červenec 2015

-----------------------------------------------------------------------------------

new

Down Home Percolators-Down Home Percolators & Friends (2015)

Styles: delta blues, acoustic blues, boogie-woogie, classic blues, chicago blues
Label: L + R
Members: Klaus "Mojo" Kilian (vocal, harp, guitar), Bernd Simon (vocal, guitar) & Friends
 
Tracklist:
01. Ride On, Red, Ride On (3:32)
02. Sugar Mama (3:54)
03. Truckin' My Blues Away (3:36)
04. Phonograph Blues (6:06)
05. Mellow Apples (4:21)
06. I Done Woke Up (Feat. Holger Schultze) (2:51)
07. Sitting On Top Of The World (Feat. Holger Schultze) (4:09)
08. You're Humbuggin' Me (Feat. Holger Schultze) (3:07)
09. Please Don't Think I'm Nosey (Feat. Holger Schultze) (2:50)
10. Cold Hearted Woman (Feat. Frank Muschalle Trio) (2:14)
11. If It Ain't Me (Feat. Frank Muschalle Trio) (2:30)
12. Strange Things Happening (Feat. Frank Muschalle Trio) (4:39)
13. Eyesight To The Blind (Feat. Frank Muschalle Trio) (3:41)
14. I Don't Dig It (Feat. Frank Muschalle Trio) (3:10)
15. Think (Feat. Frank Muschalle Trio) (3:07)
16. As The Years Go Passing By (Feat. Bob Margolin & Frank Muschalle Trio) - Live (5:25)
17. If It Ain't Me Who (Feat. Bob Margolin & Frank Muschalle Trio) - Live (5:53)
 
