listopad 2015
------------------------------------------------------------------------------------
The White Rattlesnake-BluesJob (2014) EP
The White Rattlesnake-TWR (2015) EP
Styles: electric delta blues, rockin' blues, blues-rock, slide guitar, finger-picking, dirty blues
Label: self-released
Members: Clément Maymard - guitar, bass, vocals, Frédéric Pépin - drums
Tracklist BluesJob 2014: Tracklist TRW 2015:
01. Sixteen Tons 02:58 01. Hold On 04:51
02. Grinnin' in Your Face 02:07 02. Champagne N'Reefer 02:48
03. Catfish Blues 02:07 03. Mannish Boy 03:23
04. White Rattlesnake Moan 03:05 04. Death Letter 02:42
05. I Put A Spell On You 02:35
06. One Meatball 02:08
Tohle mužské bluesové duo z francouzského Chambéry, je příkladem toho, že skvělé blues se dá hrát i ve dvou. Má za sebou 3 vydaná EP alba (Blues Metal Jacket -2015). Interpretuje skoro bezvýhradně standardy starých mistrů, ale tak neskutečně osobitým způsobem, radost poslechnout.
Hlavní protagonista, zpěvák Clément Maymard, obsluhující navíc kytaru a basu je ten, kdo určuje sound dvojice. Ten je tvořen především kytarou, co postrádá jemnost, vše je zahráno s obrovskou lehkostí, chvílemi až rockově.
Kapela sice vydala během posledních necelých 2 let 'již tři' EP desky, ale kdyby skladby ze všech 3 alb byly spojeny do alba jednoho jediného, bylo by to o to víc 'bluesový nálet'.
Hoši mají bluesové standardy hluboko zakořeněné v palicích, je cítit, že se dostali výrazově hodně ke zdroji. Ve výsledku to pak zní jako nějaký hybrid blues a rocku, k tomu hluboko namočený v dehtu. Kdo si myslí, že blues je nuda, nechť si dá tyto 2 Frantíky a nastane čas pro pořádných 'pár facek'
---------------------------------------------------------------------------------
new
Dead Shrimp-How Big Is Your Soul ? (2015)
Styles: modern delta blues, rezonator guitar, blues ballads
Label: Goodfellas (November 13, 2015)
Time: 36:12
Members: Alessio Magliocchetti Lombi - resonator guitars, Sergio De Felice - vocals, Gianluca Giannasso - drums, vocals
Special Guests: Roberto Luti - electric guitar (1, 7,10); acoustic guitar (4), Reed Turchi - electric guitar (6)
Tracklist:
01. Angry Man 02:38
02. How Big Is Your Soul? 03:38
03. Rollin' Back 03:08
04. Go Down Sun 04:11
05. Mississippi Bo' Weavill 03:47
06. Got The Blues 03:31
07. Parallel Lines 05:01
08. Sitting Next To A Stranger 03:42
09. Eat Me 03:20
10. Footprints In The Sand 03:13
Druhé album italských Mrtvých Krevet, pojmenovaných dozajista podle 'Dead Shrimp Blues' Roberta Johnsona, vznikalo na první dobrou, během tří nahrávacích dnů, v římském hudebním studiu Abbey Rocchi Studio. Obsahuje 10 písní a mimo klasického "Mississippi Bo' Weavill" Charleyho Pattona, jsou to všechno vlastní tituly.
Toto heterogenní album, plné intimní a pochmurné atmosféry, dokonale otestovalo toto italské bluesové trio, zda se může ucházel o imaginární bluesovou korunu, kterou je bezpochyby dokonalá interpretace delta blues. A nezbývá než zkonstatovat, že se jí to povedlo. To se ukáže na pomyslné testovací písní desky, Pattonově standardu "Mississippi Bo' Weavill". Chlapci blues cítí dokonale a je to znát z každého tónu.
Řím je pokládán za jedno z nejkrásnějších a nejromantičtějších měst světa, ale vedle toho za krásou svých památek skrývá širokou plodnou současnou italskou bluesovou generaci, do níž patří i Dead Shrimp. Trio vzniklo v roce 2011 a z roku 2013 má za sebou stejně brilantní eponymní debut, nesoucí se v podobném duchu, jako tato jejich dvojka.
Kapela je znatelně, vedle Roberta Johnsona, ovlivněna Fred McDowellem, Bukka Whitem, Blind Willie Johnsonem a mnoha dalšími legendami Delty.
