květen 2015

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Delta Blues Band-Slide (1984, 2010)

Style: modern electric blues, slide guitar, blues rock

Label: Medley Records (vinyl)

Members: Bass, Synthesizer – Søren Engel, Drums, Percussion – Preben Feddersen, Electric Guitar – Søren Engel, Troels Jensen, Vocals, Slide Guitar, Organ – Troels Jensen

 

Tracklist
A1 Electric Boogie Child 5:41
A2 Outch Autch 2:57
A3 Just Wanna Make Love To You 4:22
A4 Ain't Fair 5:44
B1 She's A Queen 4:47
B2 Never Satisfied 3:37
B3 Paranoia Blues 4:10
B4 Rollin' And Tumbling 3:57
B5 King Snake 2:13

 

Vžité rčení "Pije jako Dán" lze nejenom v tomto případě změnit "Hraje blues jako Dán". To bezpochyby již několik desetiletí platí nejen pro toto album, ale pro celou dánskou bluesovou scénu, která je jednou z nejkvalitnějších, ne-li tou úplně nejkvalitnější v prostoru kontinentální Evropy. Dánská bluesová komunita intenzivně funguje již od 60. let a jména jako Troels Jensen, Tim Lothar Pedersen, H.P. Lange, Peter Nande a spousta dalších jsou nejen v bluesové Evropě velkým pojmem. Jednotliví hudebníci se vzájemně inspirují a okysličují v různých volně se tvořících seskupeních, která spolu hrají na všemožných sessions a jamech, nebo vydávají záviděníhodná alba. To má nesporně velmi pozitivní vliv na to, jak muzikanti blues vnímají a následně je tento aktivní přístup zúročen ve vyhranosti a na to navazujícím zvuku.

Učebnicovým příkladem výše zmíněného je v první řadě legenda dánského blues "Delta Blues Band", který byl založen v roce 1968 a vydal své první výborné eponymní LP o rok později. I když se složení kapely v čase obměňovalo, jako červená nit se v její historii vine jméno kytaristy a zpěváka Troelse Jensena, jež je duší a motorem bandu. Ten se narodil v Kodani v roce 1946 a jako teenager hrál kornet a klavír v místních jazzových a skifflových školních kapelách. V polovině 60. let Troels hrál již na akustickou kytaru a vytvořil folk-bluesové duo s Thomasem Puggaard-Müllerem. Poprvé spolu veřejně vystoupili na festivalu "Visevershuset" v kodaňském parku Tivoli a pak i na dalších místech. V roce 1967 se duo změnilo na elektrickou bluesovou kapelu v Chicago bluesovém stylu, která debutovala v legendárním jazzovém klubu 'Montmartre' v Kodani. Troels Jensen stál za všemi následnými inkarnacemi skupiny až do prvních let nového tisíciletí. Jeden zvláště úspěšný line-up byl nazýván "Delta-Cross Band" a byl vytvořený spolu s americkým bývalým kytaristou Boba Dylana Billem Crossem. V roce 1976 se kapele dostalo velkého vyznamenání, kdy měla příležitost natočit desku spolu s legendárním americkým bluesovým pianistou Sunnyland Slimem, s názvem "Sunnyland Slim With Delta Blues Band-Sunnyland Slim's Blues Jam With Delta Blues Band".

Kapela učinkovala do druhé poloviny 80. let, kdy své působení utlumila a její členové se věnovali spíše sólovým projektům, nebo se spojili s jinými spoluhráči, i když občas se ukázala na některém vystoupení pod původním názvem a v původním složení. Plný comeback kapela uskutečnila v roce 2008 ke 40. výročí svého založení na "The Copenhagen Blues Festivalu". Tato reinkarnace DBB vyústila ve vydání jejich zatím posledního výborného alba "Stonewashed", které spatřilo světlo světa v roce 2013. Ale to už je jiný příběh.

Jako příklad ryzího bluesového muzikanství jsem si z diskografie DBB vybral album "Slide" z roku 1984, které v remastrované reedici vyšlo ještě v roce 2010. Co je tak mimořádného na těchto 9. písních ? Je to pravděpodobně filosofie a následný přístup k interpretaci bluesových skladeb. Ten tkví v důrazu na jednoduchou, avšak bezchybnou rytmiku, jasnou ostrou pod kůži se deroucí kytaru, občas zpestřenou bottleneckem a civilní zpěv Troelse Jensena. Ať jsou to rychlé či pomalé kousky, kapela je tlačí neúnavně vpřed, aniž by se zabývala nějakými zbytečnostmi. Posluchač se ani trochu nenudí, deska je ve své kvalitě příkladně vyrovnaná, od začátku do konce vás chytí a nepustí.

Set začíná vlastním skvělým "Electric Boogie Child", které je boogie, jež by se dalo vyučovat ve školách. Svižný rockenroll "Outch Autch", střídá houpavé blues Willieho Dixona z roku 1954 "Just Wanna Make Love To You", odehraného ve stylu: v jednoduchosti je síla. Pomalá původní, klávesami a kytarou Troelse Jensena prostoupená je "Ain't Fair". Proč se album jmenuje "Slide" záhy pochopíme v původní "Never Satisfied" hojně proložené slide kytarou Troelse Jensena. Jedna ze skladeb, kterou každý z bluesových příznivců slyšel tisíckrát v různých podobách a podáních a nikdy neomrzí, je nepochybně bluesový standard "Rollin' & Tumblin' ". V podání DBB si ho můžeme vychutnat jako předposlední na albu, opět se slide kytarou Jensena. Posledním je "King Snake" Johna Lee Hookera, zahrané přesně tak, jak by Hookerova hypnotická blues hrána být měla, aby neztratila nic z ducha toho, co do nich Hooker vložil.

I když zrovna 80. léta byla obecně na kvalitní hudbu, blues nevyjímaje, velmi chudá, toto album dánských bluesových matadorů nám říká jediné, že vyjímka potvrzuje pravidlo.

www.youtube.com/watch?v=WoyMViI-bJk

www.youtube.com/watch?v=1cd1BPNBHiA

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

new

Brian Russell-Living In The Aftermath (2015)

Styles: rockin' blues, blues-rock, modern electric blues, guitar blues

Label: (self released 21.5. 2015)

Members: ????

 

Tracklist:

[3:52] 1. A Fine Day
[2:23] 2. Storm Brewing
[4:14] 3. Storm Over The Horizon
[4:40] 4. Living In The Aftermath
[4:00] 5. Miss You
[6:30] 6. Waiting For The News
[3:31] 7. Here She Comes Again
[3:57] 8. I Got You
[4:30] 9. My Life Is Fine
[3:38] 10. Steamroller
[4:25] 11. Oh My
[2:48] 12. Pippa's Song
[3:42] 13. Close Your Eyes
[3:28] 14. Starting

 

Britský blues-rockový kytarista a zpěvák z anglického Norwiche, žijící v současnosti v Rakousku, vydal své 3 řadové album "Living In the Aftermath". Brian je skladatel, u kterého je při jeho tvorbě písní jasně patrná jeho zaujatost pro bluesovou a rockovou kytaru, ačkoli neváhá v případě potřeby a inspirace sáhnout i do jiných šuplíků. Ten kdo má v uchu sound britských bluesových kapel, ten by v některých okamžicích přísahal, aniž by věděl odkud protagonista pochází, že je Angličanem jak poleno. Ale jak album postupuje, posluchač znejistí a začne být ve velkém pokušení, aby detailně prostudoval line-up, zda tam není někde jako host uveden Bill Gibbons. Zvuk Brianovy kytary v některých chvílích totiž zní skoro k nepoznání od Gibbonse a to tak, že velmi. 

Na desce je 14 původních skladeb, střídá se zemitý bluesrock s hard rockem a občasnými výlety k některým dalším žánrům, jako jsou například rockové balady a instrumentálky. 

Album textově čerpá z osobních zkušeností, od mladistvých eskapád a lásek, až k nemocím, depresím i euforii. Brian Russell říká: ''Každá část dne se může stát písní, některé jsou jednoduché a trvají chvíli či několik hodin, ale některé jsou vytrvalé a mohou trvat týdny. Toto vše se snažím vtělit do svých písní. Je to vrtkavá věc, ale já to co dělám mám rád a doufám, že to je v mojí hudbě alespoň trochu vidět."
"Mám rád Pink Floyd, Howlin' Wolfa, Erica Claptona, Jeffa Healeye, Chrise Reu, Bryana Adamse, U2, BB Kinga, ZZ Top a Status Quo. Mimo nich  ještě třeba KT Tunstall a Led Zeppelin.", říká Brian. Kdo si jeho desky poslechne, musí mu dát 100% za pravdu, protože všechny tyto vlivy v jeho hudbě více či méně postřehneme.

Deska bude ctěna především těmi posluchači, kteří nejsou až tak bluesově vyhraněni, i kyž na druhé straně si bluesfans svoje kousky určitě najdou.

www.youtube.com/watch?v=mCEAPZqmSGA

www.youtube.com/watch?v=ng8mGqqiMo8

www.youtube.com/watch?v=nY5eUvxxEmM

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

new

Monshiners-Good News For Girls Who Have No Sex Appeal (2015) EP

&

Moonshiners-Moonshiners (2014) EP

 

Styles: delta blues, electric blues, blues-rock, harmonica blues, country, juke joint blues, alternative, fado

Label: self released

Members: Gamblin' Sam (vocals and harmonica), Susie Philip (drums) and Victor Hugo (lead vocals and guitar) and guest Alexandre Mano (on bass) and Miguel Leitão (on saxophone), The Legendary Tigerman

 

Tracklist "Good News For Girls Who Have No Sex Appeal (2015)":
01. Breakfast Lovin’ Memory (Feat. Legendary Tigerman) (3:08)
02. Roundabout Blues (2:55)
03. Louie (Feat. Legendary Tigerman) (3:59)
04. Man On Wire (3:18)
05. Let’s Grow Fat Together (3:12)
06. Slower Than A Cadillac & Faster Than A Mustang (2:02)
07. 7.45 (4:15)

 

Tracklist "Moonshiners (2014)":

01. Moonshiners (3:37)
02. Everything But You (4:20)
03. Broken Eyes (4:21)
04. Repent (4:45)
05. Another Whisky Another Beer (5:31)
06. Ugly Fly (5:16)

 

"Moonshiners" se objevují v Portugalsku na počátku roku 2011. Pod vlivem tak různorodým, jako je Robert Johnson a portugalská herečka a zpěvačka Amalia Rodrigues, která proslavila v 50. letech minulého století portugalský hudební žánr fado, se tato kapela dala do skládání a interpretace svých vlastních skladeb pro nekonečné hudební turné po celé zemi, které předcházelo vydání těchto dvou EP.

V roce 2013, po tomto dlouhém dvouletém nepřetržitém turné, od severu na jih země a zpět, kdy kapela 'šla se svojí kůží na trh' mezi portugalské účastníky svých vystoupení, aniž měla vydanou jedinou desku, kdy se navíc ještě více než dostatečně otřískala a zocelila, se dala do nahrávání svého prvního eponymního EP. Obsahuje šest původních skladeb, zrealizovaných pod taktovkou zkušeného zvukového mistra Johna Velveta.  Jsou jakousi směsí vyrobenou především z rytmů blues, mísících se pak s country, rockem, alternativní hudbou a i výše zmíněnými vlivy portugalského fada. Typické pro "Moonshiners" jsou pronikavé, výbušné a harmonické kytarové riffy, spolu s dominantní foukací harmonikou Gamblin' Sama, kterými se kapela vrací zpět na silnice, na kterých prožila několik předchozích let objížděním nekonečných štací se svým vystoupením jak v klubech, hospodách, ale i renomovaných portugalských hudebních festivalech 'The Ephemeral Gardens', 'The Offbeatz' nebo 'The Fura  Vagueira Surf Fest'. Texty debutového EP se obírají věcmi tak neradostnými, jakými je život lidí na okraji společnosti v ubohých malých bytech starých úzkých uliček měst, údělem dívek v bordelech a ztrátou lásky mezi lidmi. Na druhé straně vypráví příběhy odehrávající se v pajzlech a tavernách při pití piva a whisky, nebo pomyslné rozhovory Boha s Ďáblem.

Nové mladé kapely se dnes v době, kdy se na vše chvátá a není čas se zaobírat poslechem 50 minutového 'otravného' CD, většinou nemoří s dlouhým skládáním 10 a více písní pro vyplnění času potřebného pro jeho vydání. Raději vydají 25 minutové EP a v krátkém čase ho následuje EP další. Tak je tomu i v případě "Moonshiners". 