Německé bluesové akustické duo Klaus "Mojo" Kilian a Bernd Simon, se tentokrát při nahrávaní nejnovějšího 3. řadového alba "DHM & Friends rozšířilo o věhlasné bluesové souvěrce, jak z Německa (Frank Muschalle Trio, Holger Schultze), tak i ve 2 titulech o slavného Boba Margolina.
Před lety jsem se neprozřetelně na webu šumperského Blues Alive pustil do diskuze o kvalitě české bluesové scény a jako příklad kvality jsem udal mimo jiných okolitých států i Německo z jeho bohatou bluesovou kohortou. Že se do mně pustili někteří čeští rádobyznalci, kteří se svým hudebním rozhledem pravděpodobně nepřenesli dál, než přes pár chronicky známých bluesových person, to už je evergreen typických českých chytrolínů, kteří rozumí všemu od fotbalu, až po muziku. Ale mimo nich se do diskuze dosti ostře zapojil i jeden z nejrenomovanějších bluesových hudebních kritiků u nás (nebudu jmenovat) a byl velice rozhořčen mnou uvedeným příkladem právě Německa. Ohnivě mi snažil vysvětlit, že zrovna naši západní sousedé jsou na tom vůči nám velice špatně, především stran kvality. Nechal jsem jeho argumentaci bez odezvy, protože by to byla planá diskuze. Jeho názor byl asi spíše než odborným hlediskem, veden averzí vůči všemu německému, což je disciplína v Česku velice populární. Ten kdo  blues trochu poslouchá, vybaví si jistě tucty kvalitních německých bluesových seskupení, či jednotlivců, kteří jsou plně srovnatelní s angloamerickou, potažmo světovou bluesovou hudební scénou a vydávají a prodávají svoje alba úspěšně po celém světě. Narozdíl od nás. U nás jsou, dle mého názoru, jediní 2 srovnatelní umělci, a to harmonikáři Charlie Slavík a Matěj Ptaszek (zapomněl-li jsem na některého jednotlivce či kapelu, nechť promine), který se nám navíc stěhuje kamsi do Jižní Ameriky. Ti jediní jsou jakž takž známí mimo Česko. Ostatní v to marně doufají.
Vše dosud napsané je důvodem, abych Down Home Percolators použil jako příklad výše zmíněného.
Ale zpět ke kapele., která provozuje tradiční blues 20.-50. let minulého století, a to v autentickém zvuku, zábavně, vášnivě a strhujícím způsobem.  Jejich předposlední CD "Homebrew" bylo oceněno Cenou  německého nahrávacího průmyslu.
Spolupráce Klause "Mojo" Kiliána a Bernda Simona začala před 25 lety v kapele v Matchbox Bluesband a už tehdy občas vystupovali v duu. V Matchbox Bluesbandu oba působí i nadále a jako duo se prezentují pod názvam Down Home Percolators. 
Bernd je nejen vynikající hráč na elektrickou kytaru, ale ovládá skvěle i fingerpicking na akustické kytaře. A Klaus "Mojo" Kilian se cítí v akustickém blues rovněž jako doma. Není mu cizí jak styl Sonny Terryho a Sonny Boy Williamsona, ale stejně doma je ve stylu Waltera Hortona a Little Waltera. Za svoji hru jsou oba skvěle hodnoceni, jak v nejprestižnějším německém bluesovém periodiku "Bluesmagazin", tak dokonce v nejstarším bluesovém časopise na světě, americkém "Living Blues", který napsal: "Kilian hraje velice působivě na harmoniku a zpívá lépe, než většina jeho evropských bluesových kolegů. Valivá kytara Bernda Simonse se kvalitou vyrovná kvalitě projevu Kiliana. Dnešní fanoušci akustického blues si opravdu příjdou na své." Bob Margolin, dlouholetý kytarista Muddy Waterse prohlásil po společném turné: ''hráli jsme stejně dobrý blues, jako kterákoli jiná kapela v USA."
Oba dva interpreti jsou odkojeni dlouhou kariérou u Matchbox Bluesbandu, jehož repertoár se pohybuje od tradičního chicagského blues, přes zemité down home blues, až k jeho čistě akustické formě. 
Nové CD  obsahuje 17 bluesových standardů, z nichž dvě poslední jsou na živo.
Úvodní blues "Ride On, Red, Ride On", kterou složil Louisiana Red a zpopularizoval ji Rory Gallagher, je skvělým vycizelovaným otvírákem alba. Druhá "Sugar Mama", je koncertem výborné Kilianovy harmoniky. Jako první ji nahrál Tampa Red a po něm mnoho dalších, jako Sonny Boy Williamson, Tommy McClennan, John Lee Hooker... Je jisté, že Tampa Red není jejím autorem, kolovala dlouho po americkém Jihu, než poprvé spatřila světlo světa na desce. "Truckin' My Blues Away" složila dvojice Fulton Allen/ J.B. Long pro Blind Boy Fullera. Bernd Simon se v ní blýskne svojím bezchybným fingerpickingem. Nádherné bluesové standardy se střídají jeden za druhým. Tak si můžeme vychutnat delta blues "Phonograph Blues" Roberta Johnsona, "Mellow Apples" Sonny Boy Williamsona, nebo Louisiana Redovo blues "I Done Woke Up".
Počínaje 7. skladbou se k duu přidávají "Friends". Holgera Schultze na kytaru v chronicky známém blues Waltera Vinsona a Lonnie Chatmona "Sitting On Top Of The World". "You're Humbuggin' Me" je kousek, který měl a má ve svém repertoáru Johnny Winter, Eddy Clearwater nebo Lefty Frizzell a je opět ukázkou skvěle zvládnuté Kilianovy harmoniky a obou doprovázejících kytar. Akustické Chicago blues "Please Don't Think I'm Nosey" budou zasvěcení asi nejvíce znát v podání Eddie Kirklanda. Tady končí učinkování Holgera Schultzeho a ke dvojici se ve studiu přidává až do konce Frank Muschalle Trio, navíc v posledních dvou titulech obohacené o učinkování Boba Margolina. Seskupení již nadále zní jako band, obohaceno o bicí, piano a basu. R&B "Cold Hearted Woman" zpopularizované Lowellem Fulsonem, či T-Bone Walkerem je toho důkazem. Následuje Dylanova věc z roku 1964 "If It Ain't Me". Jako 12 v pořadí pokračuje kolekce alba slow předělávkou gospelu Sister Rosetty Tharpe "Strange Things Happening". Výborné boogie-woogie piano Franka Muschalleho a opět skvělá harmonika Kiliana rámuje blues Sonny Boy Williamsona II "Eyesight To The Blind". Boogie woogie i nadále pokračuje Big Joe Turnerovou verzí "I Don't Dig It". Aretha Franklin a Blues Brothers měli ve svém repertáru soulový kousek "Think", který je pro potřeby DHP na CD přetaven do bluesové podoby. 
Příchod Bobyho Margolina v posledních 2 titulech je ihned zřejmý. Jak jeho typickou kytarou, zpěvem, tak repertoárem. Oba tituly jsou jako live záznam z jejich společného turné. Předposlední skladbu autora Dona Robeyho "As The Years Go Passing By" má mimo Margolina v repertoáru nespočet bluesových umělců, mezi nimiž je Peppermint Harris, Fenton Robinson, Albert King, Eric Burdon a mnoho dalších. Kolekci uzavírá svižné Chicago blues Jimmy Rogerse "If It Ain't Me Who".
Na závěr snad jen přání. Kéž by si některá z amerických bluesových star pravidelně vybírala pro svá turné některou z tuzemských bluesových kapel.