Osobním přístupem hudebníků, z nichž každý přidává do hudby své vlastní barvy a styl, je výsledkem blues, mající tu správnou hloubku, která je od špičkových bluesových bandů posluchači očekávána a za kterou jsou neskonale vděčni. Z této zkutečnosti pak zákonitě vyplývá to, že kapela přijde, zahraje a během 3 dnů je hotovo. Vše už je dávno zažito, pochopeno a plyne to z nich samo. Je to zvláštní stav mysli, jakási telepatie a souznění jednotlivých členů. Tyto stavy jsou navozeny hlavně při interpretaci blues, a to těmi co vědí a cítí.
Duo Alessio-Sergio je tvůrčím motorem kapely. Stává se například, že některé písně vznikají během několika málo chvil, třeba na pohovce v obýváku. Sergio ze sebe vysouká text, Alessio brnká riffy na kytaře, Gianluca k tomu přidá bicí a věc je na světě. Je to velice kreativní přístup, který citlivý posluchač při poslechu z alba cítí. Vždyť vše plyne tak lehce a samozřejmě.
CD je složeno především z delta blues, a to až na jednu výše zmíněnou vyjímku, delta blues vlastní provenience. Všechny vlastní písně, mimo folk-bluesové balady "Go Down Sun", samozřejmě včetně Pattonova standardu, jsou provoněny Deltou a říkají si o nesmrtelnost. A to je myslím pro jakoukoliv kapelu to největší vyznamenání.
Toto blues z Itálie, je dnes prostě již připraveno plně zazářit i mimo svoji rodnou zemi, a to nejenom v Evropě, ale kdekoli na světě. Prostě bluesová pecka !!
------------------------------------------------------------------------------------
new
Beards & Whiskey-Beards & Whiskey (2015)
Styles: blues-rock, southern rock, country rock, boogie, slide guitar, rockin' blues, biker blues
Label: self released Beards & Whiskey
Time: 43:35
Members: Rick Stabeno - vocals and acoustic guitar, Ryan McManimon - lead guitar, Jon Kalish - bass, Keith Schanbacher - drums
Tracklist:
01. Movin' Moonshine - 03:28
02. Bad Woman - 03:43
03. I Like Guns - 02:58
04. Hell and Back - 03:36
05. Modern Day Outlaw Bunch - 03:30
06. The Wild Bunch - 04:53
07. Fools Gold - 05:15
08. Kelly Creek (The Last Massacre) - 04:02
09. Blind Pig - 03:19
10. Everburn - 03:11
11. Fools Gold (Live at Parx Casino) 05:36
Beards & Whiskey je band žánrově podobný předcházejícím Coyote Bill s tím, že leží více v southern-rocku. Kvarteto vousáčů pocházející z amerického Southamptonu a působící v Philadelphii, na svém debutovém albu spojuje prvky blues, jižanského rocku, hard rocku a ostatních příbuzných stylů. Ten kdo má rád poctivý blues-rock s příměsí southern-rocku, ten si na tomto eponymním albu přijde na své opravdu více nežli vrchovatě.
Kapela Beards & Whiskey vznikla v červnu 2014 a hned po roce, od svého založení, o sobě dala velice důrazně vědět tímto svým debutem. Většina písní na něm má velký historický základ. Kreativní texty jejich písní, snad ani nemohou být o něčem jiném, než o Divokém západě, bitvách Severu proti Jihu, psancích, zbraních, či prohibici. Tím se jejich hudba bezpochyby stává v tomto smyslu hudbou velice originální. Troufám si tvrdit, že musí být ihned akceptovatelná a srozumitelná všem vyznavačům tohoto stylu, ať se jedná o jakékoliv místo na Zemi.
Všech 10 písní alba je originálních, jedenáctý titul "Fools Gold" je živou verzí jedné z nich.
Jakmile vložíte disk do přehrávače a dáte PLAY, okamžitě dostanete pěknou pecku v podobě otvíráku "Movin' Moonshine". Pěkně našláplá kombinace bluesrocku a southernrocku s výborným mužným vokálním projevem Ricka Stabena, který vás provází všemi následnými tituly alba. Úvodní skladba končí a posluchač je přesvědčen, že podobný nářez nemůže bezprostředně následovat. Opak je pravdou. "Bad Woman" je učebnicové tvrdé boogie, ze kterého by adepti, chtějící v budoucnu provozovat podobnou muziku, měli být povinně zkoušeni. Kvarteto vás však nenechá vydechnout i nadále a v podobě třetí, opět řádně nabroušené, "I Like Guns" těžkotonážní útok pokračuje. Zasloužené zklidnění se dostává posluchači s pomalou "Hell and Back", i když to je jen 'Do pekla a zpět '.