EP s dlouhým názvem "Good News For Girl Who Have No Sex Appeal" s obalem, na kterém jsou jeho autorem fotografem Paulo Moreirou, zachyceni všichni zúčastnění hudebníci, vyšlo krátce po prvním EP. Opět se natáčelo pod zkušeným dohledem Johna Velveta. Deska je stejně jako debut skložena z původních písní, tentokrát sedmi. Projev skupiny je již o něco zralejší a konsolidovanější, aniž by se však jakýmkoli způsobem zpronevěřil původnímu zvuku bandu.

Na dvou písních participoval hudebně spřízněný Paulo Furtado, portugalský bluesový kytarista a zpěvák s Lisabonu, vystupující jako 'one-man band', pod dnes již zavedeným a všeobecně v širší bluesové obci známým názvem "The Legendary Tigerman".

Album se hudebně přelévá od svižného elektricky nabitého blues ("Breakfast Lovin' Memory", "Roundabout Blues", "Let's Grow Fats Together" a "Slower Than A Cadillac & Faster Than A Mustang") k uvolněnějším a pomalejším "Louie", "Man On Wire" a závěrečné "7:45". Opět zde dominuje harmonika Gamblin' Sama, zpěv Victora Huga, občas znásobený o vícehlasy, průbojná kytara a v několika písních se nečekaně objevuje saxofon Miguela Leitãa.

Textově se kapela znovu, stejně jako na prvním albu, vyjadřuje k zásadním problémúm ve společnostit, kterými je stále existující obchod s lidským masem nebo citovými vztahy mezi mužem a ženou.

I v zemi, o které si neprávem můžeme myslet, že má k blues hodně daleko (což je pravděpodobně způsobeno totální neznalostí bluesové hudební scény Apeninského poloostrova, která je naopak velice bohatou), dává vzniknout svébytnému hudebnímu seskupení se zajímavými výrazovými prostředky, kterými dokáže zaujmout otevřená srdce bluesových příznivců kdekoli na světě.

 

www.youtube.com/watch?v=PwqJ-v8GSGE

www.youtube.com/watch?v=dpFUb3e7vGM

www.youtube.com/watch?v=xj6IvHxhAOE

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

new

Ron Hacker & The Hacksaws-Goin' Down Howlin' (2015)

Styles: modern electric blues, delta blues, slide guitar, rockin' blues, dirty blues, boogie, blues-rock, energy-driven style, Bay Area band

Label: self released Ron Hacker

Members:  Ron Hacker - guitar, vocals, Artis Joyce - bass and Ronnie Smith - drums

 

Tracklist:

01. Evil Hearted Woman (Acoustic)
02. Big Brown Eyes
03. Hate To See You Go
04. Ax Sweet Momma
05. Baby What You Want Me To Do
06. You Got To Move
07. Nadine
08. Goin' Down Slow
09. Howlin' For My Darlin'
10. Goin' To Brownsville
11. Goin' Down Slow (Acoustic)

 

Ron Hacker se narodil 25.ledna 1945 v Indianapolis v Indianě. Vyrůstal v podstatě bez nejbližší rodiny, starali se o něj jeho všemožné tety, strýcové a sousedky z kostelního sboru.

Jako teenager se záhy dostal do potíží v poté, co byl v roce 1956 chycen v 11 letech se svým kamarádem, jak se vloupali do parkovacích automatů. Byl poslán do nápravného zařízení pro mladistvé. Tam byl mimo jiné konfrontován i s opravdovým nefalšovaným blues, které v centru pro nápravu mladistvých provozovali a poslouchali mladí Afro-Američané. V roce 1956 to bylo blues Elmora Jamese, Howlin' Wolfa, Muddy Waterse, BB Kinga, Jimmy Reeda a dalších bluesových ikon těch i dnešních časů. Ron si tuto hudbu zamiloval, stala se záhy součástí jeho života. Od té doby se podle svých slov spíše snažil soustředit na hraní blues, než aby ho žil, tak jako tomu bylo předtím. Dá se říci, že mu blues zachránilo život. Změnilo jeho životní struktůru, obrazně řečeno ho postupně vytáhlo problémů se zákonem a drogovou a alkoholovovou závislostí.

Přestěhoval se do oblasti San Francisca a propadl kouzlu slide kytary Elmora Jamese. Toho slyšel poprvé z desek v bytě svého drogového dealera. Hacker si za 5 dolarů koupil svoji první kytaru a začal na ni intenzivně cvičit. Seznámil se s bluesovým mandolinistou Jamesem 'Yank' Rachellem, spoluhráčem Sleepy Johna Estese. Ten ho učil hrát a rozumnět delta country blues. S Rachellem se stali celoživotními přáteli.

Začal hrát sólové koncerty v oblasti zálivu, vytvořil si svůj silný slide kytarový styl. Po osmi letech sólového hraní založil na konci 70. let svoji kapelu "The Hacksaws", které byl Ron vždy hlavní hnací silou a která v různých obsazeních a inkarnacích trvá dodnes. Má za sebou 11 vydaných alb a nespočet odehraných vystoupení po celých Státech, Evropě a Austrálii. Vystoupil na těch nejprestižnějších festivalech jako "Monterey Jazz Festival, The San Francisco Blues Festival, The Marin County Blues Festival, The Long Beach Blues Festival". V Evropě hrál na významných festivalech v Belgii, Dánsku, Francii, Holandsku, Německu a Norsku. Je držitelem řady hudebních nominací a ocenění.

V roce 1988 vydává své první album "No Pretty Songs". Od té doby je každé jeho nové album událostí pro bluesové příznivce. Nikdy se neodchýlil od svého jedinečného hudebního stylu a můžete vzít jed na to, že když vydá nové album, toto bude navazovat tam, kde to předešlé končí. 

V roce 2005 napsal monografickou knihu o svém pestrém životě s názvem "White Trash Bluesman", kterou dával k dispozici na svém webu. Spolu s ní vydal i stejnojmenné album.

Poslední vydané CD "Goin' Down Howlin' " obsahuje mimo prvních dvou Hackerových vlastních skladeb (akustické "Evil Hearted Woman" a "Big Brown Eyes"), verze standardů od Sleepy Johna Estese ("Ax Sweet Momma" a "Goin' To Brownsville"), Freda McDowella ("You Got To Move"), Jimmy Reeda ("Baby What You Want Me To Do"), Little Waltera ("Hate To See You Go"), Chucka Berryho ("Nadine"), Howlin' Wolfa ("Howlin' For My Darlin' ") a St. Louis Jimmy Odena ("Goin' Doen Slow" v elektrické a akustické verzi). Zůstává samozřejmě věrný svému jedinečnému kytarovému stylu. Tato bohatá směs akustických a elektrických původních i tradičních písní dělá z tohoto alba jedno z jeho nejsilnějších. Ale to se říká vždy, když nějaké Hackerovo album vychází. Na tom je vidět jak vysokou kvalitu své hudební produkce dokázal Ron udržet po skoro 30 let od vydání debutového alba. Album je plné nefalšovaného blues ve všech jeho podobách. Od akustického delta blues, přes rockenrol Chucka Berryho až chicagské blues. Vše odvedeno v nejvyšší kvalitě, v jasně rozpoznatelném stylu Rona Hackera. Skvěle mu sekunduje i rytmická dvojice Artise Joyceho a Ronnie Smitha. Přesto že se jedná 'pouze' o trio, je výsledný zvuk hodně hutný, podobně jako tomu bylo před padesáti lety u Cream.

Natáčelo se ve studiu bluesového kytaristy Gartha Webbera "Red Rooster Studio" v Berkeley, CA. produkce alba se zhostil sám Ron Hacker.

Tento skvělý, dnes již zavedený a všeobecně uznávaný slide kytarista si tím, čeho již na bluesovém poli dosáhnul, vybudoval robustní hudební odkaz, který bude ceněn ještě dlouho předlouho v letech budoucích.

www.youtube.com/watch?v=BFD1gFsTkJo

www.youtube.com/watch?v=bbUbolMNXfY

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

new

Mike de Velta-Press On ! (2015)

Styles: blues rock, slide guitar blues, folk, eastern raga music, americana, roots

Label: self released Mike De Velta

Members: Mike De Velta on vocals, lap slide, sitar, resonator, electric and acoustic guitars, DB 33 organ, harmonica & guests Paul Walter Daly on harmonica, John Wilson on upright bass (who has toured and recorded with Dave Hole), Dani Soli and John Sydney McNair on electric bass, and Dean Wuksta on drums

 

Tracklist:

01. Press On! (2:49)
02. Got What I Deserved (4:29)
03. Bring It On Hard (5:22)
04. On The Other Side (3:49)
05. Travelling Light (4:24)
06. Positivity (3:43)
07. Oh Mother (3:47)
08. Some People (5:01)
09. Change (3:47)
10. Am I Ready (4:50)
11. Wild Strawberries (3:23)

 

Spojení australského blues a roots music, je typické pro alba australského zpěváka a slide kytaristu Mike de Veltu. Narodil se v roce 1967 v Londýně, kde vyrůstal do svých 13 let. Pak se s rodinou přestěhoval z Londýna do australského Perthu. Byly to Mikovi sestry, které hrály na levné kytary a vzbudily v něm jako první zájem o hudbu. Ve svých dvaceti se Mikovo hudební zkoumání prohloubilo o setkání s vystoupením indonéského kytaristy Dilli Rihenny v aboriginalské čtvrti města Roebourne v Západní Austrálii. Seznámení s tímto umělcem bylo pro Mika osudové. Dilliho přístup k učení hry na kytaru byl pro Mika revolucí a obrovským hudebním zážitkem. Položil pevné základy k jeho důkladnému pochopení zákonitostí mechaniky hudby a všech funkcí kytary. A co bylo hlavní, inspiroval mladého kytaristu k tomu, aby se pokusil všechny tyto naučené schopnosti přenést do svojí tvorby. Usadil se ve čtvrti 'North West' ve městě Karratha v Západní Austrálii. Ukázalo se, že toto místo je vhodné k získávání nových hudebních zkušeností. Mike tady měl možnost živě vystupovat a tím rozvíjet svůj hudební styl. Naučil se na všechny možné druhy kytar a brzy byl schopen čas od času svou hrou doprovázet řadu významných australských umělců a skupin, kteří tudy projížděli na svých turné.

Ještě v 'North West' v roce 1999 vytvořil Mike duo s harmonikářem Markem Whinnenem s názvem "The Mudcats" . Svými vystoupeními si získali solidní pověst a v širokém okolí vystupovali se svým setem delta a Texas blues.

V současné době žije poblíž Fremantle v západní Austrálii. Mike pravidelně vystupuje především jako sólový umělec, kdy k vyjádření svého bluesového stylu využívá vedle různých kytar a zpěvu i harmoniku a stomp box. Na koncertech hraje někdy i s dalšími hudebníky a k natáčení desek si zve vybrané hosty.

V roce 2011 vydal kritikou i fanoušky velice ceněné druhé řadové album "Whiskey In the Mornin' ", které dosáhlo na číslo 6 v " The Australian National Airplay Blues and Roots Charts".

V podobném duchu se nese i horká novinka "Press On !". Nejnovější, třetí řadové album se vyznačuje bohatým a energicky silným bluesovým projevem, pokropeným tu nádechem country, tu orientální hudby, funky, reggae, nebo folku či rocku, vyjadřovaným přes třpytivé a nádherné tóny bottlenecku, rezonátoru, lap slide kytary a elektrické a akustické kytary. To je jeho typický hudební podpis. Mikova výrazná kulatá slide technika spolu s výbornými vokály dodávají písním tvář, vášeň a poctivost. V tavícím kotlíku moderního blues se dnes již běžně vaří všechny možné hudební ingredience a nejinak je tomu i zde. Na desce najdeme 11 originálních písní, ve kterých interpret směřuje hru na slide kytaru k novým dimenzím jejího výrazu. 

Titulní "Press On!" je výborné delta blues s resophonickou kytarou a harmonikou Paula Walta Dalyho v pozadí. Svižné rockin' blues "Got What I Deserved" střídá boogie v hookerovském stylu "Bring It On Hard". Výborná lap steel kytara znějící jako hra na pilu se tady střídá s DB33 varhany obsluhovanými de Veltou. Čtvrtá slow blues-soulová "On the Other Side" jako by vypadla s desky některé s britských r&b kapel 60. let. Nezvyklé použití havajské kytary, která se střídá se slide kytarou je neobvyklé, ale velice příjemné ve funky blues "Travelling Light". Mike de Velta střídá na albu mnoho hudebních stylů, jako je tomu i v šesté akustické "Positivity", nesoucí se v reggae rytmech s nádhernou lap slide kytarou. Vždy ale v konečném výsledku cítíme, že na kbelíku, ze kterého de Velta nabírá své nápady především je napsáno BLUES. Jen s akustickou eastern kytarou a usebraným zpěvem je podaná "Oh Mother". Nádherná to osobní výpověd de Velty, kde se vyznává ze svého vztahu ke své milované matce. Dále se album nese v duchu nekonfliktního moderního elektrického blues, občas s texaskými názvuky. Zaujme až předposlední "Am I Ready" s claptonovským soundem. Album končí jedenáctá "Wild Stawberries", která je pro změnu v duchu Marka Knopflera.