------------------------------------------------------------

Hans Bollandsås-Victory Today (2011)

Styles: modern electric blues, rockin' blues, soul, Norwegian music, mellow blues, pop
Label: Columbia, Day 1 Entertainment, Sony Music
 
tracklist:
01. Moments   
02. Convertible Candy  
03. Victory Today 
04. You & I   
05. Hoochie Coochie Man   
06. Yet Another Day   
07. Too Long Now   
08. Do You Want Me   
09. Rescue Me   
10. The Last Time   
11. Nobody´s Fault But Mine
 
Hans Wågbø Bollandsås (narozen 28.října 1980 v Melhusu, Sør-Trøndelag, Norsko) je norský zpěvák, skladatel a kytarista. Svou popularitu získal, když vyhrál norskou verzi X Factoru v roce 2010 a navíc vyhrál národní soutěž bluesových kytaristů v Norsku. Před jeho úspěchem v X Factoru, Bollandsås složil a nahrál několik písní jako nepodepsaný sólový umělec, a byl členem skupiny "Jumpin’ Jerry & The Blue Healers".
Toto jeho debutové album bylo vydáno 1. dubna 2011, následné "Small Town" 30. března 2012, třetí v norštině zpívané "Radioglyserin" (2013) a zatím poslední "Confession" (2014).
Příklad tohoto hudebníka, který prošel talentovou soutěží X Factor je signifikantní pro porovnání s 'hvězdami', které se urodily z české verze této soutěže. Ty mimo toho, že v současnosti obrážejí různé mejdany, nechávají se vidět ve všelikých V.I.P. slátaninách, nebo objíždějí okresní estrády a podnikové večírky, aby alespoň nějaký obolus vytěžili ze své pseudopopularity, ve zpěvu nemají co nabídnout. Hned po soutěži se jich chopí dravci z nahrávacích firem a snaží se co nejrychleji vydělat na jejich hezkých tvářičkách, a to tím, že pro ně obstarají horkou jehlou šitý zhovadilý repertoár. Český posluchač zkousne všechno, vždyť je k tomu intenzivně veden dramaturgy skoro všech českých rádií, kteří posluchačům předkládají ty nejšílenější hovadiny, a ty pak neustále dokola 'jako u Němečků' slyšíme z éteru a vymívají mozky těch, kteří tyto braky považují za kvalitu. Nejhorší na tom je, že výše zmíněných hudebních konzumentů je v tomto státě pravděpodobně většina. Samozřejmě totožný přístup je s úspěchem praktikován u všech komerčních televizí, veřejnoprávní k tomu má bohužel rovněž zeširoka nakročeno. 
Ale to jsem se nechal unést a odbočil jsem.
Chtěl jsem tím říct, že nejenom v Norsku, ale ve všech státech na západ od nás, jednak fundovaná a neovlivněná porota vybírá opravdu ty nejlepší, aniž kouká na to, jaký účes, či postavu má daný interpret a pak je výsledek takový jako třeba u Hanse Bollandsåse.
Ten na této svojí debutové desce nabízí kvalitní muziku. Samozřejmě že u někoho, kdo vyhrál talentovou soutěž, musí album obsahovat písně, které na ní presentoval ("Victory Today", "Moments"). To jsou nekonfliktní folkovo-soulové skladby, které bych já sice nevyhledával, ale beru je jako úlitbu soutěži, která umělce 'udělala'. Na druhé straně jsou zde bluesrockové pecky "Convertible Candy" a "Do You Want Me". Nejchutnější kousky alba, výborné Dixonovo "Hoochie Coochie Man" a neméně skvělé Blind Willie Johnsonovo "Nobody Fault But Mine" jsou sladkými jahůdkami alba. Zbytek skladeb desky jsou lehce popové kousky, u kterých je patrný vliv typického severského hudebního písničkového stylu, Beatles a amerických soulových interpretů. Ale i ony mají svojí kvalitu a jistě je ocení posluchači více středněproudých žánrů.
Přemýšlím co by se asi stalo, kdyby nějakou kvalitně zazpívanou dixonovku na svém debutu vystřihl některý z českých účastníků talentových soutěží. To by byl velký šok jak pro mne, tak pro naši umělecky vycizelovanou hudební veřejnost.
Ale to se samozřejmě bohužel nikdy nestane, protože jednak naše ctěná porota o tomto pánovi pravděpodobně nikdy neslyšela a jednak jim ani není dovoleno protěžovat podobné 'úlety', navíc by asi zpěvák, který by s něčím podobným přišel, neměl náležitě vysoké číro a dostatečně ztepilou postavu.
------------------------------------------------------------------------------------

