červen 2015
-----------------------------------------------------------------------------------------
JAKE MATSON-Comin' Home (2000)
Styles: delta blues, slide guitar, harmonica blues, modern electric blues, pre-war blues, acoustic blues, National reso-phonic guitar
Label: Storyville Records (released: May 13, 2000, recording date: April 19, 1999 & April 20, 1999)
Members: Jake Matson - guitar, resophonic guitar, vocals, Barry Levenson - guitar, Rick Reed - bass, Larry David - harmonica, Dave Kida - drums, piano ??
tracklist:
01 - Goin' To Take Some Time
02 - Death's Limousine
03 - Savannah Town
04 - Ramble On
05 - Crossroad Blues
06 - Blind Willie's Medley
07 - Deployment Blues
08 - Raise Up Mama
09 - Preachin' Blues
10 - Vacaville Prison Blues
11 - Little Bird
12 - You Gonna Need Somebody On Your Bond
Tenhle bílý chlapík, poloviční Portoričan, z Minnesoty je biograficky tak trochu nepolapitelný. Jmenuje se vlastním jménem Javier Matos a skoro žádné ze 4 alb, na kterých hudebně participuje, nevydal pod stejným jménem. Tento sólový debut pod uměleckým pseudonymem Jake Matson, v roce 2009 spolu s kapelou Doghouse Lords CD "Diggin' at the Doghouse" a 2010 a 2015 alba "Lost in Loretto" a "Born To Ramble" se svojí nejnovější partou Javier & The Innocent Sons.
Ne tak často se stane, že vám někdo svojí hudbou vyloženě podsekne nohy. Ale u tohoto Matsonova již 16 let starého debutu, který se mi dostal do ruky až teď, se mi to zase jednou přihodilo. Jako by se ten chlap již narodil s 'National resophonic guitar ' v ruce. Jeho silný planoucí kytarový projev, podpořený a solidním sebejistým vokálním projevem, z tohoto alba dělá něco mimořádného. Při prezentaci klasických témat se nedrží opotřebovaných klišé, ale tato svojí hrou rozbíjí, vkládá do nich hodně ze sebe a pak je zase pěkně složí dohromady, aniž jakkoli poplive 'mistrův odkaz'. A se samozřejmostí je udivenému posluchači předhodí zpět. Výsledek je natolik silný, že tomuto 'hříšníkovi' je okamžitě odpuštěno. A jeho vlastní příspěvky kvalitu kolekce nijak nesnižují, ba naopak, ta působí zcela vyrovnaně, prosta písní, u kterých má posluchač tendenci použít pokyn na jejich přeskočení. Toto je zvláště podivuhodné proto, že tato deska je jeho debutem, a to debutem zcela mimořádným, nebojím se říci geniálním. Proč tomu tak je jsem již nastínil při minulých recenzích. No samozřejmě tím, že se člověk nenaučí pár akordů a jde se s nimi kamsi předvádět, ale poctivě vše nadře a pak se po nezanedbatelnou dobu tluče se svým vystoupením po všech čertech, aby se vyhrál a přesvědčil sebe i okolí, že na to opravdu má.
Jeho otec v něm roznítil jeho lásku k blues. Blíže se s ním seznamoval přes obrovskou sbírku bluesových desek svého otce. Od 6 let Matos hrál na basový klarinet a saxofon ve škole, po níž pak odešel studovat teologii na North Central Bible College, v Minneapolis. Časem počal být zmatený a uvědomil si, že odevzdání se Bohu není to, čemu by se chtěl obětovat celý svůj život a udělal to, co mnoho mladých mužů jeho věku, dal se do armády. Ale ještě předtím začal se studiem hry bluesových patriarchů Roberta Johnsona, Muddy Waterse, Little Waltera a dalších. Koupil si CD box Roberta Johnsona, jeho notové tablatury a na mnoho dní se zamknul ve svém pokoji. Odtud definitibně vyšel, až když měl skladby Roberta Johnsona perfektně zvládnuté. Po narukování v roce 1993 pak Matos hrál po práci blues na ulicích, vystupoval v klubech, zprvu pod svým vlastním jménem, později pod jedním z jeho dalších uměleckých jmen Big Joe Slaughter.