Co o albu říci. Je skvělou přehlídkou slide kytary ve všech možných barvách. Vadou na kráse je snad jen nevyrovnanost alba, kdy jeho poslední třetina je podstatně slabší než předešlé dvě.

www.youtube.com/watch?v=eo_k241NQ1c

www.youtube.com/watch?v=QogPO_Tgi5E

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

new

The Kevin Waide Project with special guest Shane Tubbs & Robbie Ross-JugTown Grill Presents Kevin Waide Acoustic (2015)

Styles: acoustic blues recorded live at JugTown Grill, Aberdeen, Mississippi, December 31, 2014

Label: The Kevin Waide Project (self released)

Members: Kevin Waide - Guitar, Vocals, Shane Tubbs - Guitar, Robbie Ross - Guitar

 

Tracklist:

01. Meet Me By The Back Door (4:59)
02. Mean Woman Blues (5:17)
03. Gone Bad Blues (6:22)
04. Long Time Comin' (3:40)
05. Hell Yeah! (0:17)
06. I Need You (5:46)
07. Drankin' Blues (4:56)
08. Blame It On You (4:26)
09. Lost In Mississippi (3:52)
10. Call My Name (7:48)

 

Kevin Waide je lokální bluesový zpěvák-skladatel a kytarista z Tupela v Mississippi. Je znám se svými vystoupeními po celém státu Mississippi až do Tennessee a Alabamy. Kevin Waide je muzikant s velkou vášní pro blues. Tento rodák z Tupela se učil blues na deskách velikánů Albertu Kingovi, Muddy Watersovi a John Lee Hookerovi. Pochází z hudební rodiny a tak bylo jen přirozené, že i on vzal do ruky kytaru. "Byli jsme ten typ rodiny, kde pokud někdo zvednul nástroj, televize zůstávala vypnutá," říká Kevin. Jako teenager se jednou večer vplížil do místního klubu 'Zoo' v Tupelu, kde poprvé slyšel naživo hrát blues. Té osudné noci bylo rozhodnuto o jeho dráze jako hudebníka. Ovlivněn tím co viděl v klubu, zformoval svoje první kapely "Little Dreamer" a "Novice Jove", se kterými se pokoušel o blues.

Zprvu začal s harmonikou a snažil se napodoboval způsob hry černých harmonikářů, tak jak to slyšel na mississippském venkově. Další na řadě již byla kytara. Kevin se učil rychle při poslechu desek B.B. Kinga, Buddy Guye a Howlin' Wolfa. Profesionálně začal s hudbou už ve svých 16 letech. Vždy se snažil a snaží, aby každé jeho vystoupení bylo jedinečné a nekonvenční. Vystupuje buď s kapelou, sám, nebo s různými přáteli tak, jak je tomu i na tomto albu ze Silvestra 2014. Je mu jedno, zda stojí na pódiu sám, či s deseti dalšími hráči. 

Kevin často sdílí pódia s dnes již zavedenými a slavnými bluesmany, jako Cedricem Duwaynem, Garry Burnsidem, Lightnin' Malcolmem, Richardem Johnstonem, nebo bluesovou pianistkou a zpěvačkou Eden Brent.

"The Kevin Waide Project" byl v roce 2007 nápadem Kevina a bubeníka Chrise "Foosh" Foosheeho. Toto hudební seskupení spojuje blues s klasickým rockem, country, někdy v jejich písních uslyšíme i názvuky funku a soulu. TKWP má velký katalog původního materiálu, který je na koncertech vždy po ruce, připraven pro ty, kteří chtějí slyšet něco nového. Důraz je kladen především na to, aby se lidé při jejich vystoupeních náležitě bavili. 

Členy TKWP jsou spolu s Waitem ještě Chris Fooshee na bicí a Blake Miller na basu. Na tomto albu však nejsou, Kevin si ke spolupráci k natočení desky přizval své 2 hosty, kteří oba obstarávají akustické kytary, Shane Tubbse (frontman "Shane Tubbs Bandu") a Robbie (Roberta) Rosse (zpěvák, kytarista, harmonikář, skladatel a lídr "Robert Ross Bandu"). Atmosféru jeho koncertů má ambice zprostředkovat toto album, k jehož natočení si schválně vybral svoje vystoupení v 'JugTown Grillu' v Aberdeenu v Mississippi v poslední den roku 2014, s jeho rozjásanou silvestrovskou atmosférou.

Album obsahuje vlastní skladby, stejně jako převzaté (např. Robert Johnson), některé jsou z debutového alba TKWP "Lost In Mississippi", které vyšlo v roce 2013, některé z jejich obsáhlého repertoáru. Titulní skladba debutu "Lost in Mississippi" je jasnou jedničkou tohoto alba, kde posluchač jistě ocení umné proplétání zvuku 2 kytar hostů Tubbse a Rosse se Waidovou slide kytarou.

Kevin Waide dobře ví, že největší energie z jeho hudby sálá při živých vystoupeních, kde se cítí jako ryba ve vodě. Má za sebou 20-ti letou kariéru muzikanta a vrací se do míst odkud tato kariéra vzešla.  Je příznačné a symbolické, že další deska, kterou připravuje a chystá se vydat, se bude natáčet opět naživo, tentokrát však v klubu "Zoo", kde se zrodila jeho vášeň pro hudbu. 

"Pokaždé když vezmu do ruky kytaru a začnu hrát, cítím se jako dítě, co se vkrádá potají do baru, aby slyšelo své oblíbené kapely. Musím svoje pocity na pódiu ze sebe dostat ven za každou cenu a čím více lidí to slyší, tím lépe.", říká Kevin Waide.

www.youtube.com/watch?v=nOiwtf_EKvw

www.youtube.com/watch?v=sHwWlJmwC3k

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

new

Paolo Demontis-Loopin' The Blues (2015)

Styles: harmonica blues

Label: self released Paolo Demontis

Members: Paolo Demontis playing only harmonicas, vocals & Boss RC-300 Loopstation & Andrea Scagliarini - harmonica

 

Tracklist:

1 Busy Crossroads (3:25)
2 My Band (4:02)
3 Don't Touch My Blues (5:00)
4 Hard Drinkin' Woman (4:21)
5 Baby Please Go (3:48)
6 Funk You (4:08)
7 Reggaetime Blues (5:25)
8 Dirty Clothes Blues (3:31)
9 Stomp & Go (4:43)

 

Paolo Demontis se narodil v Itálii roku 1974. Na foukací harmoniku začal hrát, když mu bylo sedmnáct. Sám sebe definuje jako "Harmonica Player & A New Modern One Man Band". Jeho osobitý styl se vyvinul v odvážný způsob, jak prezentovat bluesovou harmoniku s použitím pouze svého hlasu, nástroje a podpůrné technologie k dotvoření požadovaného tvaru.  Na nástroj se naučil sám a svoje zkušenosti s hrou předává od roku 2000 mladým zájemcům o tento nástroj na jazzové škole v Turíně. Až doposud má pro výuku harmoniky svou pravidelnou studentskou třídu.

Paolova harmonika byla přítomna na mnoha dalších albech a živých vystoupeních. Se svým "Harpin' On Blues Bandem " natočil v roce 2011 album "A.O. Blues", spolupodílel se na jeho albu Alda Sulotta "But Your Mother" (2012) a s projektem "Accademia Dei Folli" spolurealizoval CD "Teatrantimusicantincostanti" (2014), jako hold Sonny Terrymu. Měl a má řadu svých vlastních živých vystoupení a rovněž otevíral koncerty pro velké bluesové umělce jako jsou Mark Hummel, Bob Morgolin, Brian Templeton a mnoho dalších. 

V roce 2013 vytvořil první italskou video lekci hry na harmoniku, která je k dispozici na webových stránkách www.easyharp.it (anglická verze na www.easyharplessons.com). Video obnáší více jak 7 hodin velice snadno pochopitelných lekcí hry na harmoniku (zn. Seydel).

Nemnoho harmonikářů se odhodlalo pro natočení desky jako samojediného interpreta, snad jen "Son of Dave" volí tento bezprecedentní způsob seberealizace. Paul Demontis má k tomuto přístupu velké dispozice, díky svým hlubokým znalostem blues a džezu. Posunuje svou harmonikou hru za současné hranice tohoto nástroje. Devět nových neotřele inovativních písní alba "Loopin' the Blues" je toho důkazem. Není však na albu až tak sám. V některých titulech mu sekunduje italská harmonikářská legenda Andreo Scagliarini. Posluchač má možnost porovnat novou školu s tou 'old school' Scagliariniho.

První dva tituly "Busy Crossroads" a "My Band" budou možná pro některé dřevní příznivce klasické bluesové harmoniky dosti nestravitelné, ne tak pravděpodobně pro aktivní hráče, kteří tady mohou získat neocenitelnou inspiraci pro svou hru. Třetí "Don't Touch My Blues" se již blíží zavedeným harmonikářským schématům. Skvělá "Hard Drinkin' Woman" je prastarý bluesový standard totálně překopaný společnou hrou obou italských harmonikářských es a modulovaným zpěvem Paola. To samé platí o "Baby Please Go". Tady však je o něco snažší identifikovat předlohu. Následné "Funk You" a "Reggaetime Blues" snad mohou posloužit jako ukázka kam až lze dojít v experimentech s foukací harmonikou, ale pro bluesové vyznavače budou obě asi těžko stravitelné. Předposlední "Dirty Clothes Blues" opět posluchače směřuje zpět k blues, i když musím konstatovat, že dosti ztuha. Vynahradí nám to snad poslední a snad bluesové dílko "Stomp & Go".

Vím že nekompromisní tradicionalističtí bluesoví fanoušci budou mít s poslechem a vstřebáním tohoto alba velké problémy, stejně jako i já, ale je asi dobře, že existují podobné projekty. Jednak techniku hry na foukačku posunují do vyšších pater, jednak může sloužit jako inspirace a vzor pro zdokonalování hry praktikujícího harmonikáře. Nic víc, nic míň...

www.youtube.com/watch?v=irIwG_BbHQw

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

new

Chain Smoking Hags-Fresh Out (2015)

Styles: juke joint blues, punky blues, garage blues, blues-rock, swamp blues

Label: Rancho Molino Music (released 25.4. 2015)

Members:  Chris Brecht- Bass/Vocals, David Renfroe- Drums/Vocals, Ed Adams- Guitar/Vocals

 

Tracklist:

[3:14] 1. Blues No.1
[2:57] 2. You Lied
[3:08] 3. Walkin'
[3:30] 4. The Drought
[3:06] 5. Hipster Blues
[5:58] 6. Free
[3:21] 7. Mama
[2:44] 8. In Walks Your Man
[4:21] 9. Coffin Song

 

Vydání tohoto hudebního debutu kapely, která si v českém překladu říká "Kouřící řetěz ježibaby", s názvem "Fresh Out" předcházelo učinkování zakládajících členů Chrise Brechta a Davida Renfroa jako punk-blues-funkového dua, hrajícího na přehlídce místních skupin v jejich domovském městě Pensacola, FL. Obecenstvo bylo z jejich setu nadšeno, ovace nebraly konce. To rozhodlo o tom, že se dvojice rozhodla zkusit jít na profesionální dráhu. Přibrali kytaristu Eda Adamse a dali se do tvorby písní na svoje 1 album.

Jako vsuvka stojí za zamyšlení, proč tolik kapel angloamerického prostoru i zemí na západ od nás, vydá-li svůj debut, tento působí většinou vyzrále a zpravidla nenese známky nedotaženosti, kterou bychom mohli logicky očekávat u prvotiny. Důvodem pravděpodobně bude, že tito hráči před tím, než se pustí do vydávání alb, mají cosi odehráno. Ať někde v garáži, nebo po hospodách, klubech a někdy i ulicích. U nás je ovšem situace podstatně jiná. Ta řada rychlokvašek, stvořených nablblými hudebními pseudosoutěžemi, vydávajícími se za opravdové hledače talentů je nekonečná. A všeobecný hudební vkus národa se zastaví na uctívání trapnosti a nekvality. Ne že by tyto soutěže neprobíhaly i jinde, ale tam je i další a často nesrovnatelně větší množina těch, kdo potřebnou kvalitu nabízí a pokud ji opravdu mají, posluchače a příznivce si najdou. U nás je tato živořící skupina upozaděna natolik, že nemá šanci se jakkoli prosadit v té míře, aby alespoň trochu mohla zmírnit zpotvořený hudební vkus národa. Za to co způsobili, způsobují a budou vesele, nerušeně a beztrestně dále způsobovat dramaturgové hlavně veřejnoprávních rádií a televizí, o těch komerčních sračkách se snad ani zmiňovat netřeba, bych jim na uši nasadil sluchátka a nechal je měsíc povinně a nepřetržitě poslouchat ty jejich 'big star', až do jejich úplného zblbnutí. Třeba by pak konečně pochopili, pokud by jim ještě zůstalo něco zdravého rozumu, čím že to vlastně národ oblažují a deformují.

