únor 2016

------------------------------------------------------------------------------------

new

Michael Messer's Mitra - Call Of The Blues (2016)
Styles:  delta blues, acoustic blues, raga guitar blues, world fusion
Label:  Knife Edge Records (5 Feb. 2016)
Members:  Michael Messer - vocals, slide and lap steel guitar, Manish Pingle - indian slide guitar (Mohan veena), Gurdain Rayatt - tabla
 
Tracklist:
01. You Got To Move (2:37)
02. Anyway The Wind Blows (3:28)
03. Rollin' And Tumblin' (4:48)
04. Bhupali Blues (5:31)
05. You Gonna Be Sorry (6:53)
06. Blue Letters (7:10)
07. Rolling In My Sweet Baby's Arms (3:37)
08. I Can't Be Satisfied (3:50)
09. Lucky Charms (6:45)
10. Sweetheart Darling (7:48)
 
V roce 2013 Michael Messer cestoval do Indie ke svému vystoupení na festival v Bombaji. Nedlouho před touto cestou se v Británii seznámil s jednou z vycházejících hvězd indické slide kytary (Mohan veena) Manishem Pinglem. Manish Michaela při příležitosti hudebního festivalu v Bombaji pozval do svého domova tamtéž. Za krátkou chvíli společného nočního hraní oba hudebníci cítili, že spojení hudby obou kultur je okamžité a přirozené. Přechody mezi blues a klasickou hindustánskou hudbou jsou, aniž by si toho někdo výrazně všimnul, přirozené a samozřejmé, jako kdyby spolu hráli po celá léta. Michael Messer opouštěl Indii s tím, že musí najít způsob, jak by mohli hrát opět společně.
Věci nabraly rychlý spád po šesti měsících v září 2013, kdy Manish Pingle přistál na letišti Heathrow, aby uskutečnili spolu s Messerem společný koncert v Troubadour Clubu v Londýně. Aby byl jejich koncert dokonalý, přizvali ještě jednoho z největších hráčů na indická tabla mimo Indii na světě Guardiana Rayatta, žijícího v Londýně. Gurdain neměl žádné zkušenosti s bluesovým stylem, ale stejně jako Manish o několik měsíců dříve, okamžité a naprosto přirozeně, se svojí hrou, zapadnul mezi tuto dvojici. Manish Pingle a Gurdain Rayatt, dva mistři indické klasické hudby, hráli delta blues a hill-country blues spolu s Michaelem Messerem, jako kdyby společně hráli celý svůj život. Návštěvníci tohoto jejich vystoupení v Troubadour Clubu byli té noci nadšeni z této unikátní fúze blues a hindustánské klasické hudby.
Posun nastal v dubnu 2015, několik dní po jejich prvním úspěšném turné po Velké Británii. Hudebníci se zavřeli v londýnském studiu Leif Storm k nahrávání svého debutového alba "Call of the Blues". Pouhé 3 dny stačily, aby trojice nahrála všech deset skladeb alba, a to živě, bez jakýchkoli příkras, samplů, mixů, či něčeho podobného. 
Debutové album vzniklo pod společným příznačným názvem 'Michael Messer's Mitra'. "Mitra" znamená přítel a je staroindickým hinduistickým bohem přátelství a spojenectví. 
Na albu se mistrovská inovátorská Michaelova kytara mísí spolu s indickými nástroji v jedinečnou fúzi blues a hindustanské klasické slide kytary a tabla. Výsledkem jsou rytmy něčeho opravdu speciálního. Je to víc, než jen další setkání hudebníků různých kultur. Je to červená nit, která se vine mezi jedinečným zvukem Messerovy kytary a vzrušujícím soundem hindustánské klasické hudby. Spolu s jejich vokály, tito muzikanti z opačných stran zeměkoule, vytvořili fascinující hudební cestu, která běží od břehů Mississippi, přes Londýn, až do Bombaje a k deltě Gangy. Americké tradicionály a bluesové standardy Roberta Johnsona, či 'Mississippi' Fred McDowella si skvěle rozumějí s indickou hudbou. A lze pravděpodobně věřit tomu, že pokud by tyto legendy měli možnost k tomuto přirozenému spojení dvou stylů, s nadšením by ho ocenily a přijaly.
Je to již 50 let, kdy došlo ke spolupráci Beatles s Ravi Shankarem, aby tehdy společně zkoumali a experimentovali, při jejich historickém setkání hudebních kultur. Nepochybuji o tom, že toto album je jedním z dosavadních vrcholů této cesty a stane se, přesto že vzniklo na samém počátku tohoto roku, jedním z nejvíce ceněných akustických bluesových alb roku 2016.
 
 
------------------------------------------------------------------------------------
 
Elam McKnight & Bob Bogdal - Zombie + Nation (2011, 2015)
Styles:  hill-country blues, juke joint, delta blues, acoustic blues, blues-folk, harmonica blues, rockin' blues, americana, dirty blues, slide guitar
Label:  Big Black Hand/indieExtreme/Desert Highway Records
Members: Elam McKnight - vocals, guitar, Bob Bogdal - harmonica, Tom Hambridge - drums
 
Tracklist:
01. Pojo's Place  (4:04)
02. Blues Makes Me Happy  (5:03)
03. Tom Cat Kitten  (4:38)
04. Zombie Fication  (4:43)
05. Red Wheel Barrow  (2:42)
06. 19 Days  (2:37)
07. No Hard Feelings  (5:58)
08. I Hate You  (3:32)
09. Brother To A Stone  (4:09)
10. Hocus Pocus  (4:39)
 