Koncem 90. let odchází z armády a stává se plně profesionálním umělcem. Prokřižoval se svým vystoupením celé Spojené státy, a to doslova ze severu na jih a z východu na západ. Pak se upsal prestižnímí dánskému jazzovému hudebnímu labelu "Storyville Records" a v roce 2000 vydává toto album, v produkci slavného Karla Knudsena, který předtím neprodukoval nikoho menšího, než-li byla Billie Holliday nebo Duke Ellington. A je to samozřejmě na soundu alba více než zřejmé. Je zvukově až puntíčkářsky vycizelované, což spolu s hrou Javiera Matose a celé kapely album zvedá o další hodnotový stupeň.
Sám Javier říká, že neudělal nic jiného než, že se jen vnitřně a hudebně identifikoval s lidmi, jako je Charlie Patton, Mississippi John Hurt, Blind Willie Johnson, Son House, Robert Johnson, Howlin´Wolf nebo Elmore James.
Z 12 písní alba je 7 původních Matsonových, jedna je Barry Levensona, známého to bluesového kytaristy a zpěváka, který mimo toho, že dodal 1 píseň, na albu i hraje. Po jedné jsou na desce převzaté kousky od Roberta Johnsona (Crossroad Blues), Mississippi Johna Hurta (Raised up Mama), Sona House (Preachin' Blues) a "You Gonna Need Somebody on Your Bond" Blind Willie Johnsona.
Album otevírá senzační Matsonova "Goin' to Take Some Time", kde mu sekunduje na harmoniku Larry David. Ve druhém titulu hypnotickém Levensonově blues "Death's Limousine" se představí celá kapela a střídá se na ní se svými sóly Matos spolu s Levensonem. Old- time blues s doprovodem klavíru je následná "Savanah Town". Nervní harmonika, boogie-woogie piáno a Javierův zpěv a kytara, to je "Rumble On". "Crossroads Blues" je jeden z kousků, kde nejvíce vyniká sólový projev Madsena. I když tuto johnsonovku každý bluesový příznivec zná na tisíc způsobů, vždy se najde verze, která vás rozpálí. A toto je tento připad. "Blind Willie's Medley" je Madsenovým originálním delta blues a opět si můžeme vychutnat jeho úžasnou resophonickou kytaru. Duo kytar Matsona a Levensona, které podporuje Davidova harmonika, to je "Deployment Blues". Křehká blues-folková je Hurtova "Raised up Mama", která nás zklidní před vrcholem alba standardem "Preachin' Blues". Při jeho poslechu posluchač neví kam dřív skočit, zda obdivovat nadpozemskou resophonickou kytaru Javiera, či jeho expresivní zpěv. Nejlépe je se nechat tímto našlápnutým blues zcela prostoupit, ať působí svojí léčivou energií. Další v pořadí je nádherné Madsonovo slow blues "Vacaville Prison Blues". Je z něj cítit Muddy Waters na sto honů. Nasazenou laťku nepodleze ani předposlední opět původní delta blues "Little Bird". Vždy jsem měl za to, že Glenn Kaiser spolu s Darrellem Mansfieldem dávají Blind Willie Johnsona nejlépe ze všech současných bluesových umělců, ale tato verze "You Gonna Need Somebody on Your Bond" Jake Matsona a Larry Davida je neméně dobrá a důstojně tak završuje toto mimořádné album.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
new
GEORGE THOROGOOD AND THE DELAWARE DESTROYERS-George Thorogood and The Delaware Destroyers (vinyl 1976, CD released 15th June 2015)
Styles: hard drivin' blues, rockin' blues, blues-rock, acoustic blues, slide guitar, Texas blues, high-energy boogie blues
Label: Rounder Records (very limited edition)
Members: George Thorogood - vocals, electric guitar, harmonica, Ron Smith - guitar, Jeff Simon - drums
Tracklist:
01 – You Got To Lose 03:23
02 – Madison Blues 04:27
03 – One Bourbon, One Scotch, One Beer 08:29
04 – Kind Hearted Woman 04:22
05 – Ride On Josephine 04:23
06 – Can't Stop Lovin' 03:35
07 – Homesick Boy 03:16
08 – John Hardy 03:32
09 – I'll Change My Style 04:09
10 – Delaware Slide 08:04
11 – Goodbye Baby (Bonus Track) 03:26
George Thorogood (narozený 24. února 1950) je americký bluesrockový hudebník z Wilmingtonu v Delaware. Jeho "high-energy boogie-blues" se svým zvukem stalo jádrem bluesrockového dění 80. let. Pomohl popularizovat starší skladby amerických bluesových ikon. Thorogood začal svou kariéru na počátku 70. let jako sólový akustický umělec ve stylu Roberta Johnsona a Elmora Jamese. Nicméně brzy založil se svým spolužákem Jeffem Simonem kapelu "Delaware Destroyers", s níž se vydal cestou elektrického blues.