Ale zpět k "Chain Smoking Hags". Album uváde skladba "Blues No. 1", plná slide kytary a pestrého basového doprovodu. Je opravdu obdivuhodné jak album hýří skvělými hudebními nápady. Tyto atributy jsou k mání v celé své šíři hned v následující "You Lied". Oba dva první tituly jsou nejlepšími na albu. "Walkin'" a "The Drought", které následují se dají narozdíl od předchozích dvou juke joint bluesových skladeb spíše řadit do kategorie garážového blues, což jim však vůbec nic neubírá na jejich nezadatelném právu být součástí kolekce tohoto alba. Že mládenci dobře ví, co předcházelo všemu tomu hudebnímu kvasu 60 let, je patrno již z názvu 5 titulu alba, nápaditého "Hipster Blues". Vícehlasem zapívané a psychedelicky zadumané je pomalé "Free". V podobném duchu se nese i "Mama". Předposlední je garážové "In Walks Your Man". Ed Adams je stěžejním článkem bandu. Jeho kytara během celého setu exceluje a nejvíce v posledním "Coffin Songu". 

Jak už jsem zmínil výše je obdivuhodné, že kapela na svém debutovém albu dokáže předvést tak vyzrálý výkon. I když se deska neodvíjí plně v bluesovém duchu, blues je fundamentem, na kterém to všechno stojí.

www.youtube.com/watch?v=IDh8gQ_6QGQ

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Paul Williams & Friends-In Memory Of Robert Johnson (1971/1980/2015)

  

    1971 (Inrercord - vinyl)            1980 (Line Rec. - vinyl)    

  

1973 ((Red Bird Records - vinyl)    2015 (Black Sun Music - CD)

    

Styles: delta blues

Label: Black Sun Music

Members: Acoustic Guitar – Jon Mark, Spencer Davis, Bass Guitar – Keith Ellis, Pat Donaldson (tracks: A1, B1), Guitar – Alun Davies, Lead Guitar – Eddie Yarlett, Piano – Bob Hall (3), Steel Guitar – Glenn Campbell, Vocals, Guitar, Harmonica, Arranged By – Paul Williams 

 

Tracklist:
01. Spoken Introduction (0:26)
02. Terraplane Blues (Version #1) (3:53)
03. Crossroads Blues (5:42)
04. Kind Hearted Woman Blues (4:00)
05. If I Had Possession Over Judgement Day (3:41)
06. Rambling Blues (4:22)
07. When You Got A Good Friend (2:41)
08. Come On In My Kitchen (4:03)
09. Terraplane Blues (Version #2) (4:35)

 

Je k nevíře, že toto nadčasové album vyšlo poprvé před 44 lety, tenkrát ještě pod názvem "Paul Williams set featuring ...-In Memory of Robert Johnson R.I.P." Od té doby se dočkalo mnoha reedic, včetně té nejnovější z letošního roku. Tehdy v roce 1971 vyšlo jako upomínka na Roberta Johnsona a zůstává nadčasovým i po tolika letech. Přestože kvalita originálního vydání byla na tehdejší dobu pozoruhodná i podle dnešních měřítek, v této poslední digitální reedici na sebe vzala ještě kvalitnější kabát, díky dnešním technickým možnostem.

Vydání alba tehdy inicioval britský bluesový zpěvák, kytarista a hráč na foukací harmoniku Paul Williams. Byl ohromen, když slyšel některé z originálních nahrávek Roberta Johnsona, které byly dány v Británii k dispozici veřejnosti na konci 60. let. Williams byl touto skutečností tak dojat a očarován, že se mu podařilo shromáždit některé z tehdejších anglických nejvýznamnějších bluesových hudebníků a odebrali se do londýnského nahrávacího studia 'Trident Studios'. Hráči se ve studiu snažili na desku zachytit a přenést co nejvěrněji podstatu Johnsonova stylu. Album zároveň slouží jako vitrína výkvětu jedněch z nejlepších tehdejších britských bluesových muzikantů, na pozadí končícího 'britského bluesového boomu'.

"To, co jsme našli v hudbě Roberta Johnsona byla autenticita lidského života," zdůraznil za všechny hráč na akustickou kytaru Jon Mark a pokračuje, "Musíte si uvědomit, že pokud by nebylo bluesového oživení v Británii v 60 letech, dodnes bychom se asi tetelili při písních Franka Sinatry. Mladí lidé tehdy poprvé a asi naposledy začali milovat blues. Byli opravdu ohromeni schopností černých bluesových hudebníků zprostředkovat posluchačům čistý smysl pro pravdu. Blues bylo nejpřímějším způsobem komunikace o bolesti a utrpení života a Robert Johnson to opravdu žil. Na tom je vidět, že jsme se nesnažíli zneužít odkaz Roberta Johnsona pro naše vlastní komerční účely, ale o interpretaci pokud možno s co největším respektem a úctou k původní Johnsonově předloze."

Život Roberta Johnsona je zahalen tajemstvím. Říká se, že legendární bluesový umělec v noci na rozcestí uzavřel dohodu s ďáblem, aby mohl hrát s co největší emocionální silou a ta nás udivuje dodnes. V každém případě, jeho hudba nikdy nebyla zbavena osobního utrpení. Většina z jeho nahrávek byla natočena v zadních pajzlech texaských hotelů a ve starých kancelářských budovách. Pouze "Terraplane Blues" mělo blízko k významu slova hit. Johnsonův velice krátký a těžký život definitivně skončil v roce 1938 za násilných okolností, přesto se jeho hudba stala nesmrtelnou. Ne nadarmo se od 60. let minulého století až dodnes stále snaží o její opakované vzkříšení ti největší bluesoví umělci. 

Je dobré si tento pravděpodobně první hold Robertu Johnsonovi poslechnout. Možná potom oceníte s jakou lehkostí se tehdy ještě mladí angličtí bluesoví muzikanti svého záměru zhostili.

www.youtube.com/watch?v=hOFa9exSfHQ

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

new

Charlie Parr-Stumpjumper (2015)

Styles: delta blues, old-timey, appalachian music, holler, gospel, folk-blues, ballads, indie folk, native, bluegrass, rural

Label: Red House records (28.4. 2015) CD & vinyl

Members:  Charlie Parr-voice, 12-string, National steel guitar, and fretless banjo, Emily Parr - harmony, Phil Cook - harmony, short piano, steel guitar, banjo, and electric guitar, Ryan Gustafson - electric bass, fiddle, banjo, James Wallace - drums, piano

 

Tracklist:

01 - Evil Companion - Charlie Parr
02 - Empty Out Your Pockets - Charlie Parr
03 - Falcon - Charlie Parr
04 - Remember Me If I Forget - Charlie Parr
05 - On Marrying a Woman with an Uncontrollable Temper - Charlie Parr
06 - Over the Red Cedar - Charlie Parr
07 - Resurrection - Charlie Parr
08 - Stumpjumper - Charlie Parr
09 - Temperance River Blues - Charlie Parr
10 - Frank Miller Blues - Charlie Parr
11 - Delia - Charlie Parr

Jen u mála interpretů lze při identifikaci jejich hudebního stylu vyjmenovat tolik hudebních odnoží, jako u minnesotského rodáka Charlie Parra. Parr je velice plodným umělcem, "Stumpjumper" je již jeho 19 albem, které spatřilo světlo světa, za jeho ne zas až tak dlouhou hudební kariéru. Stylově nijak extrémně nevybočuje z obrazu alb předešlých a to je dobře. Čím však vybočuje extrémně je tím, že se Charlie obklopil kapelou. Rozumně se však i tak nepouští, tak jak činí někteří jiní, do experimentování s jinými hudebními přístupy. To pak většinou nedopadne dobře.

Parr je již zavedeným interpretrem, který vychází z kořenů americké hudby, nikoli však jejím opisováním, ale hlavně autorským přístupem, kde tyto vlivy umně vpřádá do svých písní. Není čistě bluesovým muzikantem, ale k dosažení požadovaného tvaru písně sáhne klidně do nepřeberných studnic jak blues, old-time music, gospelu, folku, rocku... Nálady svých písní dosahuje mimo jiné střídáním National Steel kytary s banjem. Banjo dnes zažívá díky mnoha hudebníkům obrovský boom. Neslyšíme ho jako dříve pouze v country a bluegrassu, ale v rukou ho dnes drží tací bluesoví matadoři jako třeba Otis Taylor, Corey Harris a Alvin Youngblood Hart. Má v Americe svoji obrovskou tradici. V pre-war písních mělo přeci svoji nezastupitelnou úlohu, která byla časem opomenuta a dnes se chválabohu navrací.

V současnosti je velice moderní se věnovat roots music a indie folku, ale zhusta tyto záměry nedopadnou dobře a jsou spíše zoufalými pokusy. Malou skupinu těch, kteří mají před ostatními obrovský náskok tvoří i Charlie Parr. 

Při realizaci nového alba poprvé upustil od komorního obsazení, které v poslední době představoval pouze Mikkel Beckmen na valchu, ve kterém vystupoval a nahrával některá předcházející alba. Obklopil se rovnou kapelou se vším všudy. 

Deska obsahuje 10 originálních písní a závěrečná jedenáctá je jeho pohledem na klasickou baladu "Delia". "Stumpjumper" je Charlieho debut u značky "Red House". To že se obklopil spoluhráči, přináší novou energii a barvu této kolekci nových písní. Parrova vybroušená finger-pickin' technika hry na kytaru, spolu s odvážným a oduševnělým zpěvem, je jeho největší devizou a vkladem. V náladě alba se odráží venkovské prostředí, ve kterém americká hudba kdysi vznikala. Aby se co nejvíce zvýšila inspirace a invence kapely, uchýlila se v říjnu 2014 k nahrávání desky na statek 'Down Yonder Farm' v Hillsborough v Severní Karolíně.

Co vlastně utváří tak silnou vazbu mezi "Stumpjumper" a hudbou starou bezmála 100 let ? Je to pravděpodobně tím, že Charlie Parr má vzácný dar skládat nadčasové písně. Ty zcela přirozeně navazují na kořeny, upoutávají v současnosti a budou aktuální a vyhledávané i v budoucnu. Příběhy jako "Falcon", příběh bílého muže, který se asimiloval do národa Indiánů Ojibwe před 150 lety, "Frank Miller Blues", příběh o smrti, kdy muž pomáhá dokončit své domácí práce, aby uklidnit svou ženu před smrtí, "Ressurection" příběh biblického Lazara, to vše by se klidně mohlo stát americkými lidovými standardy. Parrovo zuřivé banjo a kytara zpevňují neochvějně kvalitu "Stumpjumper" v písních jako jsou "Empty Out Your Pockets" a "Remember Me If I Forget". Signifikantní je i jeho nespochybnitelný talent jako skladatele.

Parr je prostě 'pan muzikant', který je zcela oddaný svému úkolu. K tomu používá svůj vlastní jedinečný styl a vytváří něco, co je naprosto originální a má jasně své kořeny v jeho podvědomí. Vypráví své podivné lidové příběhy se suchým humorem, který plně oceníte až se vám tento drobný brýlatý chlapík dostane pořádně pod kůži.