Holly and Jon-1929:  The Summit Sessions (2012)


Styles: acoustic blues, folk-blues, roots, slide guitar, stand up bass and vocal harmonies, singer/songwriter

Label: Indys ( CDBY )
Members: Holly Hyatt - vocals, upright bass, Jon Burden- vocals, all guitars
 
 
Tracklist:
1. Back to 1929        5:23 
2. If I Had Possesion        3:15 
3. I Can't Sleep        4:35 
4. Come On in My Kitchen        4:43
5. Leavin' Blues        3:35
6. Heartbreaker Blues        5:57 
7. The Resurrection of Gonzo        1:47
8. They Is Us        3:10 
9. Wash Over Me    5:03
10. Home Reno Blues        5:34
11. Black Crow        4:56
 
Kanadské folk-bluesové duo vydalo v roce 2012 toto svoje 3 řadové album, obsahující 9 řemeslně perfektně zvládnutých originálů, plus dva převzaté standardy Roberta Johnsona ("If I Had Possesion", " Come On in My Kitchen"). 
 
Holly HYATT je od přírody přirozená zpěvačka. Narodila se s hudbou v krvi. Má vrozený smysl pro melodii, formu a rytmus, zejména však pro blues. Je zdatná jazzová, countryová i moderní folková zpěvačka, ale blues je místo, kde se cítí nejlépe a kde její projev nejvíce vyniká. Dá se říci, že má zvládnuty perfektně všechny hudební styly, stojící u kořenů moderní hudby. Holly se vlastně pokoušela zpívat a skládat již ve svých 5 letech a její začátky v zábavním průmyslu se datují od jejich devíti let. Začala hrát na basu na základní škole, hrála na ni a zpívala v různých jazzových combech a zpívala jazz, swing a blues s velkou školní kapelou na střední škole. Holly dva roky studovala jazz / bluesový zpěv u vokální instruktorky Laury Landsberg poté, co na ně dostala stipendium. Později se zapsala do post sekundárního hudebního programu, kde pokračovala ve studiu hlasového projevu pod vedením Cheryl Hodge. Díky tomu všemu a svému velkému talentu, se ještě jako středoškolačka, mohla zúčastnit renomovaných hudebních festivalů a vystoupit po boku např. Charlie Musselwhitea, Blackie and The Rodeo Kings, Colina Lindena, Stephena Fearinga, Toma Wilsona a mnoha dalších umělců.
Ačkoli blues je hlavním stavebním blokem jejího vokálu, v jejím hlase se dají vypozorovat i vlivy zpěvaček různých hudebních žánrů, zejména jazzu. Můžete slyšet náznaky Billie Holiday a Dinah Washington, současných umělkyň Bonnie Raitt, Evy Cassidy a Susan Tedeschi. 
Hlas Holly je popisován jako kombinace zpěvu Arethy Franklin a Evy Cassidy. Je jednou z nejslibnějších mladých ženských, rozvíjejících se bluesových zpěvaček, na současné americké bluesové scéně a můžeme se jen těšit, co nám její, snad dlouhá, hudební kariéra přinese.
 