'Rounder Records' s velkou pompou uvolnil zvláštní vydání vinylového eponymního LP s názvem "George Thorogood and The Delaware Destroyers", což je originální mix George Thorogooda a jeho Destroyers, zaznamenaný jako jeho debut v roce 1976. Tato vzácná kolekce navíc obsahuje jako bonus nikdy nevydanou píseň "Goodbye Baby". Titulní fotografií alba je první snímek George Thorogooda pořízený pro potřeby obalu desky.
Po vzoru Hound Dog Taylora, velkého to oblíbence Thorogooda, je koncipována i sestava pro nahrání tohoto prvního sezení-dvě kytary a bicí.
Oficiální první opět eponymní album "George Thorogood and The Destroyers", vydané v roce 1977, až po pořízení tohoto záznamu, zahrnovalo ve své sestavě již i basáka Billa Blougha, který se ke kapele přidal několik měsíců po pořízení tohoto syrového sessions. Chemie mezi hudebníky byla od počátku tak silná, že dodnes zůstal pohromadě z původní sestavy jak Thorogood, tak i Blough a Simon.
Scott Billington vicepresident 'Rounder Records' a jeho zakladatel Ken Irwin vzpomínají na mix syrovosti a bezprostřednosti, s jakou George hrál živě ve studiu při pořizování tohoto záznamu. Album je chybějící kapitolou historie kapely, kterou RR nyní nabízí jejich fanouškům. Tento záznam Thorogooda a Delaware Destroyers (jak se původně kapela nazývala) , je remixován z pásku, nahraném na 24 stopém magnetofou Paula Q. Kolderie, legendárního to producenta, který mimo jiné proslavil třeba Radiohead, Warrena Zevona a Pixies. Scott Billington dodává, že nejvíce překvapující aspekt tohoto alba je síla Georgeova výkonu, jeho hra a přesvědčivý hlas, kterými prezentoval skladby svých vzorů. Je to něco, o co každá kapela léta usiluje, většině se to ani nepodaří a George to má v sobě od samého počátku.
"George Thorogood and The Destroyers" se stali zavedenou americkou hudební institucí, nesoucí odkaz "rockenrolu bez příkras" z jednoho století do druhého. Když kapela hrála své první koncerty v polovině 70. let, některé Thorogoodovi vzory jako Chuck Berry, Bo Diddley a John Lee Hooker byly ještě aktivní. On přidal k jejich odkazu svůj repertoár nových blues a boogie, které jsou již dnes klasikou. Thorogood tady je jako jeden z oddaných stoupenců kořenů americké hudby. Některé z písní tohoto alba zůstávají součástí koncertů kapely dodnes.
Album se skládá z 11 titulů a obsahuje i části komentářů hudebníků mezi jednotlivými skladbami.
Není myslím potřeba se zabývat jednotlivými tituly, fanoušek Thorogooda a nejenom on, bude nesporně velice nadšen z poslechu tohoto syrového setu jako celku, a to bez vyjímek.
www.youtube.com/watch?v=ZdVRxJk7AXY
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
new
SCOTCH HOLLOW-Raging Bull In a Chicken Wire Pen (2015)
Styles: delta blues, slide guitar, country blues, acoustic blues
Label: self released Scotch Hollow
Members: Mark (guitar, vocals) and Carley Verbeck (vocals, percussion)
Tracklist:
1. Intro 0:45
2. Burn Cruise 3:13
3. No Trying 2:54
4. Shoe String Blues 3:30
5. Leaving Song 3:38
6. The Curtain 3:12
7. W.W.W. Blues 6:09
8. Raging Bull in a Chicken Wire Pen 3:15
9. Blue Blue Sky 3:39
Vždy udělá člověku velkou radost, když při poslechu některého alba narazí na něco mimořádného, alespoň z mého pohledu. Tím mimořádným objevem je pro mne v této chvíli nejnověji dvojice Mark a Carley Verbeck z Chicaga a jejich druhé album "Raging Bull In a Chicken Wire Pen".