Vezměte kteroukoli desku z jeho přebohaté diskografie, odeberte se k jejímu poslechu někam do klidu a oddejte se tolik potřebnému posilujícímu snění.

www.youtube.com/watch?v=nrtp6wxKq8E&list=PLdP1OYmQIthyXkkxJ_Gg1jxsOAzdA9Z2I

www.youtube.com/watch?v=g7TqARzjstU&list=PLdP1OYmQIthyXkkxJ_Gg1jxsOAzdA9Z2I&index=4

www.youtube.com/watch?v=dc1LEjFleV8&index=6&list=PLdP1OYmQIthyXkkxJ_Gg1jxsOAzdA9Z2I

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

They Call Me Rico-This Kind Of Life (2013) - vinyl

Styles: mix styles, juke joint blues, psychedelic, alternative

Label: Voxtone Records

Rico: vocals, resophonic and acoustic guitars, bass, bass drum, hi-hat & guest

 

Tracklist:

[4:55] 1. This Kind Of Life
[3:50] 2. To Call My Own
[2:09] 3. Bye Baby
[2:20] 4. Hope And Pray
[3:22] 5. Tried To Love Her
[1:46] 6. Reel
[3:36] 7. Way Down Below
[2:59] 8. Winner Or Loser
[3:07] 9. I'm On Fire
[4:13] 10. I May Be Right

Bývalý kanadský lídr populárních quebeckých funk-rockových "Madcaps" Frédéric Pellerin (aka Rico) se rozhodl pro projekt, ve kterém se jako hudebník objeví na jevišti sám, ozbrojený pouze kytarou, zesilovačem a minimalistickou baterií bicích. Formát osamělého umělce umožnil Ricovi ponořit se ještě hlouběji do hudby. Avšak nechtěl být pouze one-man bandem a cítit, že se lidé na něj chodí dívat pouze jako na atrakci. Nejdůležitější pro něj bylo se svobodně hudebně vyjádřit a tento způsob prezentace se mu zdál k tomuto účelu nejvhodnějším.

Vyrůstal v Quebecu a klasický rock objevil již v raném věku. Poslouchal 'Red Hot Chili Peppers' a 'Nirvanu' a později objevil také 'Rolling Stones' a Jimiho Hendrixe. Chtěl vědět, co inspirovalo tyto umělce k jejich zvuku a zjistil, že to bylo blues. Ve světle tototo zjištění, kdy původně hrál na bicí, se postupně přeorientoval na kytaru.

Jeho první sólové eponymní album z roku 2011 bylo velice dobře přijato kritikou. Po jeho vydání se tento kanadský umělec mohl doma předvést na celé řadě hudebních přehlídek, stejně tak jako následně i v mnoha evropských zemích. Ve Francii byl tak vřele přijat publikem, že se rozhodnul přestěhovat do kulturně bohatého francouzského Lyonu.

"Tento způsob života" jak zní v překladu název tohoto jeho druhého alba z roku 2013, navazuje na album "They Call Me Rico". Narozdíl od něj však na albu nehraje Rico sám, ale přizval si silný tým spolupracovníků. Zvukového mistra Vincenta Blaina, Charlie Glada (housle a klávesy), Nicolase Grimarda (lap steel a kytara), Dominica Laroche (basa) a Christiana Vézina (harmonika). Tím se jeho druhé album dostalo na vyšší zvukovou úroveň, a to zejména díky klávesám skvělého Charlieho Glada. Je natočeno plně v analogovém formátu a je převážně směsí hudby amerického jihu. Spojení blues / rock / Americana, to vše lehce okořeněno psychedelií a alternativními přístupy, řadí album žánrově někam mezi Dana Auerbacha (The Black Keys) nebo Jack Whita. Pokud první CD bylo více o převzatých skladbách, toto je převážně autorské, více intimní a je spíše o interpretovi a jeho pocitech.

První a titulní skladba alba je typický road song, inspirovaný muzikantským životem, ještě za jeho působení v "Madcaps", kdy 10 let s kapelou putoval po všech možných štacích Kanady. Druhá "To Call My Own" je juke joint blues s překvapujícími Gladovými varhany. "Bye Baby" ozvláštněné opět překvapivě navíc vedle varhan i houslemi. Skvělé "Hope and Pray" je delta blues s resophonickou kytarou a lehce nahalovaným zpěvem Pellerina. Pro bluesfans jistě jeden z vrcholů desky. Lehce rocková "Tried To Love Her", opět s nepřehlédnutelnými klávesy a Ricovou slide kytarou.

Další lahůdkou je sice krátká, ale výborná "Reel", instrumentálka se střídáním slide kytary s lehce do celtic laděnými houslemi. Dalším neotřelým kouskem je "Way Down Below", který svým zvukem míří do vod, kde vládnou "Black Keys" a jim podobní. Banjo, harmonika, plnokrevný zpěv, to je "Winner Or Loser". Jedinou převzatou písní je komorní Springsteenova "I'm On Fire", kde je Ricův zpěv doprovázen pouze opět skvělým piánem mistra Glada a harmonikou Christiana Vézina.

Album uzavírá "I May Be Right" titul, který stylově nelze nikam zažadit, lehce směřuje kamsi k popíku a na albu bych ho lehce oželel.

Ale celkově lze konstatovat, že pokud chcete slyšet opravdu solidní album s vůní blues, rocku, folku a country, které je prezentováno s chutí moderně a neotřele, jistě oceníte "This Kind Of Life" Frédérica Pellerina alias Rica.

www.youtube.com/watch?v=f6xbg5QYor4

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

new

John Campbelljohn-Chin Up (2015)

Styles: slide guitar, modern electric blues, contemporary blues, celtic-reggae-delta-swamp-boogie

Label: self released John Campbelljohn

Line-up:  John Campbelljohn: lead vocals, guitars, bass (2), organ (11), Neil Robertson: drums, Ronald Hynes: electric & upright bass, Pat Riley: electric bass (4,11), Martha Mae Campbell, Megan Baxendale, Stan Carew: background vocals, Robert Campbell: organ, piano, David Myles: trumpet (11)

 

Tracklist:

01. The Mumble Boogie (3:04)
02. I Got It All (3:18)
03. Meet My Maker (3:50)
04. The Poor Man Pays (4:15)
05. Castaway (2:25)
06. Attitude (2:32)
07. How Stupid Is That (3:34)
08. Stop Making Excuses (4:39)
09. Sally In The Alley (3:49)
10. Fantastico Supremo (3:57)
11. Good Morning Mr. Blue Sky (Feat. David Myles) (3:18)
12. She’s Gone (My Little Love Song) (3:48)

 

John Campbelljohn se narodil v roce 1955 v Sydney, ale dnes žije v Kanadě v její nejvýchodnější provincii na Cape Breton Island v Novém Skotsku. 

Jako mladý teenager vzal John do ruky kytaru a začal studoval bluesové mistry, jako je Fred McDowell, Robert Johnson & BB King a k tomu byl navíc ve stejné době zasažen i "britskou bluesovou invazí", Beatles a Rolling Stones. Uchvátil ho zvuk slide kytary a tehdy obrátil svou pozornost také k bílým mistrům Duane Allmanovi a Ry Cooderovi, později k Sonny Landrethovi. Mimo slide kytary je stejně skvělý i na pedal steel.

Nakonec dal dohromady combo, cestoval neúnavně po celé Kanadě, vyhrál řadu ocenění a byl pozván, aby uspořádal svá vystoupení i v Evropě, kde je dodnes vítaným umělcem a měli jsme příležitost ho shlédnout i v Česku. Během své kariéry se John podílel na nahrávkách a živých vystoupení jmen jako jsou Sting, Joni Mitchell, Emmy Lou Harris, Leonard Cohen, Joe Ely, Willie Nelson, Robben Ford, nebo Alvin Lee.

John Campbelljohn je sofistikovaným a progresivním skladatelem, míchajícím rock, blues, reggae, celtic a country, což dělá výsledný produkt ojedinělým. Otázkou je zda i žádoucím. 

Jeho 12 řadové album "Chin Up" obsahuje 12 zbrusu nových originálních písní, na kterých se vedle Campbelljohna podíleli i Stan Crew a Eric Slone. Výsledkem je pestrá směs stylů a žánrů. Otvírák "The Mumble Boogie" je svižné boogie s havajskou kytarou. Druhá "I Got It All" je přesně to blues, za který ho má většina jeho příznivců rádo. Houpavá melodie, spousta slide kytary. Hodně podobné dalšímu velikánovi slide hry na kytaru Watermelon Slimovi. Johnyho kořeny Jsou patrné v "Meet My Maker". Slyšíme tady názvuky celtic i reggae. Dcery Martha Mae se podílí vokálem na čtvrté "The Poor Man Pays", pro dřevního bluesfans dosti těžko stravitelné písni. "Casteway" nás opět vrací k Johnovu typickému houpavému blues. Výborná je lehce funky střižená "Attitude", bohatá na Campbellova kouzla s bottleneckem. Zklidnění přichází s akustickou countryovkou "How Stupid Is That", která u bluesového posluchače opět vzbudí rozpaky. Osmá "Stop Making Excuses" je poctivé blues, ne nepodobné některým kouskům s dílny Erica Claptona. Výborná je bluesrocková "Sally In The Alley" se skvělým kytarovým sólem lídra. A tím výčet kladů alba bohužel končí. Nic víc než že je to 'dětská říkanka' se nedá říci o "Fantastico Supremo'. Nezachrání to ani brilantní slide kytara. Trumpeta přizvaného Davida Mylese a Campbell na varhany a kytaru je slyšet ve slabotě, odvíjející se v reggae rytmu "Good Morning Mr. Blue Sky". A to je asi tak všechno co se o tomto nepodarku dá sdělit. Závěrečná akustická "She's Gone", jen potvrzuje velkou nevyrovnanost tohoto alba. Přichází na mysl myšlenka, že album neobsahuje zbrusu nové tituly, ale spíše ve své podstatné části věci vyhrabané z nějakého šuplíku.

John Campbelljohn je skvělým bluesovým muzikantem, což dokazuje i na tomto albu několika špičkovými kousky, ale měl by asi zanechat výletů do jiných hudebních oblastí. Nemá to zapotřebí. Tento odklon naznačil již na předešlém živáku "Celtic Blues" a na této novince v tomto trendu bohužel pokračuje. 

Mohu říci, že ve mně toto nejnovější album mého letitého oblíbence Johna Campbelljohna vzbudilo rozpaky. Lze jen doufat, že jeho další album se rozumně vrátí k tomu v čem John Campbelljohn exceluje, k BLUES ...

www.youtube.com/watch?v=SElfiYpOWsw

www.youtube.com/watch?v=ndVHV84-A3k

www.youtube.com/watch?v=BL5Cj1UQaI0

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

new

Ana & Milton Popovic-Blue Room (2015)

Styles: modern electric blues

Label: ArtisteXclusive Records

Members: Ana a Milton Popovic (kytara, zpěv), Rick Steff (klávesy), Harold Smith (rytmická kytara), Dave Smith (basa) a Steve Potts (bicí).

 

Tracklist:

1. Catfish Blues (Robert Petway) 2:19
2. I’m Loosing You (John Lennon) 4:35
3. Evening Shadows (Van Morrison/Acker Bilk) 4:03
4. Grand Spivey (Victoria Regina Spivey, William Thomas Dupree) 2:57
5. Somebody (John Brannen) 4:20
6. Did Somebody Make A Fool Of You (Tony Joe White) 4:34
7. We Used to Know (Ian Anderson) 3:31
8. Rainy Night in Georgia (Tony Joe White) 4:42
9. Red River Blues (Sonny Terry/Brownie McGhee) 3:19
10. Baby What’s Wrong (Jimmy Reed) 3:29
11. Tupelo (John Lee Hooker) 3:43

 

13.května 1976 se Ana Popovic narodila, tehdy ještě v jugoslávském starém městě Bělehradu, jako první dcera Milutina (aka Miltona) a Vesny Popovic. O pět let později se narodila její sestra Maja. Ana vyrůstá v milující rodině, pro kterou je hudba velmi důležitá. Její otec Milutin je skvělý kytarista, pořádající doma e svými přáteli četná noční bluesová jam sessions. V této atmosféře Ana vyrůstá a slyší působivá blues jejího otce a také bluesové nahrávky z jeho velké sbírky. To nemohlo skončit jinak, než že v 15 letech Ana zvedla otcovu kytaru a již se jí nepustila.