Smršť až heavy, je šestá "Modern Day Outlaw Bunch". I tak si však tento titul zachovává všechny atributy blues a jižanského rocku. Nádherné je následné boogie "The Wild Bunch", šlapající jak dobře promazaný stroj. Ryan McManimon v něm předvede, že ani práce s bottleneckem mu není cizí. Zklidnění číslo 2, s nádechem grunge, přináší sedmá "Fools Gold". Ta je v koncertní podobě pak ještě součástí tohoto CD, jako poslední titul alba, i když by tady v této formě už být vůbec nemusela. V duchu předcházejícího nářezu si vede "Kelly Creek (The Last Massacre)", ozdobená výborným kytarovým sólem a slide kytarou. V této činnosti pokračuje i devátá "Blind Pig". Dokladem, že se poctivý bigbít se dá hrát na tisíc různých způsobů, nám ukáže poslední studiový kousek "Everburn", trochu jinak, ale opět skvěle šlapající záležitost.
Když se to vezme tak nějak kolem dokola, řeknete si, že je to přece tak přímočará a svým způsobem jednoduchá hudba, že by neměl být problém to vystřihnout bez větších komplikací podobně. To je však velký omyl. K tomu, aby to znělo alespoň přibližně podobně, je třeba mít v sobě takovou malou drobnost a té se říká 'feeling'. A Slovanům se ho bohužel žalostně nedostává. A když už blues cítí, těžko se jim daří tento pocit přetavit v kloudné blues. Bohužel o nás to platí dvojnásob. Bez něj to bude pouze takové to plagiátorské bezpohlavní pidlikání.
www.youtube.com/watch?v=x1Fy3UHvJ8Q
www.youtube.com/watch?v=s04NTSXJYFY
------------------------------------------------------------------------------------
new
Coyote Bill (The Coyote Bill Boogie Blues Band)-Goodbye Raylene (2015)
Styles: blues-rock, boogie, dirty blues, slide guitar, rockin' blues, biker blues
Label: Little Class Records (30. 10. 2015)
Time: 46:36
Members: Coyote Slim (William Bartelt) - guitar, vocals, Skillet (Susan Barrett) - bass player, vocals, JB - drums
Tracklist:
1. Gutbucket Moan (4:00)
2. Goodbye Raylene (2:08)
3. Long Gone Song (3:33)
4. 69 Hi Way (4:18)
5. One Damn Minute (3:47)
6. Electrofried Boogie (3:57)
7. Coyote Blues (7:31)
8. Glass Cutter (3:13)
9. Kansas Peaches (5:07)
10. Flick My Switch (2:44)
11. Two Shots And A Rat (6:13)
1. Gutbucket Moan (4:00)
2. Goodbye Raylene (2:08)
3. Long Gone Song (3:33)
4. 69 Hi Way (4:18)
5. One Damn Minute (3:47)
6. Electrofried Boogie (3:57)
7. Coyote Blues (7:31)
8. Glass Cutter (3:13)
9. Kansas Peaches (5:07)
10. Flick My Switch (2:44)
11. Two Shots And A Rat (6:13)
Kořeny TCBBBB (neplést si s jazzy-funkovým Coyote Bill) jsou někde v okolí Chicaga, odkud hlavní postava William Bartelt aka Coyote Slim pochází. Na hudební scéně kapela působí od roku 2007, hlavně v oblasti Kansas City. Frontman Coyote Bill si vysloužil hudební ostruhy ještě před vznikem bandu, když nějaký čas udivoval okolojdoucí v KC metru svojí high-energy slide kytarou.
Kapela živě vystupuje po motorkářských barech, venkovských motorestech. Stejně tak vystoupí v klubech ve V.I.P. čtvrti, jako zahraje pro lidi bez domova někde na ulici. Její repertotár je směsí covers a vlastních titulů a vždy se při interpretaci drží svého zřetelného zvukového podpisu, ke kterému se trio dopracovalo dlouholetým živým hraním. Coyote Slim stále někdy vystupuje sólově a jeho projev je stejně energický a dirty jako spolu s bandem.
Kapela postupně stále více a více rozšiřuje oblast svého působení dále od Kansas City a vystupuje po celé oblasti amerického středozápadu.
Mimo hudebního působení se chvályhodně angažuje v organizaci C.O.P.P. Inc., která pomáhá komunitě bezdomovců v Kansas City.
TCBBBB byli nominováni na cenu 'Pitch Music Award' za nejlepší bluesový band roku 2010 a 2012 a několikrát vystoupili na 'King Biscuit Blues Festivalu v Heleně v Arkansasu. Všimla si jich i kritika a velice pochvalně se o kapele rozepsala v 'Big City Blues Magazinu' a 'KC Blues News'.