Tato dvojice skovaná pod názvem "Scotch Hollow" se setkala při studiu na 'Berklee College of Music'. Mark se narodil a vyrůstal v oblasti Apalačských hor v Pennsylvánii a hrál původně s punk rockovou kapelu. Carey pochází z Kansas City a měla blíže spíše k jazzu a blues. Dvojice se spolu přestěhovala do Nashvillu a odtud vyrážela ke svým cestám za vystoupeními. Mark si však posléze přemírou hraní přivodil velice těžký zánět šlach na ruce a léčení si vyžádalo skoro 2 roky. Když se dal do pořádku pár se rozhodnul změnit působiště a odstěhoval se do Chicaga, aby zde počal s novou etapou své tvorby. Jak se jim to podařilo o tom vypovídá toto album.
"Scotch Hollow" jde k akustickým kořenům blues, nesoucím v sobě odkaz Big Mammy Thorton, Doc Watsona, nebo legendárního Mississippi Fred McDowella. Je to fascinující spojení down-home delta blues, staromódního 'old-fashioned country' a hedvábného vokálu Carley. Jak napovídá název kapely, je to muzika hladká jako hlt váší oblíbené whisky.
Na albu najdeme 9 původních skladeb, kdy za doprovodu Markovy kytary převládá silky zpěv Carney, někdy ve dvojhlasu s Markem. V některých okamžicích zpívá Mark Verbeck i sám.
Album je učebnicovým příkladem, kdy lze s minimem prostředků dosáhnout maximálního účinku a kvality. Vše se ovšem odvíjí od brilantního oduševnělého vokálního projevu a samozřejmě to vše musí být nutně doplněno skvěle technicky zvládnutým kytarovým doprovodem, který se umí variabilně přelévat od delta blues, přes finger-picking techniku, až k náladě old-time music. Toto vše oba vrchovatě naplňují a na skvělém výsledném dojmu se podílejí rovným dílem.
Album po krátkém nápaditém intru na vás vyplivne hned jednu z nejlepších písní alba "Burn Cruise". Dojímavý vokál Carley a kytarový doprovod Marka na rezophonickou kytaru je opravdovou lahůdkou. Posluchač si jistě pomyslí, že na začátek alba se většinou dává ta největší pecka jako otvírák, aby se posluchač udržel v napětí a naději, že podobné bude následovat. Zhusta tomu tak není, což v případě "Scotch Hollow" neplatí ani náhodou. Potvrdí vám to hned následná "No Trying", delta blues s Markovým expresivním zpěvem, výbornou slide kytarou, to vše protkané sametovým hlasem Carley Verbeck. Úžasný zpěv v celé své kráse předvádí zpěvačka v bluesfolkovém "Shoe String Blues". Rezophonickou kytaru bere Verbeck opět do ruky v delta blues "Leaving Song". Skvěle sladěný dvojhlad je samozřejmostí. Z něj jako šlehnutí bičem vystřeluje Carleyin zpěv. Opět ve dvojhlasu plyne šesté, jak jinak než delta blues "The Curtain" a bez jakýchkoli pochybností posluchače okamžitě přesvědčí, že tato dvojice nemíní slevit z nastavené kvality ani trochu. Přichází totiž vrchol alba "W.W.W. Blues". Nádherné slow delta blues znějící přesně tak, aby spolehlivě vyvolalo husinu na těle každého z milovníků tohoto žánru. Předposlední titulní folkbluesovou "Racing Bull in a Chicken Wire Pen" vystřídá lehce najazzlá závěrečná "Blue Blue Sky", která je opět ukázkou úžasného pěveckého umění Carley Verbeck a důstojně završuje toto mimořádné album.