Jon BURDEN byl rovněž ovlivněn hudbou již od útlého věku. Prvních devět let svého života strávil v Anglii, kde často bavil zúčastněné diváky na koncertech komunity, které byly organizovány jeho babičkou. Byl stejně jako Holly velice talentovaným hudebníkem, učil se na klavír a akordeon a hrál na housle v orchestru, který nahrával hudební zvukovou stopu pro němé filmy. Byla to jeho babička, která mu koupila první kytaru a ukázala mu první jednoduché akordy.
V 60. letech se jeho rodina stěhovala do Kanady a tady se stalo několik stěžejních věcí, které Jona ovlivnily v jeho hudebním směřování. Tím prvním byl koncert Freddie Kinga. Až do tohoto okamžiku hrál a poslouchal kapely jako Creedence a Stouny. Poté, co viděl Freddieho, který otevíral koncert pro Grand Funk, jeho hra, zpěv, jeho pocení a hudba vytékající z Freedieho duše ho natolik zasáhla, že si uvědomil že právě viděl něco opravdu skutečného a opravdového. Bylo to pro něj jako zjevení. Nemohl už ani sledovat hlavní hvězdy poté, co slyšel Freddieho. Pomyslel si, že právě viděl pána, všichni ostatní bledli ve srovnání s ním. Bylo mu jasnél, že by chtěl po zbytek svého života hrát stejnou hudbu, kterou zrovna slyšel.
Druhou věcí, která na něj měla vliv, byla účast na koncertě Willie Dixona s jeho Chicago All-Stars s Big Walterem Hortonem jako hostem na harmoniku. Toto vystoupení na něj zapůsobilo podobně jako u Kinga.
A tou třetí byl koncert Joe Cockera v Edmontonu v polovině 70. let, na kterém mu učaroval projev Cockerova kytaristy Cornella Dupreeho.
Jon hraje profesionálně od počátku 70. let a za tuto dobu si vybudoval svůj vytříbený kytarový styl, který v sobě skrývá, stejně jako zpěv Holly, všechny vlivy, které měly vliv na vznik americké hudby.
 
Již název alba "1929", nás přenese do 20. let minulého století, na hluboký americký jih, kde se v sobotu večer lidé po celotýdenní práci na poli, scházeli k hudbě a za zábavou. 
Zároveň tím dvojice chtěla vzdát hold prvním bluesovým průkopníkům té doby, kdy došlo ke startu celého bluesového boomu. Oba umělci jsou hluboce ovlivněni akustickým blues a roots music. Naším cílem bylo představit tento styl hudby moderním způsobem a zároveň zůstat věrný kořenům.
Většina písní byla zaznamenána živě na první dobrou. Album zahrnuje celou řadu stylů od field hollers, delta blues, gospelu a country blues.
Jedná se o hudební projev té nejvyšší kvality. Holly Hyatt vás okouzlí svým vášnivým, oduševnělým, melodickým hlasem a Jon zase citlivým kytarovým doprovodem, kvalitním vokálem, který se skvěle doplňuje se zpěvem Holly. To oboje pomáhá vyniknout jedinečné Holly a umně koloruje všech 11 titulů alba.
I když o tomto akustickém bluesovém duu pravděpodobně český bluesový posluchač nikdy neslyšel, stojí za to si toto album poslechnout a garantuji vám, že budete stejně okouzleni jako já.
 
------------------------------------------------------------------------------------