Birama, Joe Bucka, Hillstomp, CW Ayona, Petit Vodo, Deltahead, Reverenda Deadeye, The Juke Joint Pimps, legendárního Bob Loga III a spousty dalších. Do povědomí bluesových fanoušků se dostala i v zámoří, zcestovala 7 evropských zemí. Není divu, že je oslavována jako "opravdová hudební přírodní síla" se kterou se musí počítat.
Toto nejnovější, třetí studiové CD je plně autorské, z pera Molly Gene. Od otevírací "Delta Trash Ways" až po předposlední "Mississippi Mud" to Molly Gene žene kupředu jako divoký mustang, zcela v intencích předchozích alb, tedy stylem v němž je tak jedinečná a pro který je obdivována jak kritikou, tak jejími fanoušky. Posluchače pak jistě zasáhne a udiví křehkou, nebývale lyrickou, dylanovskou harmonikou ozdobenou poslední "Kings & Queens".
Na podporu tohoto nejnovějšího alba se tato divoženka letos opět vydá na turné do Francie, Španělska a Itálie.
Pokud by jste měli tu možnost ji čirou náhodou vidět jak hraje v baru, velké aréně, nebo jen tak někde na rohu ulice, určitě budete unešeni touto opravdu originální "Delta thrash lady."
www.youtube.com/watch?v=52xDHg_QkUQ
www.youtube.com/watch?v=udfh0TrWrMM
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

new

THE SWAMP DRIVERS-The Swamp Drivers (2015)

Styles: slide guitar, swamp blues, harmonica blues, blues rock, deltabilly

Label: self released The Swamp Drivers

Members: Terry (Mojo) Johnson-guitar, cigar box, vocal, sax, Phil (Wild Thang) Diehl-vocals, drums, Tom (Bad-Ass) Guidera-bass, vocals, Ted (Smokin' T) Toscano-vocals, harp


Tracklist:
01. Swamp (3:31)
02. She Makes Me Crazy (2:57)
03. Diddley Hoe (4:08)
04. Pop (2:49)
05. Man in Black (4:08)
06. Dressed (4:23)
07. Shake It Don't Break It (3:07)
08. Kickin' Back (2:40)
09. Lock and Load (2:33)
10. Feelin' Good (2:57)
11. Blues Train (5:51)
12. Live to Ride (3:10)
13. Big Broom (3:09)
14. Mojo Man (3:13)
15. Find My Baby Boogie (2:32)


High energy blues z amerických Syracuse podané unikátním způsobem, za pomoci originálních doma zhotovených nástrojů, to je "The Swamp Drivers". Při poslechu tohoto jejich prvního řadového alba se posluchač rázem ocitá v bažinách Louisiany. Písně jsou ovlivněny ZZ Top, Delta Moon a mnoha dalšími hudebními vlivy, ale je v nich především notná dávka originality, vtělená samotnou kapelou.
Terry a Ted jsou hlavními hybateli soundu skupiny. Dodávají hudbě neskutečně ojedinělý zvuk ripy slide kytary a dirty harmonikou. Ještě větší bohatosti zvuku je docíleno použitím jedinečných hudebních nástrojů a způsobem jejich užití. Bubeník Phil Diehl a baskytarista Tom Guidera pak táhnou dílo kupředu svojí precizní rytmikou. "The Swamp Drivers" jsou hluboko ponořeni do blues s celou jeho bohatou historii. Výsledkem je syntéza mnoha vlivů, za které se zrodilo album nadmíru skvostné.
Přesto že toto je teprve jejich debut, byla kapela v roce 2014 uvedena do "The New York Blues of Fame".
Terry je expertem na výrobu různých strunných nástrojů. Mezi ně patří "one string garden hoe", "4 string boat oar", strunná lopata, strunné koště, bubeník používá vedle klasických bicích i barely, sudy a popelnice, včetně automobilového pístu a krytu hlavy motoru. Terry vyrabí doma i různé typy "cigar boxů", které oplývají rozmanitými zvukovými rejstříky. V používání těchto bizardních nástrojů je Terry Johnson a Ted Toscano nedosažitelný. Takto nástrojově vybavená kapela není nikde ve Spojených státech a myslím, že ani nikde jinde. O výsledném impozantním soundu bandu ani nemluvě.
Tito čtyři hudebníci překročili hudebně sami sebe a vytvořili umělecké dílo, které nepochybně obstojí ve zkoušce časem. Terry Johnson napsal pro toto album 15 původních písní, v jejichž textech se kombinuje moudrost Marka Twaina s jízlivým vtipem Toma Waitse.
Ale tím hlavním je hudba, která je stejně vyjímečná jako nástroje ze kterých vzešla. Hodnotit jednotlivé tituly myslím nemá smyslu, album působí mimořádně vyváženým pevným dojmem. Je to jeden velký bluesový "swamp opus", který správně naladěnému posluchači dá nahlédnout do bluesového nebe, či pekla ?
Pro mne prozatím jednoznačně deska roku.
www.youtube.com/watch?v=b5CsltCQIwk

www.youtube.com/watch?v=Jo71rHL6dts
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

new

SONIC GYPSY-Born A Rolling Stone (2015)