Oba jsou hudebníky, kteří si již vydobili renomé jako jednotlivci. Tady Elam McKnight a Bob Bogdal spojili svoje síly k vydání společného alba 'Zombie+Nation'. Na něm se prolíná především venkovské Mississippi blues z delty s jadrným hill-country a juke joint blues. 
"Zombie+Nation" bylo natočeno v Nashvillu, bez basy, pouze se k dvojici přidal Tom Hambridge na bicí. Všech deset písní napsal kytarista a zpěvák Elam McKnight. Už od McKnightova prvního alba "Braid My Hair" z roku 2003 bylo patrno, že je mimořádně talentovaným hudebníkem a skladatelem a tato deska to jen potvrzuje.
Vysokooktanovým blues a energií je nabit hned nevázaný otvírák alba 'Pojo's Place'. Triumvirát kytara-harmonika-bicí vyvolává velice masivní zvuk, znásobený robustním ženským sborem, vedeným zavedenou nashvillskou zpěvačkou Kim Morrison. "Blues Makes Me Happy" je další hill-countryová  jízda jak se patří. Tempo se zpomaluje, ale intenzita zůstává, to je třetí "Tom Cat Kitten". Zde naplno září harmonika Boba Bogdala. Při jejich hlubokých temných tónech nelze být v klidu. Vše opět vhodně doprovázeno ženským sborem. "Zombie Fication" je pomalá bruska se slide kytarou a dominantní kvílející harmonikou, vše je znovu pevně opřeno o zeď vokálu Kim Morrison. Následují dva folk-bluesové kousky "Red Wheel Barrow" a "19 Days", dopřejí posluchači trochu oddechu po divoké počáteční jízdě. Textově však až tak oddechové nejsou. Slyšíme v nich o těžkém životě na silnici, krutých ranách osudu, vystřízlivění a marných snahách o lepší budoucnost. Po tomto akustickém oddechu nás album skladbou "No Hard Feeling" vrací prostřednictvím hypnotické kytary a harmoniky zpět k větší intenzitě. Jednoznačně tady cítíme odkaz mistrů juke joint blues a hill-county blues Juniora Kimbrougha a R.L. Burnsidea. Následná "I Hate You" uhání neúprosně jako splašený vlak, chvílemi lehce v duchu Boba Dylana. Klasickou dvanáctkou, opět za podpory ženského sboru, je předposlední "Brother To A Stone". Opět můžeme oceňovat skvělou Elamovu slide kytaru a všudypřítomnou Bobovu harmoniku. 
V závěrečném akustickém delta blues "Hocus Pocus", které zní jako by Rory Gallagher ožil jen proto, aby si v něm zahrál a zazpíval, McKnight a Bogdal opět snížují energetickou hladinu, aby tak na závěr důstojně zabalili tento svůj mimořádně povedený společný hudební výlet. 
Po prvním poslechu "Zombie+Nation" jsem byl okamžitě přinucen dát si repete. Je to opravdu požitek poslouchat muziku tak vysoké kvality, která přestože ctí tradici blues, podniká i nenásilné hudební výlety za hranice žánru a činí tím tak nezbytné kroky k tomu, aby se i nadále vyvíjel a posouval žádoucím směrem.
Album Elama McKnighta a Boba Bogdala s nebluesovým názvem "Zombie+Nation" je bluesovým natolik, že je zcela jistě jedním z nejlepších alb tohoto bluesového segmentu v roce 2011.
Opravdu velice doporučuji.
 
 
------------------------------------------------------------------------------------
 
Delta G - Evolutionary Man (2015)
Styles: acoustic slide guitar, original and traditional Delta-style blues, bottleneck blues, acoustic blues, folk-blues, Piedmont blues, blues standards
Label:  self released November 16, 2015
 
Tracklist:
01. Evolutionary Man  (3:50)
02. Coming Home  (3:05)
03. Hellhound On My Trail (2:57)
04. I Love the Way  (3:56)
05. Got to Get Walkin'  (3:38)
06. Crawling King Snake  (3:27)
07. Falling Again  (4:29)
08. Walking Blues  (2:34)
09. Everybody Needs Somebody  (3:34)
10. Sittin' On Top of the World  (3:32)
11. One Kind Favor  (2:52)
12. Get On That Movin' Train  (5:07)
 
Pod názvem 'Delta G' se skrývá Marty Ytreberg, zpěvák a hráč na akustickou slide kytaru, žijící v Thajsku. Hledá inspiraci v klasickém delta blues a u legend Roberta Johnsona, Bukka Whitea, Son House a jim podobných. Kovový zvuk jeho slide kytary je přísně bluesový, ale přitom oduševnělý, složitý a velice zábavný. Marty Ytreberg je povoláním fyzik, srdcem však hudebník, který se vydal na složitou cestu sólového interpretátora především tradičního akustického delta blues. Celý svůj život hrál a cvičil na kytaru, aby svoji snahu a lásku k blues zúročil, pod hlavičkou 'Delta G', na tomto svém debutovém albu "Evolutionary Man". Mimo kytary používá Marty v některýck skladbách i jednoduchý strunný nástroj diddley-bow. Tak nějak asi zněla některá blues před devadesáti lety, kdy někteří černí bluesoví hudebníci, nemohoucí si dovolit kytaru, napnuli kus drátu mezi dva hřebíky na vrata od stodoly a pomocí hrdla láhve, či nože, vyluzovali podobné zvuky jako doprovod svých songů.
"Evolutionary Man" je příjemné album, které zahřeje u srdce především bluesové puristy a milovníky stokrát již slyšených a vždy znovu vyhledávaných klasických bluesových standardů Roberta Johnsona, Bukka Whitea, Blind Lemona Jeffersona, Boba McDilla, Waltera Vinsona a Lonnie Chatmona a mnoha dalších.