Když někdo z mladých začínajících muzikantů vyprodukuje album jako je toto a není jich díky bohu málo, můžeme my staří kozlové v klidu při poslechu takovéhle nádhery rozjímat s vědomím, že o budoucnost blues je dobře postaráno.
www.youtube.com/watch?v=MAmS36iJOMc
www.youtube.com/watch?v=6cYgp84p41I
www.youtube.com/watch?v=SVzkJ5-qp5I
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
BLIND DAN SMULLYAN a.k.a. HAMBONE SYKES-Volume 1: A Shadow on the Wind (2009)
(Original 1931 recordings !!!!)
Styles: pre-war blues, country blues, delta blues, acoustic blues, slide guitar blues
Label: Ripe Durian Records
Tracklist:
1. Dan Bo's Weary Blues (Just Don't Feel Much Like It Today) 3:08
2. Have You Any Work for Me? 3:00
3. Like a Poor Man Loves His Dog 3:10
4. A Gatherin' on the Levee 3:09
5. A Shadow on the Wiind 3:19
6. New York City Blues 3:16
7. Bring It on Home 2:39
8. Dead Stop Goin' 3:23
9. When I Get Back on My Feet Again 2:47
10. Honey Bear Blues 3:09
11. Rounder's Road Blues 3:10
12. Lost Blind Man's Blues 3:53
Je fantastické, že i v dnešní době se dá v hudbě, potažmo v blues, objevit z dávné minulosti něco, co kdesi dlouho leželo nepovšimnuto a zapomenuto, zvláště když se jedná o zjev tak ojedinělý jako je Blind Dan Smullyan.
Písně tohoto obskurního zapomenutého bílého bluesmana židovského původu, které jsou na tomto CD, jsou částí 2 hudebních sekvencí uskutečněných v květnu a červenci 1931 v Chicagu.
Příběh tohoto bílého mississippského bluesmana, který mimochodem nebyl slepý, o tom jak se tyto nahrávky vznikaly, je fascinujícím svědectvím sociálních a kulturních dějin Ameriky první poloviny 20. století.
Dan se narodil v newyorském Brooklynu roku 1908 jako syn židovských přistěhovalců, kteří přišli do Ameriky z oblasti Baltského moře v severní Evropě. Jeho otec Samuel provozoval obchod s drogistickým zbožím na Lower East Side na Manhattanu. V roce 1916 Samuel obdržel dopis od svého bratrance, který se usadil v Jacksonu v Mississippi o několik let dříve a vlastnil tam dosti úspěšný obchod a navrhnul mu, aby se Samuel s rodinou přestěhoval do Mississippi a stal se jeho partnerem v druhém obchodě, který hodlal otevřít v okolí Natchez, MS.
Tak se stalo, že se malý Dan ve věku 8 let ocitnul na hlubokém jihu, obklopen neznámými tvářemi, zvuky, chutěmi, vůněmi a zcela jiným životním stylem.
Když Dan jako dítě vyrůstal v židovské čtvrti v Brooklynu, byl poměrně chráněn před projevy antisemitismu, ale tady na jihu, kde se většina lidí nikdy s Židem ani nesetkala a kde panovala po staletí přetrvávající nevědomost a předsudky o nich, bylo zcela nemožné, aby se zabránilo těmto projevům. Zvláště patrné to bylo u bílé křesťanské komunity a jejich dětí, kterým jejich rodiče zakázali se jakkoli stýkat s židovským chlapcem, protože to bylo podle nich ďáblovo dítě. Na začátku byl mladý Dan zmatený a nešťastný, ale brzy zjistil, že není sám, kdo je na americkém Jihu takto ponižován. Odmítnut bílými dětmi, našel si Dan mnohem tolerantnější a přátelstější ovzduší v černošských rodinách, které na tom byly stejně jako on. Přes prvotní nedůvěru, byl následně přijat s láskou, jako by byl jejich vlastním dítětem.
Chlapec tady byl zákonitě vystaven hudbě, která se v tomto prostředí hrála. V té době nevysílaly žádné rádiové stanice a gramofonové desky ještě nebyly pro tuto komunitu komerčně dostupné, takže se jednalo o živou hudbu. Byly to smyčcové orchestry hrající na zadních verandách na konci dne, bendža a kytary, které se rozezněly do mississippské noci vždy, když se hrálo pro zábavu a potěšení.