Ve škole Ana je dobrou studentkou, učí se snadno a rychle. Stejně tak snadno a rychle se učí na kytaru. V bouřlivém politickém pozadí Bělehradu Miloševičova nacionalistického režimu, Ana propadá zcela kouzlu kytary. Její otec si uvědomuje, že jeho dcera má přirozený dar pro hraní na nástroj, ale rodina není bohatá a není možné, aby brala soukromé hodiny kytary. Ana ale překvapuje všechny svým rychle se rozvíjejícím stylem hraní. Po dokončení gymnázia v ​​roce 1994, pokračuje studijem grafického designu na univerzitě v Bělehradě. Hudba jí začíná zabírat stále více času. Zakládá s přítelem Rade Popovičem svoji první kapelu "Hush". Zkoušejí v malé garáži v Novém Bělehradě a brzy následují první živá vystoupení. Kapela hraje po bělehradských klubech a od roku 1998 se pravidelně objevuje v jugoslávské televizi. Konec Miloševičova režimu znamená, že hudebníci mohou konečně volně cestovat a Ana s kapelou vyráží na festivaly v Řecku a Maďarsku. S "Hush" točí své první album "Hometown", které vychází v omezeném nákladu. Navíc od roku 1998 pokračuje ve studiu grafického designu v Utrechtu. Posílá demo se svými nahrávkami na holandskou konzervatoř a je přijata. Ale protože je potřeba přetavit nově získanou hudební teorii do praxe a navíc ještě platit školné, Ana zakládá svoji novou holandskou kapelu, se kterou se rychle stává populární na holandských a německých bluesových pódiích. To znamená více koncertů a povinností s tím souvisejících, proto se rozhodne ukončit studium na konzervatoři a podepisuje smlouvu s nahrávací německou společností Ruf. V říjnu 2000 Ana jede do Memphisu točit svoje první album pro Ruf Records, s názvem "Hush"!. Produkce se ujímá Jim Gaines (produkoval alba např. Santanovi a Stevie Ray Vaughanovi). A produkoval i toto nejnovější CD "Blue Room". "Hush" vychází v roce 2001 a po jeho natočení se začíná rychle rozvíjet její hvězdná kariéra. Je vyzvána, aby se zúčastnila nahrávání CD "Jimi Hendrix Tribute" spolu s Bernardem Allisonem, Ericem Burdonem, Walterem Troutem, Popa Chubbym, Jimmy Thackerym, Taj Mahalem a Buddy Milesem, kde se podílí skladbou  "Belly Button Window ". Navíc se objevuje jako zvláštní host na turné Bernarda Allisona a hraje se i na jeho nově vycházející desce. Je nositelkou 3 nominací na americkou prestižní cenu "Blues Awards".

Má za sebou skoro 15 realizovaných výtečných alb a vystupovala s těmi největšími bluesovými star.

"Blue Room" je album, které se pro Anu Popovic rovná domov. Domov to byl jejich byt v 11. patře a v něm enkláva, které říkali "Modrý pokoj". Místo kde se hrálo blues a diskutovalo o hudbě a bluesových albech. To bylo místo, kde otec inspiroval svou dceru, aby se učila na kytaru a otevřela se blues a začala ho cítit, stejně jako on.

"Chtěla jsem na desce mít písně, které jsme byli zvyklí hrát spolu s tátou, když jsem ještě žila doma," říká Ana o novém albu. Trvalo ji deset let než přesvědčila svého otce Milutina, aby spolu nahráli tuto desku. Nakonec ho dostala argumentem, že přeci nemůže odmítnout to udělat pro svoje vnoučata. Výsledkem je nové nitěrné a působivé CD "Blue Room". Disk s 11 převzatými písněmi sleduje hudební kariéru Any, až do doby kdy se stala mezinárodní bluesovou senzací.

Milton Popovic je doma znám jako brilantní kytarista, ovlivněný dle vlastních slov Arthurem Big Boy Crudupem, George Smithem, Magic Samem, Sunnyland Slimem a Lightnin' Hopkinsem. Je celoživotním bluesovým hráčem a milovníkem blues, který se naučil sám mluvit anglicky pouze poslechem starých bluesových alb. Popovicův uhlazený zpěv a pomalá hra na kytaru, spolu s brilantní kytarou Any dal vzniknou desce, která je ojedinělým počinem v její diskografii. Dcera tímto CD vzdává hold svému otci, kterému vděčí za to, že je dnes tam kde je. 

Ana říká: ''Otec je velice skromný a vždy říkával: "Ooh, je to jen hobby a já nejsem dost dobrý na to, abych mohl hrát profesionálně". V době, kdy jsem se pohybovala po celém světě, od Amsterdamu po New Orleans až do Memphisu a slyšela jsem mnoho různých umělců, nikde jsem nemohla najít někoho, kdo by zněl jako Milton"...

Ana Popovic je zářným příkladem toho, jak se může umělec z Východu, navíc balkánského a ještě navíc žena vypracovat až do těch nejvyšších pater hudebního bluesového kolotoče. Chtěl bych se ještě dožít toho, aby se to někdy v budoucnu podařilo třeba i nějakému našinci.

www.youtube.com/watch?v=VBiKRgnP-8I

www.youtube.com/watch?v=JBAAtsUG9mo

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

new

Scott Ellison-Elevator Man (2015)

Styles:  modern electric blues, blues rock, delta blues 

Label:  Red Parlor Records (12. května 2015)

Members:  Scott Ellison (vocals, guitar, acoustic slide guitar, electric slide guitar, background vocals); Charles Tuberville (acoustic guitar, background vocals); Marcy Levy (background vocals), Robbie Armstong (drums) and Matt Khol (bass)

 

Tracklist:

01. Holler For Help (3:04)
02. Arlene (2:42)
03. Behind That Smile (5:28)
04. Fishsticks And Jelly (3:16)
05. Elevator Man (2:51)
06. Jesus Love Me (Baby Why Don't You) (3:13)
07. School Girl (3:26)
08. Put You Down (2:29)
09. Hit It, Get It And Go (2:23)
10. Wear Out Your Welcome (3:27)
11. I Thought I'd Be Gone (3:40)
12. My Little Sheba (2:38)
13. She's On My Trail (3:22)

 

Talentovaný zpěvák, skladatel a kytarista, Scott Ellison se narodil 13. února 1954 v Tulse, Oklahoma. V 70. letech se stala Tulsa mimořádným semeništěm blues-rockových kapel. Toho využil jak Eric Clapton, tak Freddie King, aby si z místních muzikantů vytvořili své doprovodné kapely. Ve stejné době začal Ellison hrát s legendami v branži, například s proslulým bluesmanem Clarence "Gatemouth" Brownem. Ellison je plodný skladatel a jeho práce odráží vlivy jak britské bluesové invaze, Motownu, tak i Memphis R&B.

V polovině 80. let se přestěhoval do Los Angeles a plynule pokračoval v hraní s kapelami jako byly "The Box Tops. The Shirelles, Marvalettes, JJ Jackson, The Drifters, The Coasters, Gary "US" Bonds and Peaches & Herb". V té době sdílel koncertní pódia s hvězdami jako  Joe Cocker, B.B. King, Levon Helm, The Fabulous Thunderbirds a Buddy Guy.

Do devadesátých let Ellison vstoupil se svojí nově založenou bluesovou kapelou a vydal v roce 1993 své první sólové album "Chains of Love" a živák "Live at Joey's ´95". V polovině 90. let se vrací domů do Tulsy a v roce 1997 vydává svůj třetí počin "Steamin' " a v roce 2000 "One Step From the Blues". V roce 2001 vydal své páté album "Cold Hard Cash" na etiketě "Burnside" a produkoval mu ho dlouholetý producent Roberta Cray Dennis Walker. Album se ukázala být velice úspěšné a v roce 2003 bylo následováno stejně úspěšným “Bad Case of the Blues”. v prvních letech 21. století to byla pro Scotta velice velmi úspěšná doba. Hrál na obřích festivalech, včetně "The Montreal Jazz and Blues Festival" před 40.000 nadšených diváků. Po 5 letech od "Bad Case of the Blues" vydal album "Ice Storm” na labelu "Earwig Records". To bylo v roce 2008 a CD obsahovalo Ellisonův první velký hit "Cadillac Woman".

Velké pocty se mu dostalo od B.B. Kinga, když ho v roce 2009 při svém vystoupení v "Performing Arts Center" v Tulse 2x pozval na pódium, aby si s ním zahrál.

Další CD, "Walkin' Through the Fire" byla vydáno na Ellisonově jeho vlastním labelu "JSE Records Inc". Obdrželo nadšené kritiky. Cestoval a nahrával s Bonnie Raitt, hrál na klávesy na společném albu J.J. Cale a Erica Claptona "Road To Escondido". Podílel se na vzniku Claptonových alb včetně "Clapton" (2010), "Old Sock" (2013), "Eric Clapton and Friends - The Breeze".

Scott byl uveden do 'Oklahomské Bluesové Síně Slávy' v května 2013. Je na permanentním turné po USA a Kanadě a ročně předvede okolo 200 představení.

Zbrusu nové 9 řadové Scottovo album "Elevator Man" bylo vydáno 12. května 2015 na etiketě "Red Parlor Records". Na albu je obsaženo 12 zbrusu nových originálních elektrických blues, plus 1 akustická věc a Ellison všechny zdobí svojí kytarou.

První dvě písně alba jsou ve stylu chicagského blues "Holler For Help" a slow blues "Arlene", kde je patrná vydatná podpora doprovodného zpěvu Marcy Levy. V podobném duchu se vine soul bluesová "Behind That Smile", opět s podporou Marcy Levy. "Fishstick and Jelly" s chraplákem Scotta a jeho bottleneckem je lahůdkou pro milovníky akustického blues. Titulní funky "Elevator Man" s výbornou kytarou Scotta Ellisona střídá šestá "Jesus Loves Me (Baby Why Don't You) je inspirována projevem Buddy Guye. "School Girl" naopak vychází z britských bluesových vzorů 60. let.

"Put You Down" podobná standardu "Rollin' & Tumblin', nás opět vydatně zásobuje výbornou slide kytarou. Dvanáctku "Hit It, Get It and Go" střídá houpavé slow blues "Wear Out Your Welcome". Poslední 3 skladby alba jsou pěkně svižné věcičky, se Scottovým chraplákem a slide kytarou, hlavně v těchto činnostech vyniká předposlední "My Little Sheba".

Scott Ellison je veteránem pohybujícím se již 45 let na americké bluesové scéně a za tu dobu ani trochu neslevil z kvality svých desek, ba naopak.

www.youtube.com/watch?v=dUHYCmlK-tE

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

new

Matt Woods-Sawdust And Gasoline (2015)

Styles: delta blues, resophonic guitar

Label: self released Matt Woods (1. 5. 2015)

 

1. It Ain't Stealin'
2. JP's Boogie
3. Sawdust and Gasoline
4. Tornados Are Bad for Everyone
5. Snow Drivin'
6. My Name Ringin'
7. Rock Road
8. I'll See My Father There

all tracks written by Matt Woods

 

Hodně dlouho očekávané CD Matta Woodse "Sawdust and Gasoline" je opět jedním z řady skvělých akustických alb. Rodák z Iowy Matt Woods ho natočil tentokrát sólo, pouze s rezophonickou kytarou, narozdíl od alba předešlého "Matt Woods and The Thunderbolt-Be My Friend". Je třetím řadovým a obsahuje opravdu skvělá akustická blues.

'Piliny a Benzín' je albem kompletně autorským a bylo dáno do prodeje 7.4.2015 na vlastní etiketě 'Matt Woods Rec.'. Matt Woods je zkušený interpret mnoha místních, regionálních i národních klubů. Interpretuje svá blues chlapsky pevným hlasem, podobným hodně hlasu Terryho Garlanda. Bez vyjímky zůstává věrný své lásce k tradičním americkéým hudebním kořenům. Woods se dobře vyzná ve všech odstínech této hudby, od tradičního delta blues přes appalachian songy až k elektrickému blues. V průběhu let se hudebně potkal například s Hubertem Sumlinem, Jamesem Cottonem, Pinetopem Perkinsem, Louisiana Redem, Eddy Clearwaterem, Willie "Big Eyes" Smithem, Johny Primerem, Delbertem McClintonem a kapelou "Arc Angels". Byl účastníkem mnoha prestižních bluesových festivalů. Dokonce 3x byl nominován, aby stát Iowa zastupoval v každoročním memphiském "International Blues Challenge".

8 původních písní tohoto jeho nového alba je opět jedněmi z těch, které jsou posluchači jakoby až notoricky známy. Jsou však zbrusu novými, ještě neslyšenými autorskými akustickými čísly Woodse . Toto Mattovo album se snaží o zachování syrovosti k níž je inspirováno hill-country blues, Hound Dog Taylorem, Elmorem Jamesem, Howlin' Wolfem a Sonem Housem. Ale také i RL Burnsidem a Junior Kimbroughem.

Úvodní "It Ain't Stelin" je skvělým plačtivým moderním folk-blues. Druhé instrumentální "JP's Boogie", hrané fingerpickin' technikou spolu s delta slide kytarou, je názorný příklad vyspělého skladatelského talentu Woodse. Instrumentální forma skladby byla zvolena pravděpodobně proto, aby si posluchač mohl v klidu vychutnat fantastickou kytaru. Titulní v duchu Sona House podané "Sawdust and Gasoline" střídá opět folk-bluesová "Tornados Are Bad for Everyone". "Snow Drivin'" je první na elektrickou kytaru zahranou písní desky a nejvíce snad připomíná Terryho Garlanda. Je jasným vrcholem alba. Lehce do country je nasměrovaná šestá "My Name Ringin'". V předposlední vřelé "Rock Road" se nemůžete chvílemi zbavit dojmu, že slyšíte někde v pozadí klavír. Ale vše je vykouzleno pouze na kytarovém krku Mattem Woodsem. Woody Guthrie nebo Pete Seeger by určitě byli nadšeni, kdyby měli možnost hrát "I'll See My Father There".