Styles: electric delta fuzz blues, blues rock, psychedelic blues

Label: TBA


Members: Mickey Banks AKA The Sonic Gypsy: vocal, electric slide, Kaptain Boogie AKA Sploote: guitar, dobro, JC3 Purcy Shaun Kemlo Flaherty: harmonica, trumpet, Piers Pennell AKA Dub Punk: bass, Mon Duncalf: drums


Tracklist:
01. The Unprecedented Return Of Mr Majestyk (1:36)
02. I Was Born A Rolling Stone (5:49)
03. Lucifer's Lament (2:56)
04. Shotgun Tel (3:30)
05. Meet Me By The River (3:39)
06. Backyard Stomp No 2 (Slight Return) (1:32)
07. Aplocalypse Ranch Revisited (2:54)
08. Honeykill (3:41)
09. Mouthful Of Cactus (You Can't Kill A Good Thing) (4:35)
10. Backyard Stomp No 2 (Let The Good Times Roll) (9:13)
11. Disclaimer Boogie (2:00)

Tahle bizardní parta britských pošuků založila svoje seskupení "Sonic Gypsy" v srpnu 2011 a letos vydala svůj debut "Born A Rolling Stone". Kapela uvádí, že nemá ani manažera, agenta ani smlouvu s nějakou vydavatelskou společností a nakonec prý ani peníze na vydání alba. Ale jak vidět, nakonec se jí ho povedlo zrealizovat.
Hlavní personou je zpěvák a kytarista Mickey Banks (nar. v britském Egremontu), který v 90-tých letech působil v mnoha, převážně punkových bandech, např. ve skupině "Scorpio Rising", nebo vystupoval spolu se Seymour Stein a Howie Kleinem, nahrával s Teo Millerem, Steve Osbornem a Paul Oakenfoldem. Pak se nadlouho z hudebního světa vytratil a žil střídavě v Londýně, Manchesteru, Brightonu a Amsterdamu. Když se na hudební scénu vrátil, někdy kolem roku 2010, tvrdil že se 20 let nedotknul kytary. Se svým dlouholetým kamarádem Sploote AKA “Kaptain Boogie” založili "SONIC GYPSY BAND" a přizvali do něj harmonikáře Purcy Shaun Kemlo Flahertyho, Piers Pennella a Mona Duncalfa.
Kapela má prý údajně skvostná živá vystoupení, kdy Banks při zpěvu a hře na kytaru tančí a běhá mezi obecenstvem a běžná délka jejich vystoupení je 4 hodiny.
Ve svých prohlášeních si hlavní protagonista libuje v mystifikacích, řečech o převtělování, paralelních vesmírech, svých rozličných identitách a podobných kravinách. Ale to vše budiž zapomenuto, protože to co vyplodili za své debutové album, je skvělá záležitost, co potěší i příznivce ostatních hudebních žánrů.
Pokud máte rádi Howlin' Wolfa, MC5, John Lee Hookera, The Doors, Captaina Beefhearta, nebo Canned Heat, tak tady jste na té správné adrese. Navíc v jejich hudbě nelze přehlédnout i vliv Fleetwood Mac, Lynyrd Skynyrd, Red Hot Chili Peppers a Boba Marleye. Svůj hudební styl kapela nazývá "transcendentním akustickým blues". Album se točilo v 'Demon Studios', Manchester.
Na CD jsou pouze originální skladby. Album začíná hypnotickým 90-ti vteřinovým "The Unprecedented Return Of Mr Majestyk", druhá "I Was Born A Rolling Stone" s tvrdým punk-bluesovým spodkem, posluchače náležitě rozpálí. "Lucifer's Lament" boogie se slide kytarou, trumpetou a vemlouvavým zpěvem Bankse střídá "Shotgun Tel", což je něco jako hodně tvrdé "Doors". Asi tak nějak by vypadala hudba Jima Morrisona, pokud by žil v současnosti. Pátá "Meet Me by The River" udivuje svojí křehkostí a až folkovým soundem. Z rozjímání nás vzbudí nabroušené dirty blues "Backyard Stomp No 2". Jako z pera Kurta Cobaina zní "Aplocalypse Ranch Revisited". Akustická "Honeykill" je něco mezi Pink Floyd a Canned Heat. Devátá "Mouthful of Cactus" je bluesrocková pecka ala 70' léta. Devítiminutová "Backyard Stomp No 2 (Let The Good Times Roll)" je svojí druhou verzí a také vrcholem tohoto alba. Kupodivu z ní již neslyšíme Nirvánu, ale drsné boogie s psychedelickými kytarovými výlety. Poslední dvouminutové "Disclaimer Boogie" desku uzavírá.
Toto album není určeno pro bluesové tradicionalisty, ti by ho přeskákali za 10 minut, ale je dobré ho slyšet, hlavně proto, jakou tvář bude mít a jakým směrem se ubírá blues a co ho ovlivňuje. Tady přesně platí to co stojí v záhlaví webu, pouze v obráceném gardu.
www.youtube.com/watch?v=9ZSzEyMRDOA

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• ÚVODNÍ STRÁNKA
• březen 2016
• únor 2016
• listopad 2015
• říjen 2015
• září 2015
• srpen 2015
• červenec 2015
• červen 2015
• květen 2015
• duben 2015
• březen 2015
• únor 2015
• Novinky
• Fotogalerie
• O nás
• Kontakt

blues melting pot

Jindřichův Hradec

pfilipsky@seznam.cz