Strýc jednoho z Danových přátel hrál na kytaru. Jmenoval se RT Strickland a používal při hře kus kosti, která měla hladký vyleštěný povrch. Hrál jako jeden z prvních na Mississippi blues, které se stávalo na Jihu, v době těsně před první světovou válkou, stále populárnější.
Dan byl tak zaujatý tímto zvláštním zvukem kytary a zeptal se proto RT, jestli by ho to mohl naučit. Strickland byl šťastný, že má někdo zájem se naučit jeho hře, a proto kdykoli se naskytla příležitost a čas, snažil se mladému dychtivému chlapci předat něco z toho, co sám na kytaru uměl. Dan se učil rychle a RT Strickland s pýchou předváděl svým překvapeným přátelům, co všechno tento hubený a kudrnatý kluk bílé pleti již umí.
V roce 1921 mu jeho otec Samuel v Memphisu koupil v zastavárně starší kytaru a dal ji Danovi k jeho třináctým narozeninám. V 16 už Dan hrál po boku RT Stricklanda a dalších místní hudebníků na tanečních zábavách, piknicích a všelijakých oslavách. Začal si časem vytvářet svůj vlastní styl hraní, psát své vlastní písně a snažil se využít každé příležitosti k sólovému hraní.
Když chlapci bylo 19, zemřel náhle jeho otec a matka Sophie, která se nikdy zcela nezžila s místním prostředím v Mississippi, se rozhodla uzavřít obchod a vrátit se zpět do Brooklynu, spolu s Danovou sestrou Deborah, které bylo v té době 15. Dan se rozhodl zůstat a dostal pokoj v domě svého strýce v Jacksonu. V průběhu příštích let tam Dan zůstával jen sporadicky, protože se vydal jako kočovný hudebník se svým vystoupením na pravidelný okruh z New Orleans, na sever do Memphisu a na jih do Biloxi. Přijal umělecké jméno "Hambone Sykes" na počest svého drahého učitele a přítele z dětství RT Stricklanda, který zemřel při nehodě v továrně kde pracoval, když byl Dan ještě jako teenager. Stejně jako on používal při hře na kytaru sušený a leštěný kus šunkové kosti.
Je známo z dopisů, které napsal své sestře, že se alespoň jednou na svém putování odvážil na východ do Georgie a na Floridu. I když to není nikde zdokumentováno, je prakticky jisté, že se Danovy cesty zkřížily s cestami mnoha velkých hráčů delta blues té doby. Své sestře píše, že se vždy mezi nimi cítil jako outsider a oni ho nikdy plně neakceptovali a nepřijali mezi sebe, snad proto že byl Žid.
Dokonce se v jednom z dopisů zmiňuje, že sám "Velký Charley Patton" k němu projevil sympatie (sám byl černou hudební komunitou opomíjen, pro svůj ne zcela černošský původ) a dokonce ho požádal, aby ho naučit několik svých písní.
Je známo, že v roce 1930 Dan navštívil New York City. Výlet mu zaplatil jeho strýc Benjamin, který cítil, že by mu měla být dána příležitost vidět opět svou matku a sestru, které 3 roky neviděl. Nakonec ho však unavily proudící davy lidí, vysoké životní tempo velkoměsta a odtažitá povaha jeho obyvatel, rozloučil se s rodinou a sednul na vlak zpět do Mississippi. Trvalo pak dalších 5 let, než se znovu uviděl se svou matkou a sestrou.