Ocenění 'Humanitarian Awards' se kapela dočkala za svoji humanitární činnost.
Jak píše kritika v časopise 'KC Blues News', měl by se při poslechu Coyote Bill vyžadovat bezpečnostní pás, je to totiž pro posluchače hodně divoká a nezmapované jízda. Blues tohoto střihu se líbí a dokáže zaplnit kluby a místa, kde kapela vystupuje a co je hlavní, vygenerovat pro žánr spoustu nových příznivců a fanoušků. Band je součástí nové generace bluesových tvrďáků, kteří dnes tlačí, někdy již lehce rorvrzanou káru blues, kupředu a přitom zcela hladce navazují na odkaz předešlých bluesových generací v tomto případě zcela zřetelně na Hound Dog Taylora.
Přesto že kapela je spolu už skoro 8 let, je album "Goodbye Raylene" teprve jejím debutem. Soubor investoval uplynulá léta hlavně do intenzivního koncertování. Díky sehranosti a dokonalé interpretaci, je albem velice chytlavým a posluchač s ním velice rychle souzní a identifikuje se. Obsahuje 11 skladeb, ve kterých je dominantní především dokonalá slide kytara Coyote Slima. Střídají se šlapající rockin' blues ala George Thorogood s propracovanými boogie, ve kterých je dán velký prostor především slide kytaře lídra kapely.
Umím si živě představit, jak asi dokáže band tohoto ražení, rozpohybovat svoje posluchače někde v klubu. Takto našláplé blues na vás nenechá nit suchou.
------------------------------------------------------------------------------------
George Leach-Just Where I'm At (2000)
Styles: blues-rock, dirty blues, garage blues, native, delta, slide guitar
Label: self released 2000
Members: George Leach - vocals, guitar, Keith Silver - bass. Ron Lemke - drums
Tracklist:
1 Young Enough 3:18
2 Sand In The Wind 3:36
3 Semiah 3:33
4 Just Where I'm At 4:28
5 Indian Blues 4:10
6 On My Mind 4:09
7 Making Love 4:32
8 Cross Roads 3:55
9 Indian Time
10 Both Sides 3:08
11 I Miss U 4:12
12 Dizzy Dog 4:39
13 Take Your Time 5:27
14 I Found Out Today 3:19
Nejenom nyní se na trhu s bluesovými alby objevují desky, které stojí za to vlastnit. Příkladem nechť je kanadský indián George Leach a jeho výborný debut z roku 2000 "Just Where I'm At".
Umělec je velká hvězda svého indiánského národa v oblasti Britské Kolumbie v Kanadě. Je už od počátku svojí kariéry držitelem mnoha kanadských hudebních ocenění.
George Leach se vyvinul v jednoho z nejvíce vzrušujících kanadských bluesových umělců dneška. Jeho talent a charisma je nesporné, hudební dílo vášnivé a neochvějně upřímné. Toto vše funguje především v propojení se svým publikem, na jeho koncertech.
Všechny výše zmíněné atributy přímo vyzařují i z tohoto jeho debutu s přiléhavým názvem "Just Where I'm At". Je prostě zrovna tam, kde má být.
Leach toho od té doby zcestoval mnoho, vystupoval i po klubech v Číně. Neúnavně vystupuje po klubech, festivalech, slavnostech, točí v televizi. Sklidil velký úspěch na prestižním festivalu 'The National Aboriginal Achievement Awards'. Hrál na pódiích s mnoha hvězdami a legendami žánru (Bo Diddley, Tom Cochrane, Robert Randolph, Doc Walker, Robbie Robertson, Trooper nebo Chilliwack). Jeho písně se hrají v rádiích po celé Kanadě i ve Spojených Státech. To vůbec není špatná bilance na dítě, které vzalo do ruky kytaru v požehnaném věku 16 let a učilo se hrát podle poslechu desek.
Debut obsahuje kolekci 14 kousků, z toho jsou 3 převzaté. Umělcův záběr je široký od snivých balad a pomalých blues (Semiah, Just Where I'm At, Making Love - Roberta Flack, Take Your Time - Sam Hunt, I Found Out Today, I Miss U ), přes senzační delta blues ( Young Enough, Indian Blues, Cross Roads - Robert Johnson , Indian Time). Zbývající 4 skladby (Sand In The Wind, On My Mind, Both Sides a Dizzy Dog) jsou výborná rockin' blues.
Napadá mě takový příměr, pokud by Lenny Kravitz hrál blues, vypadalo by asi tak nějak podobně.