Milovníky akustického blues bude toto album jistě velice ceněno, hlavně proto, že je plně autorským a přesto velice zasrdceberoucím. Vám ostatním, kteří jste příznivci jiné formy blues, bych chtěl uctivě připomenou, že pokud nebude brát na vědomí blues jako celek, včetně např. pre-war blues, jumpin' blues, heavy blues a mnoha dalších méně populárních bluesových odnoží, těžko mu porozumíte.

www.youtube.com/watch?v=PxThJR1eQ0M

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

new

Maharaja Blues-Maharaja Blues Live 2014 (2015)

Styles: delta blues, raga blues, acoustic blues, blues folk, world

Label: self released (1.5. 2015)

Members:  Richard Staines - guitar, rezonator guitar, vocals, Satinder Grewal - tabla, sarangi, guitar,  Jonathan Browning - harmonica

 

Tracklist:

01. Introducing (Live) (0:39)
02. Louisiana Blues (Live) (4:30)
03. Death Letter Blues (Live) (5:05)
04. Love In Vain (Live) (6:53)
05. Maharaja Blues (Live) (4:53)
06. Little Red Rooster (Live) (4:17)
07. Going Home (Live) (5:06)
08. Blues With A Feeling (Live) (2:43)
09. Hoochie Coochie Man (Live) (4:19)
10. You Gotta Move (Live) (4:17)

 

Podle legendy se roku 1886 v Indii mladý muž, který hrál na tabla opustil vesnici, aby žil ve městě. Předstíral že je urozeného původu a přiženil se do maharadžovy rodiny. Ve stejnou bobu v Indii přistál mladý Velšan se svou kytarou a rovněž předstíral, že je z bohaté rodiny a také se přiženil do maharadžovy rodiny. Pro oba toto dobrodružství trvalo krátce, podvod byl odhalen a v roce 1889. se oba ocitli na stejné lodi mířící do Velké Británie. Tehdy se narodila píseň "Maharaja Blues", kterou při tomto setkání na lodi společně složili.

Příznačný název kapely "Maharaja Blues" je spojením toku tří talentovaných řek, Richarda, Jonathana a Satindera. Spojili se v proud hudby, kde fixační zvuk tlukotu tabla spolu s euforickou slide hrou na kytaru a ohnivou harmonikou je pro posluchače vrcholným zážitkem.

Tato britsko-indická kapela začínala v duu bez harmoniky. V průběhu roku 2011 duo začala mnohem častěji společně koncertovat a bylo posluchači velmi vřele přijato. V duu vydali svoji první krátkou EP desku. V roce 2014 se stal Jonathan třetím bluesovým přítokem, který začal proudit  do této hudební řeky.

Richard STAINES se narodil v jižním Walesu. Do hudby byl aktivně zapojen už od mladého věku. Během času žil a hrál v mnoha zemích, ale především v Londýně a nakonec v Cardiffu. V posledních letech se ukotvil v blues a vykvetla jeho dovednost při hře na slide kytaru, která se zvyšovala až k dokonalosti. Richard je duší souboru jejím lídrem a skladatelem a aranžérem. 

Satinder GREWAL začal hrát na tabla v 9 letech, s obrovskous vášní pro indické bicí nástroje. Hraje i sólově na koncertech po celém Londýně a má dnes vytvořenu již slušnou fan-základnu. Prostřednictvím mnoha odehraných koncertních hodin získal obrovskou praxi s nástrojem, maximálně zdokonalil své technické schopnosti a tvoří druhou podstatnou tvář "Maharaja Blues"

Jonathan BROWNING se narodil a vyrůstal v údolích jižního Walesu. Jeho žhavá harmonika přidává další koření na 'Maharaja Blues'. Kombinuje folk, rock a blues a vytvořil si svůj vlastní osobitý styl a přiživuje hudební vibrace dvou hlavních protagonistů.

Album "Maharaja Blues" obsahuje 10 převzatých písní zahraných na živo na "Rhythms of the World Festival 2014", který se konal v Hitchin, Hertfordshire, UK. 5 v pořadí je Richardem Stainsem otextovaná "Rollin' & Tumblin' Hambone Willie Newberna, jinak jsou to originálně převzaté standardy Sona House, Roberta Johnsona, Muddy Waterse, Willie Dixona a Mississippi Fred McDowella.

Již jednou jsem se zmiňoval, že blues a 'raga music' jdou dohromady a výsledný produkt je někdy tímto spojením někdy ještě autentičtější. Někdy vám navíc písně navodí na mysl i Ry Coodera, Boba Dylana, ale samozřejmě hlavně Roberta Johnsona a Sona House. 

Je opravdu velice příjemné slyšet jak je delta blues popoháněno kupředu klapotem indických tabel.

www.youtube.com/watch?v=2HF_ByP4ECY

www.youtube.com/watch?v=Q5OZ0bF1Dg8

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

SwampCandy-Midnight Creep/Noonday Stomp (2013)

Styles: delta blues, gypsy jazz, americana, pre war country blues and psychedelic contemporary influences

Label: released released SwampCandy

Duo are:  Ruben Dobbs (lead vocals, guitars, slide guitar) & Joey Mitchell (upright bass, kick drum, harmonica, percussion)

 

Tracklist:

1. Aberdeen 4:03
2. 1000 Miles 4:36 $
3. Future Blues 3:00 
4. Chilendreana 1:13 
5. Sissy 3:36 
6. Avalon 4:54 
7. Hammering 3:53 
8. Danced On a Mountain 4:33 
9. Whole Lotta People 3:35 
10. Underhill 2:16 
11. Charlie 2:55 
12. Preachin' Blues 4:34 
13. Cindy 5:09 
14. Yes Love 4:00 
15. If You See My Baby 2013 5:26 
16. Drink Whiskey With Me 3:51 
17. 1000 Miles Away 

 

SwampCandy je duo hrající většinou primitivní formu blues ovlivněnou dalšími příbuznými hudebními styly. Agresivní rytmický finger-picking styl, který často zní jako by hrály dvě kytary, v kombinaci s hrou kontrabasu, bubnem a perkusemi zaplní hudební prostor, který je normální pro trio, nebo dokonce kvarteto. Oduševnělý vášnivý zpěv je jako tmel, držící vše pevně pohromadě. "SwampCandy" byla založena Dobbsem v roce 2007 a fungovala v různých sestavách, až se v roce 2010 trvale ustálila na dvojici s Joey Mitchellem a tím byly kostky vrženy.

Po několika měsících společného zkoušení začalo duo hodně cestovat se svým novým hudebním setem. Ať už jejich vystoupení trvalo 20 minut, nebo 3 hodiny, vždy do něj vkládají 110 % své energie. A když pak vyčerpaní opouštějí jeviště, dav je nadšen a spokojen.

Ruben DOBBS vyrůstal na farmě v Marylandu, kde byl vystaven blues, country a klasickému rocku, který poslouchali jeho strýcové a dědeček. Od 15 píše svou vlastní hudbu a hrál v několika kapelách provozujících progg rock, metal, reggae, old time, a comedy rock. Dokonce šel tak daleko, že produkoval svoji kompletní rockovou operu. To vše ale opustil s jistou pachutí v ústech, jelikož došel k poznání, že musí nejprve objevit podstatu a kořeny hudby a tím podpořit svoje tvůrčí schopnosti. Skladbám dává hodně volnosti, neváže se striktně k jednomu žánru, ale dělá přemýšlivou muziku, která však stojí nohama pevně v blues. Pak tento fundament opřáde tkanivem z něj vycházejících hudebních odnoží a předhodí celé toto umělecké dílo udivenému posluchači.

Joey MITCHELL demonstruje jak přesvědčivě zvládá na kontrabas různorodou sbírku žánrů, včetně country, jazzu, bluegrassu, rocku, folku a blues. Jeho rozsah technických dovedností je inspirující. Většinou hraje na 5-strunný kontrabas Kay, ale také na elektrickou 4, 5, 6-strunnou basu a dokáže přitom současně vyplňovat zvuk hrou na kopák, perkuse, nebo harmoniku připevněnou na svém krku. Ke hře na nástroj Joey přistupuje bez ohledu na místo hraní s nakažlivou energií a drajvem. 

65 minut a 17 skladeb jejich třetího alba vychází většinou z materiálu delta blues 20 a 30 let minulého století. Při natáčení alba se dvojice rozhodla vzdát digitálního formátu, aby se co nejvíce vintage zvukem přiblížíla době, kdy tyto písně vznikaly. Kompletní line-up alba je natolik obsáhlý a počet muzikantú podílejících se na natáčení tak velký, že ho zde neuvádím (bližšího se lze dobrat v bookletu alba).

Navíc se kapela usmyslela najít si k nahrávání desky místo, které by jim k tomuto účelu nejlépe vyhovovalo. Nakonec skončili ve stodole plné sena v Harford County v Marylandu, která patřila ke starému panskému sídlu. Snažili se vytvořit co nejautentičtější atmosféru pro svůj záměr. Došlo to tak daleko, že hráli v dobových šatech a nahrávací místnost byla zařízena v duchu dočtené doby. To vše, dle jejich slov, snad přispělo k lepšímu zvuku a autenticitě alba. 

6 titulů složil Dobbs, 4 Mitchell a 7 jich je převzatých (Bukka White, Mississippi John Hurt, Robert Johnson...). Album je rozděleno do 2 na sobě nezávislých hudebních cyklů, které jsou však blízko hudebním výrazem. Album nabízí všechny vlivy, které formovaly americkou hudbu, ať je to old-time music, akustické blues'n'boogie či country. Jsou v ní slyšet protestní písně např. v "Hammering", je slyšet Woody Guthrie a Bob Seeger. Nesmíme pominout ani vliv irského a skotského folku, což je slyšet v "Sissy" a skvělé "Danced On a Mountain", zejména když se do toho vloží housle. Vše je nakonec zakotveno v delta blues.

Na obou 'polovinách' alba najdeme skutečné skvosty, zpívané Rubenem Dobbsem jeho nápadně zvučným hlasem, třeba folkové "1000 Miles", které se ke konci magicky vrací reprízou v "1000 Miles Away". Oceníme zadumaný "Avalon" nebo lehounký "Yes Love". Ukázkovým příkladem divokého akustického blues je "Preachin' Blues", zatímco živé "Future Blues" ala "North Mississippi Allstars" nás potěší svojí veselostí.

Takže opravdu stojí za to si desku pustit a dát se do hledání a objevování. Nejvíce si "Midnight Creep/Noonday Stomp" pravděpodobně vychutnáme za teplého letního večera, po západu slunce, na terase domu, s osvěžující sklenkou bílého vína v ruce. 

"SwampCandy" není typickou kapelou, kterou by ste očekávali od východního pobřeží a státu Maryland. Kdo by "Midnight Creep/Noonday Stomp" poslouchal bez předběžných informací, bude přísahat že slyší projekt z New Orleans nebo jiných hudebních metropoli hlubokého severoamerického jihu.

www.youtube.com/watch?v=4VeXqDFN0ok

www.youtube.com/watch?v=TFkDW4y4CVA

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

new

Fiona Boyes-Box and Dice (2015)

Styles: cigar box guiar, dirty rockin' blues, juke joint, australian blues

Label: Blue Empress Records

Members: Fiona Boyes & The Fortune Tellers: Dean Addison (bass), Marky Grunden (drums), Tim Neal (keys/sax) USA: Dave Kahl (bass), Jimi Bott (drums), Jim Wallace (harmonica) EUROPE: Pablo Leoni (drums) Dan Blomeley (bass) and Fiona Boyes (cigar box, guitar, vocals)

 

Tracklist:

01. Juke Joint Moses Lane

02. I'm a Stranger Here

03. Walking Rough Money

04. Smokestack Lightning

05. Louisiana

06. Black Mountain Blues

07. Mama's Sanctified Amp

08. I Done Quit

09. Walk With Me

10. Tiny Pinch of Sin

11. Easy Baby

 

Vyšlo nové album skvělé ustralské bluesové kytaristky a zpěvačky Fiony Boyes. Fiona není žádnou začátečnicí, má už za sebou 9 vydaných alb. "Box and Dice" je tak dokonalá záležitost, že pro mne už takto dopředu a s předstihem patří mezi 3 nejlepší ženská bluesová alba roku. 

Fiona Boyes je australská bluesová umělkyně, kterou lze popsat slovy jako 'hudební ženská bluesová anomálie' nebo "Zlé australské dvojče Bonnie Raitt". Narodila se a vyrůstala v australském Melbourne. Ale po svých předcích v sobě nosí v krvi skotské a anglické dědictví a je to slyšet i v její hudbě.