Mezi svými hudebními výlety zůstával Dan v domě svého strýce a pomáhal mu v obchodě. Když se obchody nehýbaly, Dan často seděl v zadní místnosti a cvičil na kytaru a psal nové písně. Při jedné takové příležitosti, na začátku roku 1931, přišel si do obchodu jeden muž koupit krabičku cigaret Lucky Strikes. Jmenoval se Myron Abraham a vlastnil nahrávací společnost v Chicagu. Počátkem 30. let se začal významně rozvíjet trh s nahrávkami race music. Gramofony nacházely cestu do stále více a více domácností po celém Jihu. Řada bluesmanů se velmi dobře prodávala (Blind Lemon Jefferson, Blind Blake, Charlie Patton). Myron Abraham přijel do Mississippi hledat neobjevené talenty. Když uslyšel Dana hrát v zadní místnosti obchodu, zeptal se strýce Benjamina, kdo že to je. Benjamin mu odpověděl, že to je syn jeho bratrance a zavolal Dana, aby přišel dopředu. Když Abraham uviděl hubeného bílého židovského kluka, přeskočila mu v hlavě myšlenka, že bílí hudebníci, provozující černou hudbu jsou velmi populární, dokonce i na Broadwayi. Usoudil že imitace černošské jižní kultury, prezentovaná skutečným hudebníkem z Mississippi, který je navíc hezkým bílým klukem by mohla mít na severu úspěch. Navrhl Danovi přijet do Chicaga a zaznamenat některé ze svých písní ve studiu, které měl ve sklepě svého domu. Tak se stalo, že v květnu 1931 Dan odjel vlakem na sever do Chicaga a po dobu jednoho týdne zaznamenal čtyřiadvacet písní. Vrátil se ještě v červenci a zaznamenal dalších dvanáct navíc. Vzhledem k tomu, že řada z nejúspěšnějších bluesových umělců byla slepá, Abraham rozhodl, že Dan by se měl představovat jako "Blind Dan Smullyan", aby zvýšil autenticitu a sounáležitost s černým etnikem. Jeho přezdívka "Hambone Sykes" by podle Abrahama zněla posluchačům na Severu až moc negersky.
V listopadu téhož roku vyšly na Abrahamově 'Kleer-Tone' etiketě 2 Smyllyanova blues. Ale záznam se moc dobře neprodával, pravděpodobně v důsledku nadcházející Velké hospodářské krize a všeobecného poklesu popularity blues. Myron Abraham byl podle všeho slušný a spravedlivý muž, který přesto že nedokázal udělat z Dana hvězdu, k němu pojal ochranný a otcovský postoj. V roce 1933 kdy bylo jasné, že s popularitou Blind Dana Smullyana je konec, nabídl Myron Danovi, aby pracoval jako jeho osobní asistent. Ačkoli 'Kleer-Tone Records' byla rozpuštěna v roce 1934, Abraham byl úspěšný jako zábavní impresário, divadelní producent a hledač talentů na Středozápadě. Od jejich prvního setkání Dan prokázaloval stále impozantnější znalost hudby a překvapivé povědomí o současných hudebních stylech. Byl nadprůměrně inteligentní a měl schopnost se věci učit lehce a velice rychle. Abraham věřil že Dan bude přínosem pro jeho rostoucí podnikání. Ten nabídku přijal a v nové pozici velice vynikal. Jeho přičiněním společnost vzkvétala a rozšířila svůj dosah ještě více na Středozápad. Po smrti Myrona Abrahama Dan pokračoval v tomto podnikání ještě po dobu dalších 2 let, až do roku 1939.
V roce 1941, kdy se Spojené státy vložily do bojů II. světové války se Dan, v důsledku jím velice citlivě vnímanému ohrožení fašistickým Německem, rozhodnul narukovat do armády. V dopise své sestře uvedl, že je pro něj stále těžší sedět jen tak s rukama v klíně a sledovat, jak fašistická mašinérie vraždí nevinné lidi v Evropě. V roce 1942 byl nasazen do bojů v severní Africe. V roce 1944 byl však Dan Smullyan zabit v akci při vyloďování na italské pláži Anzio, kdy se spojenecké síly pokusily vytlačit německá vojska ze svých obranných pozic.
Po skoro 60. letech bylo objeveno všech 36 skladeb prokazatelně nahraných Danem v roce 1931. Byly nalezeny v zadní části skříně v brooklynském bytě, kde žila Danova sestra se svou matkou od roku 1927. Když Deborah Smullyanová v roce 2002 zemřela ve věku 90. let, její dcery tyto nahrávky našly, spolu s několika krabicemi osobních věcí, dopisy a dokumenty z doby Danova života. Nalezeny také byly všechny Danovy dopisy, které psal své sestře od roku 1927 až do své smrti. Hodně materiálu pro tuto Smullyanovu biografii pochází právě z těchto dopisů. Byly tam také propagační materiály z doby, kdy působil u Myrona Abrahama a další důležité informace o Danově mládí v Mississippi a jeho seznamování se s blues.