------------------------------------------------------------------------------------
new
Mr. Airplane Man-The Lost Tapes (2015)
Styles: electric delta blues, juke joint blues, dirty punky blues, drivin' blues, garage blues, bluesrock, slide guitar, hypnotic, psychedelic, Lo-Fi, indie
Label: Dirty Water Records
Time: 40:28
Members: Margaret Garrett (guitar/vocals) and Tara McManus (drums/vocals/keyboards)
Tracklist:
01. Sun Sinking Low (3:29)
02. Tell Me Baby (2:41)
03. I Work Hard (5:25)
04. Travelling (2:54)
05. Sun Going Down (3:39)
06. Love Of Ivy (5:10)
07. Commit A Crime (3:47)
08. Lonesome Road (4:53)
09. Black Cat Bone (3:02)
10. Hangin On A Thread (5:23)
Margaret Garrett a Tara McManus, posluchačům na svém, již šestém řadovém albu nabízí sound, ve kterém se prolíná hypnotické punky-blues, dirty slide kytara, delta blues s příměsí prvotního garážového rock and rollu a s mnoha dalšími vlivy.
Tyto dvě křehké dívky z amerického Bostonu, se daly dohromady v polovině 90 let. V té době obě žily ve Frisku a pohybovaly se v prostředí místní bluesové komunity. V roce 1996 se přidaly po bok Marka Sandmana a jeho Morphine. Záhy se s ním vydaly na turné po USA, spolu s podobně zaměřenými soubory, jako White Stripes, Detroit Cobras, Holly Golightly, Hot Snakes, Yeah Yeah Yeahs, Blues Explosion, Dirtbombs a mnoha dalšími.
Již pod novým názvem 'Mr. Airplane Man' pak vydalo duo 4 alba a jedno EP. Vystupovalo v té době i v mnoha televizních pořadech a protagonistky se staly autorkami několika filmových soundtracků. Opakovaně vyrážely na úspěšná turné po Evropě, oblíbeny jsou zvláště v Británii, kde učinkovaly na BBC ve dvou Peel Sessions, legendárního Johna Peela.
Pak se dámy na čas stáhly úplně, aby se mohly věnovat svým mateřským povinostem. Toto mateřské období končí v prosinci 2014, kdy záhy po Novém roce vychází toto výborné album "Lost Tapes". Kuriózní je, že materál desky byl nahrán již na počátku jejich hudební kariéry, tedy v roce 1999 a 16 let ležel v šuplíku. Duo nahrálo tyto 'ztracené nahrávky' ve studiu The Money Shot, s pomocí Bruce Watsona z Fat Possum Records. Po oživení kapely koncem roku 2014 se dívky rozhodly, na podporu svého rozjezdu, vydat tento 'zapomenutý' materiál. Učinily tak na londýnském garážovo-punkovém labelu 'Dirty Water Records', počátkem letošního roku.
V současné době dívky brousí po hlubokém americkém jihu, obrážejí místní festivaly v Memphisu, Nashville a Clarksdale, objevily se letos i na prestižním výročním Deep Blues Festivalu v Jacksonu, MS. Nasávají tím do sebe atmosféru těchto, pro blues tak magických míst.
Snahou této dvojice 'blues-beltin’ babes' je, nasát do sebe co nejvíce atmosféru kolem Mississippi a získat inspiraci pro vydání dalšího alba.
Na CD najdeme deset titulů, z nichž 4 jsou původní a 6 převzatých - "Tell Me Baby" (Red Hot Chili Peppers), "Sun Going Down" (The Tea Party), "Love Of Ivy" (The Gun Club), "Commit A Crime" (Chester Burnett), "Black Cat Bone" (trad._Johnny Winter, John Copeland, Willie Dixon...) a "Hangin On A Thread" (metaloví The Letter Black).
Celé vzácně vyrovnané album zní odvážně, naléhavě a velice vzdušně. Je zřejmo, že obě hudebnice ctí především blues. Tento základ pak oplétají směsí juke joint blues, punku, delty, se špetkou popu. Je to o to pozoruhodnější, že se vlastně jedná o materiál z doby jejich hudebních začátků.
Kytara Margarety Garrett řeže, exploduje, pláče, chvílemi vás i pohoupá. Její neznělý hypnotický studený zpěv, jakoby k vám přicházel odněkud z hloubky. K tomu přičtěme impozantní bicí Tary McManus a máme na světě hudbu rozžhavenou do běla.
Není zbla důvodu těmto dvěma mladým ženám nevěřit, že to, co předvádějí je opravdová poctivá muzika, vycházející z hloubky jejich nitra, muzika co prvoplánově neklouže po povrchu věcí a směle se může postavit po bok jejich mužských souputníků.
------------------------------------------------------------------------------------