Fiona se stala už dávno uznávanou bluesovou umělkyní, která je zvána na všechny ty nejprestižnější mezinárodně uznávané bluesové festivaly a sama pořádá svoje vlastní velká tour.

Ona nebyla nadarmo první ženou neameričankou, která vyhrála "International Blues Challenge" v Memphisu !! Proč někteří z velkých 'Mississippi Delta' a 'Chicago Blues' gigantů, jako byl Pinetop Perkins a Hubert Sumlin ji popsali jako jednu z nejlepších hráček na kytaru od dob Memphis Minnie !!! Jak to přijde, že starosta z Clarksdale na Mississippi, rodišti blues, slavnostně Fioně předává "Klíč k městu" a uznává ji čestnou občankou města a velvyslankyní blues ? !!! Odpověď lze pravděpodobně nalézt v originálním talentu Fiony hrát a zpívat s vášní a autenticitou. A navíc je ponořena do širokých hudebních a historických tradic, které tvořily blues, spolu se svou hlubokou láskou k umění a formě samotné.

Za 25 let své hudební kariéry se hudebně podílela na významných festivalech po pódiích Austrálie, Nového Zélandu, Severní Ameriky a Evropy. Obdržela mnoho hudebních ocenění, mimo jiné měla ve 4 po sobě jdoucích "Blues Music Awards" nominace ve 4 různých kategoriích. Fiona má velkou a zaslouženou reputaci u mezinárodní bluesové scény a to jako kytaristka, zpěvačka i skladatelka. 

Svůj čas tráví neustále na turné, pohybuje se mezi Austrálií, Amerikou a Evropou. Žije se svým manželem Stevem, sociálním aktivistou a anglikánským knězem a spolu sdílejí radost z pěti dětí a osmi vnoučat.

U Fiony je jedno zda hraje na akustickou či elektrickou kytaru, její herní rejstřík je jako bluesový cestopis. Poslouchejte a uslyšíte předválečnou deltu, hill-country blues, Piedmont style, veselý New Orleans, hutný Memphis soul, klasické chicago, texasské boogie, či melodie západního pobřeží.

Tady se jí povedlo složit 8 svých úžasných vlastních písní, říkajících si o nesmrtelnost, které rozšířila o 3 coverse ("Smokestack Lightning" Howlin' Wofa, "Black Mountain Blues" J.C. Johnsona a "Easy Baby" Magis Sam Maghetta). Vzniklo z toho album s důrazem na hru cigar boxu, které zatím převyšuje ta dosavadní letošní ženská bluesová o hlavu. Deska nás přivede k úžasu hned ze začátku, protože za sebou jdou dvě Fioniny úžasné vlatní skladby, kde se může rozdovádět jak s cigar boxem, tak se zpěvem. Jsou to rockin', slide a s chutí odehrané "Juke Joint on Moses Lane" a "I'm Stranger Here". Třetí poklidné blues "Walking Round Money" předchází Howlin' Wolfův "Smokestack Lightning", odehraný přesně tak, jak by zahrán být měl. Rozevlátá, snivá, vzdušná Fionina "Louisiana" vzbuzuje pomyslný dojem vlající trávy v prérii. Skvělé opravdu skvělé je "Black Mountain Blues" J.C. Johnsona, kde Fiona zpívá zakouřeným hlasem a exceluje na kytaru. Její delta blues "Mama's Sanctified Amp" je opravdu autentické, zní jako by to byl některý ze standardů mistrů a ne její skladba. Musela být v mimořádném rozpoložení, když tuto desku vymýšlela a skládala písně, protože všechny jsou bluesovými hudebními skvosty. To se rovněž vztahuje na hnedle následný "I Done Quit". Po 2 dalších Fioniných originálních skladbách, spirituálu "Walk Wild Me" a slide "Tiny Pinch of Sin". CD končí závěrečným najjazlým chicagem Maghettovy "Easy Baby".

Není co dodat, nádhera.

...já už to někde říkal, že v Austrálii se hraje velice vyjímečné blues !?

Pokud tuto horkou novinku budete mít možnost slyšet, neváhejte a udělejte to, nebudete litovat.

www.youtube.com/watch?v=kWqR490vigc

www.youtube.com/watch?v=uypN9ZGKeSY

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

new

CW Ayon-To Be Proud (2015)

Style: acoustic blues, delta blues, slide guitar, roots, hill-country blues, americana, native

Label: Solitary Records (recorded Marz 15, 2015)

Members:  CW Ayon - foot drums, guitar, vocals, harmonica (one-man band)

 

Tracklist:

1. Bring It On Home 04:16
2. In My Dreams 04:14
3. Anyway Love 04:13
4. After While 04:22
5. Chicken Wing 03:53
6. River Song 04:20
7. Just Hold On 03:45 
8. Can't Take It 03:18
9. Come Here Close 03:46
10. Catron County Time 03:59
11. Outta Here 03:53

 

Ayon má indiánské kořeny. Jeho otec Pete Ayon je Jižní Cheyenne a jeho matka Linda Day má v sobě směs indiánské krve pocházející z Oklahomy. Cooper "CW" Ayon je tedy původem Indián a žije na různých místech po celém území svého milovaného státu 'New Mexico', ale narodil se v indiánské rezervaci. Jeho manželka Carol je dlouholetou zkušenou hudebnící, která učila hrát na kytaru ze začátku i Coopera. 

CW Ayon je doma v jihozápadní části pouště Nového Mexika, ale jeho duše je hluboce zakořeněná v blues a hlavně v jeho odnoži hill-country blues. Při hře má kolem sebe perfektně sestavenou soupravu různých hudebních nástrojů, kde kromě rezonátorové kytary a harmoniky, poměrně jednoduchými hmaty a triky ovládá širokou paletu dalších hudebních nástrojů (tamburínu, bubny, různá chrastítka apod.). Toto vše je, ač se to někomu může zdát jednoduchým, velice těžká hudební disciplína, obnášející velice dlouhého cviku. Od roku 2009 vydává sólová alba každý rok.

 

Jen co se Anyon naučil pořádně s nástrojem, připojil se ke kapele "Las Cruces" a v roce 2004 k "Dirty Clydes". Snažil se do repertoáru skupin prosadit co nejvíce blues, ale nesetkává se u spoluhráčů s pochopením a obě kapely postupně opouští a rozhodne se dále učinkovat pouze jako 'one-man band'.  Šesté Ayonovo album "To Be Proud" pokračuje v duchu předcházejících 5 desek, což je skvělé, protože stále hraje jen to co umí nejlépe a jde mu to náramně a to něco je BLUES.

Jediným  převzatým titulem desky je Dixonova "Bring It On Home!", kterou svého času zpopularizoval Sonny Boy Williamson II. Indián ji zahraje s moderním feelingem, avšak s velkou úctou a respektem k předloze. Všechny ostatní skladby jsou autorské dílo, působící tak chytlavě a známě, že si většinou řeknete: "Tak tohle jsem už určitě někde slyšel". Na tom je vidět, jak má Cooper svoje skladby vytvořeny geniálně tak, aby posluchač nevnímal, zda hraje Mississippi Fred McDowell nebo CW Ayon.

Hodně podobné a hodně krásné jsou "In My Dreams" a "Anyway Love". Skvělou slide kytaru si můžeme užít v "After While". Pátá "Chicken Wing" je hodně dirty juke joint blues. Svoji hru na foukací harmoniku předvede Ayon v křehkém country blues "River Song".

Hypnotická hra, RL Burnside sedící na židli s kytarou, to vše si můžeme představit při poslechu "Just Hold On". Moderní hill-country blues s foukací harmonikou to je osmá "Can't Take It". Native a zasněná  je "Come Here Close". Obě závěrečná, opět skvělá juje joint blues "Catron County Time" a "Outta Here" uzavírají senzační album, určené především pro milovníhy RL Burnsida, Juniora Kimbrougha, Othy Turnera a jim pododných.

www.youtube.com/watch?v=w9uz4Otrx2o

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

new

Ray Cashman-Desolation (2015)

Styles:  acoustic blues, delta blues, bluegrass, country, zydeco

Label:  Knick Knack Records

 

Tracklist:

01. Let The Good Times Roll (3:27)
02. Desolation (3:18)
03. See Me Laughing (3:09)
04. Whiskey, Weed And Women (4:14)
05. Wasting (3:55)
06. Tennessee Blues (3:05)
07. Highway Kind (3:14)
08. Snake Feast (3:31)
09. Day After Hell Burns Out (5:12)
10. The Weather Song (3:57)
11. Time (4:38)

 

Ray Cashman je dalším z řady bluesových písničkářů, dobrodruhů a trubadůrú, jedním z těch, kteří ve svých písních zpívají o věcech, co v životě potkávají každého z nás, jako je láska, štěstí, smrt, hudba...

Vyrůstal na okraji předměstí Conroe v Texasu a nejraději chodil poslouchat černochy, kteří na ulici hráli, zpívali a pili. Byl pyšný, když mezi nimi mohl sedět, poslouchat jejich hudbu a příběhy co vyprávěli. 

Byl mužem mnoha zaměstnání, sloužil v armádě, dělal tesaře, řidiče vysokozdvižného vozíku, zemědělského dělníka, kuchaře, prodával auta, byl řidičem kamionu, barmanem, prodavačem, instalatérem, údržbářem a pokrývačem.

Napsal více jak 100 vlastních písní, ovlivněných Lightnin´ Hopkinsem, Townes Van Zandtem a Mance Lipscombem. Na svých cestách po Americe předkládal svým posluchačům, při svých vystoupeních, písně od hlubokých blues, balad, až po old-time music a country. Tedy žádná muzika na efekt, vše vycházející z kořenů americké hudby. Ray Cashman pokračuje v oceněníhodné tradici amerických kočujících umělců.

"Desolation" je Ray Cashmanovo šesté řadové album, první vydané na americké značce "Knick Knack Records". Je plně akustické a narozdíl od předešlých CD přesahuje rámec blues a leží více v country a bluegrassu. Raye Cashmana (kytara, zpěv, banjo), doprovází kamarádi Mark Robinson na dobro, harmoniku a akustickou kytaru, Dan Seymore na kontrabas a S. Javier Jones na mandolínu. Tento line-up rozdílný od předchozích alb, která byla daleko více vášnivá, pomohl přinést do hudby nový intimní rozměr. Album se natáčelo v 'Guido's South Studios' v Nashvillu, TN. Na albu spolupracovalo i několik přizvaných umělců. Davis Coen na kytaru ve dvou skladbách, Grace Askew zpívá doprovodné vokály rovněž ve 2 písních. Diego Vasquez tamburína v jedné skladbě, John Estes basu a varhany také v jedné skladbě. Navíc Ollie OShea (housle) a Adam Verone (bicí a valcha) občasně participují na všech skladbách disku.11 písní je až na jednu od Townes Van Zandta původních. Jsou to buď akustické verze písní z předešlých alb, nebo některé které spatřily světlo světa až na tomto albu. 

Téma jednotlivých skladeb alba se liší od písně k písni. Svou roli v textech hraje třeba dobré jídlo, hudba, drogy, vražda, láska a štěstí a boje, které jsou spojené s překonáním životních peripetií. Výsledkem je album s vysoce lyrickým obsahem. "Napsal jsem písně, které odrážejí způsob života v oblasti Ameriky kde jsem žil a mám ji rád - americkém Jihu", říká Cashman.
Cashmanův kostrbatý barytonový zpěv je dominantou písní, doprovázený jeho bluesovými kytarovými riffy, banjem, dobrem, mandolínou a valchou, to vše dává tomuto albu velice autentický odér amerického jihu.

Cashman říká: "Jen jsme si tak sedli společně v kruhu a začali hrát. Bylo to velmi příjemné být zpátky ve studiu s cílem zachytit jednoduše skladby v jejich nejintimnější a obnažené formě. Tak poslouchejte, myslím že s výsledkem budete snad spokojeni."

Je to deska, která by pro svoji nerafinovanou syrovost a sílu neměla chybět ve sbírce žádného z milovníků hudby, odkazující se na svoje hluboké kořeny. 

www.youtube.com/watch?v=qCyccZp_vx0

www.youtube.com/watch?v=angq4YUaLrw

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

• ÚVODNÍ STRÁNKA
• březen 2016
• únor 2016
• listopad 2015
• říjen 2015
• září 2015
• srpen 2015
• červenec 2015
• červen 2015
• květen 2015
• duben 2015
• březen 2015
• únor 2015
• Novinky
• Fotogalerie
• O nás
• Kontakt

Vyhledávání

blues melting pot

Jindřichův Hradec

pfilipsky@seznam.cz