K vlastním nahrávkám z roku 1931lze říci, ze chválabohu byly velice dobře zabalené a zřejmě zůstaly v klidu a nepovšimnuty ve skříni po celou dobu 60 let, než byly v roce 2002 objeveny. Nebyly nikdy vystaveny žádnému sezónnímu kolísání teplot a s ohledem na jejich věk se nacházely v celkově výborném stavu. Celý záznam byl opatrně převeden krok za krokem do CDS digitální stopy, tudíž poskytuje neobvykle komfortní zážitek z jejich poslechu. Pokud porovnáme jeho kvalitu s kvalitou nahrávek té doby, například Charley Pattona nebo Blind Lemona Jeffersona, rozdíl je více než propastný.
Dan byl mimořádný talent na absorbování mnoha hudebních stylů, se kterými se setkal na Mississippi. Ale nikdy nebyl jejich imitátorem. Mísí umně různorodé vlivy do svého vlastního vytříbeného stylu. V jeho hudbě je osamělost, touha a smutek, stejně tak hluboký jako je v hudbě jeho slavnějších současníků. Je tady k dispozici hudba plná ohně, vášně i radosti, která je nespoutaná ve své intenzitě, ale zároveň je nevinná, čistá a nezkažená. Každá z 36 Danových vlastních písní je pozoruhodným výkonem vzhledem k možnostem, které ve své době měl.
I když jeho písně zůstaly v době svého vzniku nepovšimnuty, objevují se dnes jako důležitý příspěvek k bluesové historii. Odhalují Dana Smyllyana jako jednoho z největších a nejvíce originálních bluesových textařů, významného amerického básníka, schopného vyjadřovat složité emoce nejjednodušším jazykem, se schopností vyjádřit hluboké příběhy prostřednictvím obratné směsi obrazů a metafor. Jeho tvorba má až děsivou kvalitu a odpovídá spíše tvorbě zpěváků a skladatelů 60. a 70. let minulého století. Kdyby Dan žil plný život a měl tu příležitost se zúčastnit dění 60. let, kdy delta blues prožívalo svoji obrovskou renesanci a do té doby zapomenutí bluesoví umělci byli vytahováni zpět na světlo světa a užívali si obrovské popularity, bylo by zbytečné skládat tuto jeho biografii, protože by nepochybně vyprávěl svoje příběhy svými vlastními slovy, ve svých vlastních písních.
Je nasnadě vzít jeho tvorbu do širšího povědomí a život Dana Smullyana, spolu s hloubkou a originalitou jeho tvorby právoplatně umístit mezi významné umělce a kulturní ikony první poloviny dvacátého století.
Na závěr je třeba uvést, že mezi osobními věcmi Dana byla kopie dopisu, který napsal Myron Abraham jednomu hudebnímu vydavatelství v New Yorku. V něm Abraham prohlašuje, že Dan už zaznamenal přes padesát svých písní. V pozůstalosti z roku 2002 se našlo pouze třicet šest skladeb. Je možné, že dopis byl přehnaně napsán tak, aby zapůsobit na vydavatele tím, jak plodný Dan je, nebo Abraham mohl uvádět celkový počet u něj skutečně zrealizovaných Smullyanových nahrávek. Ale je také možné, že tam byl někdo třetí, bez dokladů o provedeném hudebním záznamu, který s ním někdy kolem konce roku 1931 nebo počátku roku 1932 tyto nové písně natočil. Že někde, možná v Chicagu, nebo dokonce někde v Mississippi, existují ještě další Blind Dan Smullyanovy ztracené nahrávky, které na své objevení ještě čekají. Pokud někdy přijdou na světlo boží a budou v použitelném stavu, určitě se můžeme těšit na jejich vydání.
Zatím nám musí stačit to, co je k dispozici. Toto je album s názvem Volume 1, jsem neskutečně napnut až objevím Vol. 2 a Vol. 3, se zbylými 24 písněmi Blind Dana Smullyana.
www.youtube.com/watch?v=qVlbZcPH2y0
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------